V dopise na rozloučenou, který nahrál na internet, se mimo jiné označuje jako „mladý státní úředník, který si svým workoholismem zničil zdraví a skončil na konci“ a zároveň píše, že jeho dopis je apelem „na všeobecné zvolnění a zmírnění tlaku společnosti na výkon a úspěch“.

Přehrát

00:00 / 00:00

Klára Vlasáková: Sebevražda Jakuba Šepse ukazuje nebezpečí workoholismu

Předčasný odchod člověka je tragédií bez přívlastků. Jen těžko si lze představit, čím si teď asi procházejí pozůstalí, především rodina a přátelé. Upřímnou soustrast jim a čest památce Jakuba Šepse.

Ten v dopise na rozloučenou spočítal všechny své přesčasy, kdy se dobral alarmujícího čísla – 1177 neplacených hodin za tři roky. Zároveň dodal, že přesčasů bylo ve skutečnosti ještě víc: „Často jsem pracoval i po večerech doma, nepočítám pracovní neděle (…) Prakticky neustále jsem byl online na telefonu. To by mohlo vydat na další tisícovku hodin – bohužel to nelze spočítat. Prostě práce byla vždy a všude. Dovolenou jsem si bral ne podle potřeby, ale po dnech, když zrovna v kalendáři nic extra nebylo.“

Šeps se v dopise vyslovil, že si přeje, aby jeho příběh byl varováním. A těch je nám ve vztahu k práci opravdu zapotřebí. V současné době finišuje studie, ve které odborníci a odbornice ze šedesáti zemí včetně Česka zkoumali závislost na práci.

Podle některých odhadů trpí workoholismem až pětina populace, nicméně psycholožka Kateřina Zábrodská z Národního institutu pro výzkum socioekonomických dopadů nemocí a systémových rizik, která je zároveň koordinátorkou české části projektu, uvádí v dubnovém rozhovoru pro iDnes.cz, že rozmezí uváděné většinou výzkumů se pohybuje mezi 6 až 20 procenty a že střídmý odhad je 10 procent workoholiků a workoholiček v populaci.

To by však bylo v každém případě stále vysoké číslo. Podle dva roky starého výzkumu Světové zdravotnické organizace a Mezinárodní organizace práce vedla přepracovanost globálně ke smrti 754 tisíců lidí v roce 2016 na mrtvici a onemocnění srdce – to je nárůst o 29 procent od roku 2000.

Odhodlání nespat by nás mělo děsit

Být oddaný své práci a šidit kvůli tomu spánek, zdraví nebo své blízké se stalo důkazem, že dotyčný nebo dotyčná skutečně plane pro to, co dělá. Významné osobnosti od Thomase Edisona přes Margaret Thatcherovou po Donalda Trumpa se chlubily, jak velké množství hodin věnují práci – a omezují kvůli tomu spánek.

U nás o své pracovním nasazením rádi vyprávěli třeba Andrej Babiš nebo Karel Havlíček, přičemž jejich odhodlání nespat by nás mělo spíš děsit – neměli bychom chtít v politice přepracované lidi se spánkovým deficitem, stejně jako bychom si třeba nechtěli sednout do autobusu k řidiči, který by se holedbal, že naspal jen čtyři hodiny.

Workoholismus je společensky lépe přijímaný než jiné závislosti – drogy, alkohol, porno – ale jejich základ je stejný: Snaha přehlušit nepříjemné pocity, které nechceme nebo zatím neumíme řešit, něčím jiným, výrazným, co nám na chvíli umožňuje zapomenout. Ideál pracujícího člověka, který jede nonstop a je vždy dostupný, vždy bdělý a připravený, je zničující a je třeba ho opustit.

Nechci, nemůžu, nemám čas. Slova, která neznamenají neochotu nebo lenost, ale znovu vytyčující hranici mezi námi a prací, kterou současná podoba kapitalismu a produktivity 24/7 zničila a kterou je třeba si držet, i když jsme neustále přesvědčováni o tom, že je to rozmazlenost a pohodlnost.

Autorka je dramaturgyně a scenáristka

Klára Vlasáková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít