Soustředění v Keni mi pomohlo k osobním rekordům. Určitě se tam brzy vrátím, říká běžec Vebr
Na loňském dráhovém šampionátu dospělých v Hodoníně zazářil sólovým únikem a triumfem v běhu na 5000 metrů, letos atlet Patrik Vebr proťal jako první z českých závodníků cílovou čáru Pražského půlmaratonu a dostal se do širšího povědomí běžecké veřejnosti. V rozhovoru pro iROZHLAS.cz svěřenec trenéra Jana Pernici mluvil i o soustředění v Keni, o vzrůstající konkurenci na středních tratích, ale i běžeckých začátcích v Ústí nad Orlicí.
Vnímáte, že v České republice patříte do širší vytrvalecké špičky?
To, že patřím do širší české vytrvalecké špičky, sice vnímám, ale není to něco, s čím bych se chtěl spokojit. Česká republika obzvláště ve vytrvalostním běhu zaspala, a to nejen oproti světovým běžcům, ale i oproti Evropě. Proto naše cíle musí být ty nejvyšší, abychom se vypracovali dál. Například pro samotnou účast na maratonu na následujících olympijských hrách už zdaleka nebudou stačit výkony, které se tu poslední roky běhaly. Bude zapotřebí běžet alespoň dva výkony na úrovni českého rekordu (2:11:57), aby člověk mohl pomýšlet na kvalifikaci skrze ranking (ostrý limit je 2:08:10).
Pocítil jste po letošním vítězství a výborném čase 1:05:42 mezi českými závodníky na Pražském půlmaratonu, že je o vás větší zájem i z řad širší veřejnosti mimo atletiku?
Ano, to jsem pocítil. Nebudu lhát, že ten pocit není příjemný. Je to úplně něco jiného než závodění na dráze. Obzvláště Pražský půlmaraton má neskutečnou atmosféru. Pamatuji si, jak jsem před pěti lety přijel do Prahy se podívat na půlmaraton a ten zážitek se mi pořádně vryl pod kůži. Byla to obrovská show! V ten moment jsem si ale určitě neřekl „Ten závod chci jednou vyhrát!“ Vždy jsem byl realista až spíš pesimista. O to víc pro mě letošní vítězství znamenalo. Přiznám se, že když jsme stáli na stupních vítězů a hrála česká hymna, tak se mi i zaleskly oči.
Sezona plná osobních rekordů
V sezoně 2023 máte na svém kontě osobní rekord na 1500 metrů, 3000 metrů, 5000 metrů a půlmaratonu. Kde se vzala taková forma?
Jsem spíše pesimista a k sobě samému jsem i dost kritický. Jednou z mých vlastností je, že s žádným svým výsledkem nejsem nikdy stoprocentně spokojený. Když se závod povede, tak si řeknu: „Jooo, dobrý, ale…“ Zároveň jsem moc rád, že jde výkonnost nahoru. Za to mimo jiné musím poděkovat trenérovi Honzovi Pernicovi, protože to je především jeho práce. Na posunu osobních rekordů v podstatě ve všech distancích má velký podíl letošní soustředění v Keni.
Letos jste si poprvé přípravu zpestřil právě soustředěním v Keni. Jak probíhalo?
Rozhodli jsme se s trenérem, že pokud chceme uvažovat o nějakém kvalitnějším výsledku v rámci půlmaratonu, tak tenhle krok dává smysl. Trenér „Perňa“ měl už předchozí zkušenosti s tréninkem ve vysoké nadmořské výšce v keňském Itenu díky Marcele Joglové, která se zde připravovala na olympijské hry v Tokiu. V Keni jsem strávil dva měsíce. Během prvních dvou týdnů jsem se spojil s Pavlem Tvrdíkem a Simonou Tůmovou, kteří byli na soustředění v Itenu už poněkolikáté. Poradili mi, jak tam vše chodí, kde se trénuje, kde se nakupuje, a kde ne. Bez nich si to tam sám napoprvé dokážu jen těžko představit, za což jim patří můj dík. Poté za mnou přiletěla přítelkyně Karolína Sasynová, která běhá střední tratě a zbytek přípravy jsme už dřeli společně. Oba jsme si to moc užili a rozhodně se budeme chtít v příštích letech do Keni vrátit.
Jakého osobního rekordu si vážíte nejvíc a proč?
Podle maďarských bodovacích tabulek je mým nejlepším výkonem čas 8:11 na 3000 m. Nejvíce si ale vážím 10 km pod 30 minut (29:51). Jednou mi jeden výborný bývalý český běžec do vrchu Robert Krupička napsal, že by desítka pod 30 byla někdy fajn. Letos jsem mu po osmi letech screenshot té zprávy posílal zpět, že splněno, co dál. (smích)
Zlepšení na středních tratích
Je atletika v Česku na středních a dlouhých tratí na vzestupu, nebo pořád mezi Evropany zaostáváme?
Obojí. Sice nedosahujeme na výkony jako třeba britští, němečtí, holandští a samozřejmě etiopští nebo keňští běžci. Určitě ale výsledky na středních i dlouhých tratích mají v Česku vzestupnou tendenci. A to jak mezi muži, tak i mezi ženami. Možná s výjimkou mužského maratonu, kde to je dané nějakou generační obměnou a prozatím mladší čeští vytrvalci jsou pro maraton až moc mladí. U středních tratí například v běhu na 1500 metrů má letos běženo 45 lidí pod 4 minuty a 18 lidí pod 3:50. To tu v minulých letech určitě nebylo a jsem za to moc rád, protože právě ta větší konkurence nás všechny žene a nutí makat víc.
Pražskému půlmaratonu znovu vládli Keňané. Z českých běžců nejrychlejší Vebr a Stewartová
Číst článek
Bude z vás maratonec a co je při přechodu z půlmaratonu nejtěžší?
Určitě ano. Jak moc blízká budoucnost to je, zatím ale nevím. Co je v tomhle ohledu nejtěžší, zatím moc nedokážu posoudit, jelikož jsem maratonskou přípravu zatím neabsolvoval. Domnívám se, že pro mě nejtěžší bude zvyknout si na ještě více času stráveného tréninkem. Většina těžších tréninků mi zabere se vším všudy zhruba nějaké dvě hodiny, možná i lehce pod. Dokážu si představit, že při maratonském tréninku to budou klidně tři hodiny během jedné fáze. Svým způsobem se na tu výzvu těším. Baví mě zkoumat a posouvat své limity a tohle bude úplně něco nového.
Máte v Česku nějaký vytrvalecký vzor?
Nemám sportovní vzory typu „chtěl bych být jako on“ a plakát nad postelí. Mám tak nějak spíše lidi, které mě baví sledovat a ze kterých si beru inspiraci. To určitě nejsou jen sportovci, ale třeba rodiče, prarodiče, brácha, přítelkyně, trenér, kamarádi.
S atletikou jste začínal na domácím stadionu v Ústí nad Orlicí. Vracíte se tam rád za kamarády Vojtou Vondrou nebo Vojtou Mlynářem, který má z minulosti na svém kontě i skalp Jacoba Ingebrigtsena?
Pocházím z České Třebové, což je od Ústí nad Orlicí necelých deset kilometrů. Takže vždy, když jedu domů navštívit rodiče, tak se rád potkám i s naší starou tréninkovou skupinou. Upřímně musím říct, že jsem měl opravdu štěstí, na jaké lidi jsem ve svých atletických začátcích narazil. Pod vedením trenéra Jana Vencla jsme v Ústí nad Orlicí nebyli jen tréninkoví parťáci ze stejné skupiny, ale především skvělí kamarádi. Tréninky jsme se především bavili, užívali si to a možná i díky tomuhle nastavení jsme vozili medaile téměř z každého mistrovství. Moc rád na ty roky vzpomínám. Byla to jízda!
Herce Neužila připravil na Zátopka, pomáhá ale i amatérům. ‚Běžcům otevírám oči,‘ říká trenér Pernica
Číst článek
Váš trenér Jan Pernica má hodně široké spektrum svěřenců. Kolikrát vás během týdne vidí na tréninku?
V „Perňa systému“ nás je opravdu hodně. Užší jádro, ve kterém se scházíme nějak pravidelně na tréninky, už tak široké není. Obecně je ve více lidech těžké se domluvit na nějakém konkrétním času z důvodu práce nebo školy. Sám trénuji dost často, ale na mnoha trénincích se domlouvám s René Sasynem a volné běhy občas spojujeme s přítelkyní.
V současnosti jste studentem a tak máte prostor vyrazit na několikaměsíční soustředění nebo absolvovat dvoufázové tréninky. Budete se chtít atletikou živit, až dostudujete?
Momentálně jsem studentem Vysoké školy tělesné výchovy a sportu Palestra, kde studuji obor sportovní a kondiční specialista. Takže studuji to, co mě opravdu baví, a díky tomu je i lehčí si dovolit i pár měsíců z roku být na soustředěních, bez kterých by se samozřejmě ty výsledky dosahovaly mnohem obtížněji. Po studiu bych rozhodně rád pokračoval v tom, co mě baví. Asi jen čas ukáže, jak moc se v atletice bude dařit, a podle toho se budu i dál rozhodovat.
