Umění ze socialismu mizí do nenávratna nebo skladišť. Tam se na ně ale zapomene, říká historička
Z českých ulic a budov mizí umění z doby socialismu. Při modernizaci budov se mozaiky a plastiky s budovatelským nádechem často poničí a odstraní, v lepším případě se o ně postarají odborníci. Snadné to ale není. „Ideální by bylo zanechat je na původním místě, protože je to stopa paměti, která spoluutváří identitu lokality. Problém je i s dočasným uskladněním, nikdo na to nemá prostor ani čas,“ říká historička architektury Veronika Vicherková.
Umělecká díla z druhé poloviny 20. století, která se v době socialismu umisťovala do veřejného prostoru, jsou často velmi rozměrná. I proto je obtížné je sejmout a uskladnit, případně pro ně najít nové místo.
Proč ubývá umění ve veřejném prostoru? Co s tím? A jak se restaurují mozaiky a plastiky?
Plastika Jiřího Nováka s názvem Vazby, která stála na Základní škole Filosofská v Praze, měla štěstí. Vyňali ji odborníci a po zrestaurování se na původní místo vrátí. „Moc často se to bohužel nestává. Přitom Jiří Novák patří ke špičkovým autorům našich 60. let,“ uznává Vicherková v pořadu Akcent na Vltavě.
Novákova plastika měla štěstí i v dalším ohledu: její záchrany se ujal sochař Pavel Karous. A také se nachází v prostoru základních škol. Tam se umělecká díla ze socialismu uchovala častěji než jinde.
Experimentální činžovní dům Karla Pragera se zatepluje. Některé výjimečné prvky z fasády zmizí
Číst článek
„Možná je to díky tomu, že v těchto budovách nedošlo k přerušení funkčního naplnění, základní školy jsou pořád základní školy,“ soudí historička architektury Šárka Svobodová.
Zásluhy na tom, že umělecká díla nemizí, přitom mívají zpravidla různí nadšenci. „Většinou za to můžou fanouškovské skupiny nebo i poučená veřejnost,“ vysvětluje Svobodová a dodává, že postupně díky nadšení lidí vznikají databáze umění ve veřejném prostoru.
Často také se záchranou díla pomáhají potomci umělců.
Odstraní je. A je to
Jiná umělecká díla ale takové štěstí nemají. „Třeba je skryjí při zateplování budov. Pak je to na archeologii budoucích let, aby se tyto vrstvy postupně odhalily,“ věří Svobodová.
A ještě o něco hůř jsou na tom díla v interiérech domů. „Když někomu překáží, prostě je odstraní a je to. Většinou je pak velký problém dohledat a dostopovat, co se stalo. Třeba když chtějí v domě uvolnit prostor, tak sochu nebo plastiku uloží do skladiště a za chvíli se na to zapomene,“ doplňuje Vicherková.
Někdy jsou k modernizaci budov, při kterých se často taková díla odstraňují, přizvání architekti. „To jsou ti, co by měli upozornit, že ten artefakt má nějakou hodnotu, ať historickou, nebo uměleckou. Pak by měli architekti poučit investora nebo kontaktovat památkáře,“ připomíná Svobodová.
Tak se podařilo zachránit například vzácnou mozaiku italského umělce Saura Ballardiniho z Ústřední telekomunikační budovy v Praze. Brutalistní stavba má jít v druhé polovině ledna k zemi. Vicherková se ale zasadila o záchranu Ballardiho díla s názvem Člověk dobývající nové horizonty vesmíru.
„Veřejné prezentace se ale mozaika dosud nedočkala,“ vadí Vicherkové.
„Ideální by bylo najít pro ni nové umístění. Dnes navrhované budovy skýtají prostory, kde by se taková věc dala uplatnit. To je ideál... Dílo je ale poskládané ze segmentů, tak minimálně různé památkové instituce, galerie a soukromí sběratelé by o tuto realizaci mohli stát.“
Poslechněte si celou debatu, audio je nahoře v článku.
