Monika Načeva v dekadentním objetí
Společná deska Moniky Načevy a anglického elektronického experimentátora Tima Wrighta The Sick Rose je plná elegantní dekadence. Textově i hudebně. Podařilo se Monice atakovat laťku, kterou deska Mami posadila proklatě vysoko, nebo tentokrát můžete tuto událost přezíravě přejít? Na vlatní uši se můžete přesvědčit 24. listopadu v brněnské Flédě nebo 26. listopadu v pražské MeetFactory.
Jsou osobnosti, kterých si musíme vážit. Na české scéně fungují už poměrně dlouho a nejenže mají po celou dobu veřejného vystupování svůj osobitý styl prezentace, ale kvalitativní laťka jejich tvorby prozatím nikdy neklesla pod silný nadprůměr, a to nejen domácí tvorby. Jednou z těch vyvolených je i Monika Načeva, divadelnice, která z průměrného člena Divadla Sklep vyskočila se svou vlastní hudbou na piedestal alternativní produkce bez rozdílu žánru. A je jedno, zda její momentálně nejnovější album spadne do rockové, popové nebo avantgardní škatulky.
Monika Načeva má čuch na podnětné a futuristicky laděné spolupracovníky. Vzpomeňme na Jana P. Muchowa (Nebe je rudý), DJe Guse (Mimoid), DJe Five (Mami). Nesmíme také zapomenout na jedinečnou kooperaci zpěvačky s takřka dvorním spisovatelem Jáchymem Topolem. Současná spolupráce na desce The Sick Rose přivádí na privilegované místo tvůrce hudebního doprovodu experimentálního producenta Tima Wrighta, další akvizici významného Moničina spolupracovníka – manžela Martina „Žárovky“ Neala. A znovu přišel zásah do černého. Tedy pardon, tentokrát do šedivého, navíc ozářeného svitem měsíce.
POSLECHNĚTE SI TAKÉ: Rozhovor s Monikou Načevou a Timem Wrightem z Odpolední session
Nová deska Moniky Načevy, která vznikla jako integrální součást výstavy Decadence Now, mně osobně připomíná první album islandských tanečních věrozvěstů Gus Gus. Je totiž náladou odosobněná, posvěcená maximálně citlivým vokálem hlavní protagonistky a atmosférou lavírující od introvertních hlukových experimentů až po taneční dusárny, které jsme doposavad neměli možnost v tak krystalické podobě od Moniky slyšet. Přesně jako album Polydistortion islandské patričky z roku 1997. Deska The Sick Rose je ale zvukově absolutně současná (tím nemyslím zařazení frčícího elektra na několika místech), ale také svá díky selekci textů, dílem v češtině, druhým v angličtině. Ty přinášejí do současnosti myšlenky a nálady České moderny a dekadence 19. století a originálů Williama Blakea. Sama autorka výsledné kompozice označuje za „vážnou elektronickou poezii o tajemných zvláštních intimních a krásných stavech, které můžeme zažít sami v přírodě“ a tím asi nejlépe charakterizuje výjimečnost desky, která se znovu dívá na zablácený domácí rybníček z uctivé vzdálenosti. The Sick Rose je důstojný pokračovatel alba Mami, a to už je samo o sobě husarský kousek.
