Vyrůstal jsem ve stínu Jana Žižky, říká historik Čornej. Husitský vojevůdce ho fascinoval od dětství
Knihou roku a hlavním vítězem výročních knižních cen Magnesia Litera se v pondělí stala životopisná publikace o Janu Žižkovi od historika Petra Čorneje, která vyšla loni k 600. výročí začátku husitské revoluce.
„Vyrůstal jsem na Žižkově, ve stínu monumentální sochy Jana Žižky z Trocnova, který se stal mým hrdinou bez bázně a hany. Když byla v Národním památníku na Vítkově instalována Malejovského vrata, chodil jsem tam ohmatávat hlavičku Jana Žižky, kterak se tam ohání palcátem. Jistě jsem musel být Hradní stráži k úsměvu,“ vzpomíná pro Český rozhlas Vltava s pobavením Čornej, který o slavném vojevůdci poprvé začal psát už v osmi letech.
Poslechněte si celý rozhovor s Petrem Čornejem i s ukázkami z jeho knihy o Janu Žižkovi
Profesor působící na Karlově univerzitě je renomovaným historikem specializujícím se na dějiny pozdního středověku a husitství. Jeho 800stránková monografie podle poroty názorně ukazuje obtížnost práce historika, který se musí vyrovnávat s nedostatkem písemných pramenů. Jisté není například ani to, kde se Žižka narodil – zpráva o Trocnovu jako jeho rodišti pochází až z druhé poloviny 16. století.
„Po Žižkovi zůstalo osm jeho listů, které nepsal on sám – ani nevíme, jestli uměl psát – a stylizoval je jeho kaplan. Potom máme Žižkův vojenský řád, a to je stejný případ. Písařem byl kněz, který dokonce na jednom místě vyjádřil určitou diferenci od jeho názorů. A to je vlastně všechno,“ vysvětluje Čornej.
Zásadní proto jsou svědectví Žižkových současníků, kteří ho osobně znali a zachytili jeho charakterové vlastnosti: „Všichni se shodují, že byl odvážný, rázný, energický, horlivý, temperamentní a nepochybně měl i charisma. Ale nikdo nenapíše, že byl rozvážný, prozíravý nebo kompromisní. Nepochybně byl i krutý, ale to je třeba nazírat v dobových parametrech, protože doba byla krutá. Žižka se nerozpakoval zabíjet, šlechtici k tomu byli vychováváni. Naopak kněz prolít krev nesměl, a proto zde vznikalo napětí mezi šlechtici a duchovními – katolickými i husitskými,“ popisuje.
Příliš toho nevíme ani o tom, jak vojevůdce vypadal – i nejstarší zpodobení z poloviny 15. století se velmi liší. Někdy bývá vyobrazen s plnovousem, jindy s holou bradou. Žižka v čele vojsk byl také oblíbeným motivem kachlů u kamen, pokaždé na nich ale má zakryté jiné oko. „Jeho zpodobňování je na úrovni panovníků, byl velmi významnou figurou a vzpomínka na něj žila. Lidé se po desetiletí ztotožňovali s programem husitské revoluce, protože společnost až do Bílé hory zůstávala rozdělena na utraquisty a katolíky. Samozřejmě katolík by si asi Žižku na kamna nedal,“ uzavírá historik.
