Shakespeare jako epidemiolog
Velcí autoři se poznají i podle toho, že zůstávají aktuální. William Shakespeare má určitě i dnes co říct o lásce, nenávisti, strachu nebo ctižádosti. Ale také o politice a dokonce i o covidu, očkování a karanténách. Jedním z příkladů může být hra Measure for Measure, do češtiny překládaná hned několikerým způsobem – třeba Oko za oko, Půjčka za oplátku, Veta za vetu nebo Něco za něco.
Od jejího prvního vydání příští rok uplyne právě 400 let. Odehrává se ve Vídni, samozřejmě té fiktivní, Shakespearově. Tamní vévoda Vincentio odjede na dalekou cestu a na dobu své nepřítomnosti pověří vládou svého pověstně ctnostného důvěrníka Angela.
Jenže Angelo se projeví jako fanatik dodržování zákonů a navíc se ukáže, že pod ctnostnou slupkou je neřestník, který chce i za cenu vraždy připravit o počestnost krásnou novicku Isabellu. Naštěstí se ukáže, že vévoda tajně zůstal ve městě a včas vzal věci do svých rukou.
Mnoho povyku
Hra nabízí hned několikeré politické poučení. Vévoda nepotřebuje odjet na žádnou cestu. Opouští zdánlivě Vídeň, protože vidí, že tamní mravy už příliš upadly. Uvědomuje si, že pokud sám dlouhodobě nevynucoval zákony, nemůže to být on, kdo opět přitáhne otěže. Musí to být někdo jiný.
Vévoda svou laxností vlastně nesplnil povinnost vládce vůči obci. V souvislosti s covidem můžeme vzpomenout, že vlády vyhlašovaly pravidla, která se pak nesnažily vynucovat, nebo zmatkovaly – a ztrácely tak autoritu.
Společnost se zachovala jako Shakespearova Vídeň – nedokázala dodržovat pravidla, která by zabránila šíření viru, případně se část společnosti rozhodla rozumná nařízení ignorovat. A mohla tak konat beztrestně.
Vévoda tedy ustoupil do pozadí, aby nápravu nechal na Angelovi. Jenže Angelo představoval opačný extrém, vynucoval dokonalé plnění pravidel, což vlastně vedlo k nesnesitelnému dusnu.
Každá společnost a každý jedinec dokáže dodržovat pravidla jen do určité míry, za ní ztrácí citlivost nebo důvěru. Vláda, ani autoritářská, nemůže chtít po lidech cokoli, lidé jsou jen lidé. Z křivého dřeva lidstva nelze vyrobit nic dokonale rovného, napsal kdysi Kant.
V covidové aktualizaci platí, že není možné očekávat stoprocentní spolupráci vždy a všech, byť by se jednalo o dobrou věc. Je nutné z některých věcí ustoupit a žádat od lidí méně, protože cena za vynucování všech pravidel bude už příliš velká.
Máme tu ještě třetí poznatek – totiž že i Angelova ctnost v sobě skrývala zvrácenost. Všechny státy vždy čelí nebezpečí, že jejich úmysly možná budou bohulibé, ale nakonec se jim používání nátlaku až moc zalíbí. Když máte v ruce kladivo, všechny problémy vypadají jako hřebíky. Je to opačný politický problém, než který představovala počáteční vévodova přehnaná liberálnost.
Zkrocení zlé politiky
Co nám tedy Shakespeare vzkazuje? Varuje před Angelovým terorem ctnosti, ale také se vymezuje proti vévodovi, který nedostatečnou péčí o dodržování vlastních zákonů způsobil úpadek města. Aby mohl vrátit věci do střední umírněné polohy, musel machiavelisticky ustoupit do pozadí a nechat někoho jiného udělat špinavou práci.
Tedy: Pravidla jsou důležitá, veřejný zájem existuje a stát má právo, nebo i povinnost od lidí požadovat spolupráci, zejména pokud se lidé nejsou schopni chovat slušně sami od sebe. I v Shakespearově Vídni po nápravě poměrů by tedy mohl existovat požadavek, aby lidé nosili roušky, dodržovali karantény a případně i podstoupili očkování. Právě proto, aby nemusel přijít žádný Angelo.
U Shakespeara se v nejnapjatější okamžik vynořil z úkrytu vévoda, aby krizi vyřešil. V Evropě vládám možná pomůže nakažlivý omikron a jeho odeznění, protože je zbaví dilemat v otázce, zda je nutné, či možné dále utahovat šrouby, například znemožněním běžného života pro neočkované. Už to nebude mít smysl.
Konec dobrý, snad
Maďarský zákon může vykázat ze škol Shakespeara, Sapfó nebo prokleté básníky, obávají se nakladatelé
Číst článek
Shakespearova hra Oko za oko vyústí do všeobecného veselí, uzavírá se několik sňatků a dokonce je odpuštěno i zvrhlému Angelovi. Hra ale doopravdy končí proslulým tichem, protože se nedozvíme, zda je ctnostná, na poslední chvíli zachráněná novicka Isabella ochotná vzít si za manžela samotného vévodu.
Shakespeare možná rozhodnutí nechává na nás, protože sám neví, co by bylo správné. A o čtyři staletí později ani my nevíme, co bylo správné, co nedostatečné a co přehnané. A také nevíme, zda nás tak jako v Shakespearově Vídni čeká smíření a uzdravení, až ten zatracený vir někam zmizí.
Autor je komentátor Českého rozhlasu
Cesta vede přes vztahy
Tereza Šimůnková
Přihlášky na střední školy ve stylu padouch, nebo hrdina
Petr Hartman
Stane se školství a zdravotnictví Achillovou patou Fialovy koalice?
Lukáš Jelínek
Škola, základ života, platí stále. Ale musí jít o dobrou školu
Julie Hrstková