Severokorejský kádr stojí před tebou a ty ho nesmíš soudit. Tak jsem se učila pochopení, říká Špitálníková
Má za sebou román o privilegované mladé Severokorejce, kterou otec poslal do emigrace a která nejspíš v KLDR zničila několik životů. Nově pracuje koreanistka Nina Špitálníková na dětské knize o Králi Totáčovi a dívce Totě, která lítá a napravuje svět. Dětem tak chce přiblížit, co znamená totalita, aby si život v ní nepředstavovali černobíle. „Nebylo jen dobře, nebo špatně. Ono to bylo obojí. I v KLDR může mít člověk ‚normální‘ život,“ míní.
Po knize rozhovorů se Sevekorejci, kterým se podařilo utéct z KLDR, a beletrii Severka teď pracuje Nina Špitálníková na dětské knize – jmenovat se bude Tota lítá. „Tota je holčička, která chce prozkoumat svět, dostane se do totality a chce ji napravit,“ přibližuje koreanistka v rozhovoru pro pořad Blízká setkání na Dvojce.
Pohádku napsala pro syna. „Požádal mě o to a vznikla pohádka o totalitě, protože nic jiného psát neumím. Syn je trošičku chudák, i když na Krále Totáče se těší,“ zmiňuje Špitálníková jednu z postav knihy.
Psala ji na míru herci Vladimíru Javorskému, který ho ztvární v audioknize. Tu budou doprovázet i pracovní listy do škol nebo pro rodiče, kteří třeba neví, jak s dětmi o totalitě mluvit.
„Děti budou moci téma totality rozvíjet, protože Král Totáč nezemře. Nemám ráda, když v pohádce někdo umře, připadá mi to smutné, i když je to zlá postava. Tota odletí do světa a Král Totáč odejde, ale může zase přijít. A děti by měly být jako Tota, které létá a napravuje svět,“ vysvětluje koreanistka s tím, že příběh o Totě svému synovi ještě nečetla, celou knihu mu věnuje jako dárek.
Severokorejci jsou manipulováni hladem. Dají vám jídlo, když se podřídíte, popisuje spisovatelka
Číst článek
„Moje generace má ještě určitou menší generační zkušenost s vyprávěním o totalitě od babiček nebo rodičů, ale ti mladší už tohle vyprávění nemají,“ objasňuje jeden z důvodů, proč sama píše o životě v totalitním režimu.
‚Normální‘ život v totalitě
Nedostatek vyprávění podle ní vede k tomu, že si lidé život v totalitě představují černobíle. „Nebylo jen dobře, nebo špatně. Ono to bylo obojí,“ zdůrazňuje a uvádí příklad:
„Mluvím se severokorejskými uprchlíky, kteří tvořili střední a vyšší vrstvu. Nebyli statečnými bojovníky za svobodu, ale my je tak bereme. Proto mi připadá dobré odbourávat zdi mezi tím, kdo byl špatný a kdo byl dobrý. Spousta lidí chtěla jenom žít a proplout.“
A přiznává, že to zná i ze své rodiny. „U nás se 17. listopadu na náměstí rozhodně klíči nezvonilo, protože rodiče byli u policie. Musela jsem se s tím smířit a zpracovat to.“
‚Práskala, asi zničila stovky životů. Pak ji rodiče poslali pryč z KLDR.‘ Její příběh sepsala Špitálníková
Číst článek
Bourání vlastních předsudků se učila tváří v tvář Severokorejcům. „Před tebou stojí ten největší severokorejský kádr, který má na hrbu odsouzení stovky lidí. A já musím být ráda za příběh, který mi dal, a nesoudit ho. To bylo hrozně těžké a ne vždy se mi to povedlo, ale s každou zkušeností se člověk učí víc otevírat,“ věří Špitálníková.
Severokorejci navíc podle ní neví, o co přichází, a neuvědomují si, jak je režim zneužívá. „V životě každého člověka jsou tmavé i světlé chvilky, pro Severokorejce to jsou třeba neděle nebo jejich spartakiády,“ uvádí v pořadu Blízká setkání na Dvojce.
„Jejich totální izolace od okolního světa je pro ně zároveň vnitřní záchranou. Kdyby si uvědomili, v čem žijí, jak ohýbají hřbety kvůli vládě a Kimovi a sami pro sebe nic nemají, tak by se zbláznili. Když se člověk v KLDR narodí, tak i tam může zažívat i ‚normální‘ život,“ dodává Špitálníková.
Poslechněte si celý rozhovor, audio je nahoře v článku.
