Ukazovat svět nevidomých je naše přirozenost. Nové album je jako benzínka v noci, říkají X Ambassadors
Billboardy potištěné brailovým písmem, písně o dětství amerického maloměsta nebo téměř chorobný perfekcionismus, ze kterého vznikla rozhlasová hra. To a mnohem víc patří k celosvětovému úspěchu americké kapely X Ambassadors. Skupina odehraje ve středu v pražském SaSaZu koncert. Ještě před vystoupením poskytli frontman Sam Harris a bubeník Adam Levin rozhovor Českému rozhlasu.
Mezi populárními hudebníky je už docela běžné, že si zakládají vlastní podcasty nebo talk shows jako bonusový obsah pro fanoušky. Neznám ale nikoho, kdo by k desce navíc udělal rozhlasovou hru o devíti dílech, jako jste to udělali vy u zatím nejnovějšího alba The Beautiful Liar. Na The Independent jsem se dočetl, že ten nápad vznikl původně jako vtip. Jak velkou část vaší tvorby tvoří něco, co bylo původně myšleno „jen” jako legrace?
Sam: Nevím, jestli bych to úplně nazval vtipem. Ale je pravda, že ze začátku nikdy pořádně nevíme, co a jak chceme tvořit. U The Beautiful Liar to všechno odstartovala myšlenka komiksu, který zpracovává různé výjevy z mého dětství. Celé je to hodně retrospektivní a taky docela dost temné, takže to není úplně typický superhrdinský příběh, pro který by si šly děti do obchodu s komiksy. Ale moc jsem stál o to, aby se v tomto duchu nesla celá deska. Aby byla trochu bláznivá a divná, ale zároveň upřímná.
OBRAZEM: Třetí den Rock for People hudebně zjemnil. Dav ovládli svým vystoupením američtí Papa Roach
Číst článek
Jsem rád, že mi tu část s vtipem trochu vyvracíte, protože to, že něco od X Ambassadors vzniklo v podstatě z legrace, mě docela zaskočilo. Mnohokrát jsem vás slyšel mluvit o tom, jak pedantsky a perfekcionisticky připravujete každou desku. Mezi hudebníky se často říká, že by se album nemělo vydat, pokud není stoprocentní. Mnohokrát jsem ale slyšel i větu, že by umělec nikdy neměl být stoprocentně spokojen, aby se dál rozvíjel. Jak se dají tyto přístupy vybalancovat, aby člověk vůbec něco někdy vydal?
Adam: Často se k tomu musíme nutit sami, ale máte pravdu, že se opravdu málokdy stane, že bychom si řekli: „Tohle je perfektní, ukládáme, jdeme dál.“ Je to pravděpodobně z velké části dílem doby, ve které tvoříme. Dřív nebylo možné jedním kliknutím smazat nebo upravit kteroukoliv část a hned ji pohodlně přenahrát. To je na jednu stranu skvělé, když ale neumíte ukočírovat svůj perfekcionismus, zabere to fakt hodně času. Takže se snažíme věřit našim přirozeným instinktům ve spojení s deadliny, jinak bychom skutečně nevydali vůbec nic. Když ale nějaká píseň nefunguje a my zjistíme, proč to tak je, je to skvělý pocit.
A jak to zjistíte? Český hudební producent Ondra Žatkuliak mi před časem v rozhovoru řekl, že ze studia píseň nevypustí, dokud při poslechu alespoň chvíli nemá husí kůži, tak jaký je ten váš signál?
Adam: Husí kůži nemám, ale ten pocit je v zásadě stejný. Když se něco povede, jsem na nás asi jednoduše pyšný. Nevím, jak to jinak popsat.
Sam: Ale je vtipné, že ten náš pocit nemusí ve výsledku znamenat vůbec nic. Některé písně, které v nás tak silně nezůstaly, měli pak fanoušci nejradši a staly se největšími hity a nebo naopak. Z některých skladeb jsme byli nadšení a vlastně popularitou trochu zapadly. Což je krásná vlastnost umění obecně a nám to do jisté míry pomáhá tvořit svobodně, protože člověk opravdu nikdy neví.
Desku ORION, kterou jste prý ladili hodně dlouho, jste před několika lety v rozhovoru pro iHeart Radio popsali jako výsledek osobního i kapelního sebepoznávání, The Beautiful Liar zase představuje postavu ženské superhrdinky a hlavně už poněkolikáté představuje svět nevidomých, což je pro X Ambassadors zásadní a osobní téma. Kam se textově posunete na nové desce Townie, které vyjde za necelé dva měsíce?
Sam: Z velké části se to opírá o zážitky z mého dětství, když jsem vyrůstal v Ithace. O vztahu s Caseym, s přáteli, s učiteli, se sebou samotným. Atmosférou mi to připomíná benzínku uprostřed noci, které jen jako maják blikají do tmy staré neony. Jsem neskutečně vděčný, že mi tahle kapela umožňuje vracet se po ose vlastního života a tím všechno prožívat znovu nebo některé události přehodnocovat. Je to ta nejlepší platforma pro sdílení mého příběhu. A jsem rád, když se s některými pasážemi kluci dokážou ztotožnit a je jim to taky k něčemu užitečné.
Na kytaru hrál tak divoce, že ho z kapely vyhodili. Před 65 lety poprvé vystoupil kytarista Jimi Hendrix
Číst článek
A bude součástí toho alba i aktuální singl No Strings, který vyšel před pár týdny? Nebo už singlem zůstane?
Sam: Ano, bude tam.
Ptám se kvůli poměrně vtipnému spojení s tím podcastem, o kterém jsem mluvil na začátku. Hned na začátku No Strings se zpívá: We don't need wings to fly (Nepotřebujeme křídla, abychom létali). Hned po prvním poslechu jsem si vzpomněl na jednu z epizod The Beautiful Liar. Tam se zase vypráví o muzikálu Petr Pan, který se nemohl vytvořit, jelikož nebyly peníze na lano, na němž by mohl létat. Tak by mě vlastně jen zajímalo, co v poetice X Ambassadors potřebujeme k tomu, abychom létali. Křídla ne, ale bez lana to nejde?
Sam: (smích) Na tohle bych v životě sám nepřišel, dobrá práce, nachytal jste mě. No Strings pracuje s létáním jako formou úniku před životními strastmi malého města. I když by to měla být jen pár vteřin dlouhá jízda na kole skrz ulici, ve které člověk žije, nebo naopak návrat domů po zaprášené dálnici s partou kamarádů na zadních sedadlech. Jsou to právě nepatrné všední momenty, díky kterým se člověk rozletí. Pro mě jsou moc důležité.
Integrace nevidomých jako kapelní přirozenost
Všechno to, co jste zmínil, jsou hodně intimní zážitky a pocity, které si řada lidí zásadně nechává pro sebe. Stalo se vám někdy, že byste si vy nebo někdo jiný z kapely řekli: „O tomhle už bych teď nepsal, tohle mělo zůstat doma nebo jen v mé hlavě“?
Adam: I kdyby se to stalo, nemá cenu, aby toho člověk litoval. Vždycky je trochu „cringe“ číst vlastní deník. Když se dostaví potřeba něco sdílet, není důvod to nevypustit ven. Ty písně navíc pak můžou sloužit jako taková časová schránka, do které se člověk může vracet a promítat si situace a pocity, i když už nejsou aktuální.
Zpěvačka Tichá vydala svou druhou sólovou desku. Celou ji nazpívala na mikrofon z roku 1930
Číst článek
Hodně hudebníků popisuje skládání jako jistou formu terapie nebo ozdravného procesu. Je to i váš případ nebo to máte jinak?
Adam: Může a nemusí to tak být. Někdy je to absolutní katarze, ale většinou se spíš snažíme nějak znovu napojit na svět okolo nás, což přirozeně vyžaduje analýzu některých aspektů našich životů. Ale máme i písně, které jsou pro nás jen esteticky příjemné a nemáme potřebu do nich promítat své pocity.
Jak říkáte, pro vás to terapií být nemusí, řada vašich fanoušků to tak ale prokazatelně má. Na Redditu jsem narazil na řadu diskuzí o tom, jak rodiče pouští X Ambassadors svým nevidomým dětem, pro které je prý Caseyho příběh a kapelní úspěch velkým vzorem. Převažuje ve vás spíš radost nebo tlak z toho, jak velký vliv na životy některých lidí, dokonce i dětí, máte?
Adam: Tlak cítíme v mnoha různých situacích, ale tohle zrovna není jedna z nich. Tohle je čirá radost. Je fakt krásné, když zjistíte, že někoho vaše hudba nejen těší, ale že mu v něčem může i pomoct. Naše fanoušky milujeme a chceme, aby si z našich písní vždycky vzali přesně to, co potřebují. Komentáře nebo diskuze, o kterých jste mluvil, jsou pro nás obrovským dárkem.
Nevidomé lidi se snažíte podpořit nejen svou hudbou. Různé plakáty a další materiály k předchozímu albu jste nechali vytisknout v brailově písmu. Plánujete tuhle rovinu své tvorby zachovat i v případě alba Townie, přestože jste se třeba tematicky přesunuli jinam?
Sam: Tohle téma bude v naší kapele vždycky už jen kvůli Caseyho příběhu. Je to pro nás naprosto přirozené. Obsahově se sice posouváme jinam a necháváme víc hudbu mluvit za sebe, ale třeba v písni Follow The Sound Of My Voice hodně napřímo popisuji svůj vztah s bráchou a celý náš příběh. Myslím, že takto otevřeně jsem to ještě nikdy v životě neudělal.
Na Swiftpoziu v Melbourne se sešlo 130 akademiků. Debatovali o fenoménu zpěvačky Taylor Swift
Číst článek
Ve světě hudby se dnes často řeší také integrace sluchově postižených fanoušků. Pomáhají tomu například simultánní interpretace do znakového jazyka. Před dvěma lety jsem o tom mluvil v rozhovoru s Amber Galloway Gallego, která tuto disciplínu hodně proslavila. Přemýšleli jste, že byste v budoucno pracovali třeba i s tím?
Adam: Ano, tohle už jsme si hodněkrát zkusili, velká část amerických festivalů už s interpretací do znakového jazyka pracuje. Je to naprosto skvělé, jsme rádi za každý další inkluzivní prvek, který můžeme zapojit do naší show. Rozhodně v tom budeme pokračovat, o tom vůbec nemusíme debatovat.
Na závěr bych se paradoxně rád vrátil na začátek, konkrétně k debutovému EP Love Songs Drug Songs. Já si ho kdysi na střední poslechl jen kvůli tomu, že mi ten název přišel vtipný. Až teď při přípravě rozhovoru mi ale došlo, že pojem love song si dokážu představit naprosto jasně, ale nevím, co přesně jsou drug songs.
Sam: (smích) To už je hodně dávno. Byla to asi taková hra na intoxikaci lásky i láskou. Je to trochu puberťácké sebedestruktivní EP, ale myslím to v dobrém. Jako kdybych tehdy říkal: „Bože, prosím, podívej se na mě a věnuj se mi chvilku.“ Už tam byla podle mě předznamenána ta upřímnost, se kterou budeme pracovat v naší další tvorbě. Tehdy jsem si nijak binárně nedefinoval, co je to love song a co je to drug song. Ale všechny ty písně mají v mém srdci speciální místo a jsem na ně, a trochu i na sebem, s odstupem času hrdý.
