Není to autobiografický román, říká o své nové knize autor slavného Předčítače Bernhard Schlink
Martin Brehm, protagonista románu je nemocný. Smrtelně nemocný. Jeho diagnóza je nezvratitelná a možnost uzdravení nulová. Rakovina slinivky břišní v tomto stadiu znamená přibližně dvanáct týdnů života. 76letý Martin byl doposud zvyklý plánovat dlouhodoběji. To se teď musí radikálně změnit.
V čem se jeho zbývající tři měsíce liší od těch u pacientů se stejnou diagnózou je fakt, že má mladou manželku a šestiletého syna. Je ve věku, ve kterém mají jeho současníci už vnoučata. Racionálně myslící právník, emeritní vysokoškolský profesor, plánuje svůj zbývající čas především s ohledem na svého syna, který má jít na podzim poprvé do školy – to Martin s největší pravděpodobností už nezažije.
Eva Novak recenzuje nový román Bernharda Schlinka s názvem Pozdní život (Das späte Leben. Diogenes 2023)
Jeho o 30 let mladší žena, úspěšná malířka, mu navrhne, aby synovi zanechal video – viděla to v jakémsi filmu, ve kterém byl otec ještě nenarozeného dítěte v obdobné situaci. Martin se rozhodne pro psaní. Píše synovi Davidovi jakýsi deník s instrukcemi, jak se zachovat v různých životních situacích, které se časem objeví. Jsou to zároveň vzpomínky na jeho dětství a jeho reakce v podobných situacích. V celkově sedmi pokračováních píše Davidovi o základních životních tématech jako je víra, láska, práce.
Kromě toho s Davidem podniká – po vzájemné dohodě – leccos, co lze v tomto krátkém časovém úseku realizovat. Kupříkladu několikadenní výlety do přírody nebo spolu na zahradě zakládají kompost. V jeho typickém střízlivém stylu popisuje Schlink poslední měsíce Martinova života, které věnuje především synovi.
Náhodou a mimochodem Martin zjistí, že jeho žena má milence a udiveně bojuje proti návalům žárlivosti – vlastně by mu to v jeho situaci mohlo být jedno nebo by mohl být dokonce rád, že je na obzoru někdo, kdo se může o jeho ženu a syna postarat.
Martinova jen těžko uvěřitelná schopnost se s blížícím koncem vyrovnat, ale přesto nežít tak, jako by mělo zítra všechno končit, je příkladná. Schlinkův hrdina je bezchybný, dokonalý, ale přesto mu vše věříme, protože chceme věřit, protože bychom se – pokud se někdy ocitneme v podobné situaci – chtěli zachovat stejně.
