Klíčovou profesí ve filmu je ‚špinič‘. Kulisy musejí vypadat dobově, říká šéf scénického provozu

„Každý desátý člověk, kterého potkáme na Kavčích horách, spadá do scénického provozu,“ popisuje Pavel Hénik, šéf scénického provozu České televize. Vypočítává pestrou škálu profesí od truhlářů, sochařů, rekvizitářů přes maskéry až po experty na speciální efekty. „Rekvizitář musí vědět, kam sáhnout, když režisér zavelí,“ říká Hénik v rozhovoru pro Radiožurnál.

Host Lucie Výborné Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Stojíme před studiem číslo 4 na Kavčích horách. Jako připomenutí je tady obrázek doktora Štrosmajera a Iny, zdravotní sestry z Nemocnice na kraji města. To je slavná historie tohoho studia. Co je současnost?
Tady připravujeme dekoraci pro historický film o Bedřichu Smetanovi, který budeme vysílat u příležitosti výročí jeho 200. narození. Můžeme jít dovnitř.

Přehrát

00:00 / 00:00

Tajné zákoutí České televize? To jsou podzemní prostory Kavčích hor. Tam by se dal točit horor, vypráví s úsměvem Pavel Hénik, vedoucí scénického provozu ČT

Jdeme teď do bytu Bedřicha Smetany? Do místa posledního spočinutí Bedřicha Smetany? Nebo kam to vlastně jedeme?
Televize je iluze. My jsme tady v největším studiu v ČT na Kavčích horách, které má přibližně 545 metrů čtverečných zastavitelné plochy. Tou iluzí myslím to, že je tady více prostředí. Můžeme z jednoho prostředí, například salonu a pracovny Bedřicha Smetany, vkročit do ordinace. Anebo můžeme udělat tři kroky doprava a jsme v hotelovém pokoji.

Uvidím třeba i podlahovou krytinu, koberec, tapety, stůl?
Jsme teď v takové zajímavé fázi, kdy končí stavba dekorace. Všechno začíná architektem pořadu, který má nějakou vizi, představu, která v tomto případě vychází z reálných dobových reálií.

Na to se nabalují ostatní profese, jako je konstruktér dekorací, který to musí vymyslet tak, aby ta dekorace stála, fungovala, nespadla. A pak jsou samozřejmě patinéři, tapetáři, malíři atd., kteří tomu dávají dobový charakter. Často se k tomu přibírají odborní poradci. Je to velmi zdlouhavý a pečlivý výrobní tvůrčí proces.

„Rekvizitář musí vědět, kam sáhnout. Když režisér zavelí: „Chci korbel!“, tak musí běžet a vytáhnout korbel, protože celý štáb na něj čeká. “

Fascinuje mě slovo patinér, protože si představuji, že některé dekorace by měly být ošoupané, některé židle mají být osezené, plochy okolo vypínačů mají být drobně ohmatané a na některých pracovních deskách má být stoletý prach. Jak se to dělá?
Patinér – já tomu říkám slangově špinič  je zajímavá profese a řekl bych i klíčová. Protože když se dekorace vyrobí, svítí novotou a vypadá nepřirozeně.

A to je právě moment, kdy tam musí nastoupit patinér. Sfoukne to, aby to bylo trošku zašlé, zapadané prachem, udělá šmouhy kolem rohů, jako když uklízečka vytírá hadrem, ohmataný vypínač, ohmatané područky křesel atd., takže se soustředí na patinu nejenom zdí a té dekorace, ale i mobiliáře.

Vy jste pracoval v divadle. Divadlo má svá tajná zákoutí. Tento dům nepochybně má také mnoho různých tajných zákoutí a zajímavých prostor. Co byste zvýraznil?
Celý prostor Kavčích hor má několik úrovní. Jedna z nich je -2, která se táhne prakticky pod celou hlavní budovou Kavčích hor. Tam jsem jednou cíleně bloudil, protože jsem zkoušel najít nějaké nové prostory na skladování dekorací.

Vypravil jsem se s baterkou do těchto podzemních prostor, řeknu vám – začal jsem se bát a vydal jsem se zpátky. Říkal jsem si, že jestli mi vypne mobil, odtud se nedostanu. Je to zákoutí, o kterém ví v České televizi málokdo. Tam by se dal točit nějaký horor. 

Teď jsme před fundusem?
Zavedl jsem vás do skladu nábytku. Čítá přibližně 13,5 tisíce položek. Máme asi čtrnáct místností různých velikostí od největší, tam je dobový nábytek, po nejmenší, což je sklad nemocnice. Tady je hlavní sklad, máme sklad hospodu, sklad kamen...

Když přijde architekt nebo rekvizitář, řekne, co potřebuje, a kluci v lepším případě jdou pěšky, v horším, když je to na druhé straně Kavčích hor, sednou na kolo.

„Ve skladu nábytku je 14 místností a přes 13 tisíc kusů nábytku.“

Pavel Hénik nás vede do kaple a jsme tady...
Rekvizitář, to je hraboš v dobrém slova smyslu. Musí si nahrabat všechno možné. Tady vidíte hadřík, řetízek, smetáček, krabička od zápalek, starý deštník, korbel, plechovka, psací stroj...

Musí vědět, kam sáhnout. Když režisér zavelí: „Chci korbel!“, tak musí běžet a vytáhnout korbel, protože celý štáb na něj čeká. A když ho nemá, musí seběhnout dolů a přinese ho ze skladu drobných rekvizit.

Jsme tady v několika místnostech, které jsou úplně plné. Jak se tady dá najít korbel?
Každý rekvizitář má svoji klec. Přesně ví, protože je to organizovaný chaos, kam sáhnout, protože v tom dělá třeba deset, dvacet, třicet let. Potom, když skončí a odchází třeba do důchodu, tak se ty klece dědí. To je největší bohatství. Protože on to různě posbíral, podědil, to je jeho největší království. Jeho know-how v hmotné podobě.

Jak se do filmů vyrábějí pavučiny? Co mají společného Otázky Václava Moravce a Kouzelná školka? A co je na práci ve scénickém provozu nejlepší? Poslechněte si celý rozhovor.

Lucie Výborná, vma Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme