Nějakou formu obtěžování zažila většina českých žen, ročně je v České republice spácháno na 12 tisíc znásilnění, 22 procent žen po patnáctém roce věku zažilo fyzické a/nebo sexuální násilí ze strany partnera.

Přehrát

00:00 / 00:00

Apolena Rychlíková: Je důležité naslouchat těm, které mluví o nevhodném chování a predátorství

A jen mizivá část znásilnění – mezi třemi a osmi procenty – je nahlášena. To mimo jiné i proto, že se tento typ násilí velmi často děje v partnerských vztazích nebo v rodinách. A také proto, že chybí základní důvěra v instituce policie a soudů.

Dlouhodobě se ale ukazuje, že erudované, citlivé, nebulvární a empatické debaty o sexualizovaném násilí nebo i predátoském chování prostě v Česku neumíme. A nejde samozřejmě jen o nějaké „řeči na internetu“, ale i způsob, kterým se k podobným otázkám staví veřejné osobnosti či politická reprezentace. Takové chování a projevy samozřejmě atmosféru nedůvěry a obav posilují.

V prostředí, které tak často sklouzává k sekundární viktimizaci, tedy obviňování obětí z nějak „provokativního“ nebo „neuváženého“ chování anebo vulgárnímu znevažování traumatizujících zkušeností, které se k sexualizovanému násilí pojí, je mnohem těžší se ozvat.

Převzato z Plusu

Nepřispívá ani atmosféra, v níž se pro pachatelovo chování hledá nějaké vysvětlení – třeba to, že „muži už jsou takoví“. Přesto se v roce 2021 našlo několik případů, kdy se oběti rozhodly vyjít se svými příběhy na veřejnost. Pro českou debatu o sexualizovaném násilí je to dobře.

Vyslovené NE

Kromě případu Dominika Feriho, ve kterém řada žen popsala nevhodné a traumatizující chování ze strany jednoho z nejslavnějších českých politiků, se řešilo sexualizované násilí ze strany psychiatra Jana Cimického nebo dlouhodobé sexuální obtěžování zástupce šéfredaktora Seznam Zpráv Jiřího Hoška.

Všechny medializované případy mají mnoho společného: zneužívání vlastního postavení a moci, neschopnost institucí předcházet takovému chování, absenci bezpečného prostředí pro oběti nebo takřka nulové povědomí, jak podobné problémy efektivně a především citlivě řešit.

Je proto důležité, že se po absurdním českém odmítání MeToo, často rámovaném provinčním pocitem „my nic, my muzikanti“, takto zásadní témata otevírají i u nás.

Všechny tyto kauzy nás totiž učí ptát se i jinak než obligátním „a proč se neozvala dřív“ nebo „proč to nenahlásila“ či moralizováním „tak s ním neměla chodit sama“, které je na úrovni hospodských řečí.

Mnohem víc se teď mluví o tabuizaci sexualizovaného násilí nebo obtěžování, o předsudcích, které k těmto problémům máme, o dynamice mezi pachatelem a obětí, která nebývá nikdy úplně jednoduchá.

Začalo se diskutovat i to, jak se vlastně mají chovat instituce – školy, mediální domy nebo třeba léčebny. A v neposlední řadě se znovu probírá celý právní rámec: nízké tresty za znásilnění, občasná těžká prokazatelnost sexualizovaného násilí, laxní přístupy policie i možná změna zákona, který by legislativně ukotvil souhlas a chápal vyslovené NE jako dostatečný odpor.

Navzdory tomu všemu nás však čeká ještě dlouhá cesta k tomu, abychom jako společnost brali obtěžování i sexualizované násilí skutečně vážně a místo debat o tom, co všechno měla a mohla oběť udělat jinak, se zaměřovali na pachatele a nepřijatelnost takového chování a také na všeobecnou edukaci právě v těchto otázkách. Ta v České republice totiž skutečně chybí a rozhodně by mohla vytvářet mnohem poučenější prostředí, než máme dnes.

Nic z toho však neumenšuje odvahu a sílu těch, které se dokázaly letos ozvat a prolomily tak tabu mlčení kolem řady „veřejných tajemství“.

Autorka je komentátorka serveru A2larm

Apolena Rychlíková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít