Studio Radiožurnálu Sport v pátek 23. února dopoledne patřilo běžeckému lyžování a biatlonu. Moderátorka pořadu Páteční finiš Kateřina Neumannová si totiž povídala s bývalou běžkyní na lyžích a stříbrnou medailistkou z Olympijských her v Sarajevu 1984 Dagmar Hromádkovou. Jak hodnotí nedávno skončený světový šampionát v biatlonu v Novém Městě na Moravě? Čím se začala živit po ukončení profesionální kariéry?

Praha 15:32 26. února 2024 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Dášo, jsi rodačka z Nového Města na Moravě. Co ty, jako bývalá běžkyně na lyžích, a biatlon?
Mistrovství světa v biatlonu skončilo a bylo to něco úžasného. Nikdo dopředu nevěděl, co nám počasí připraví za perné chvilky, ale zvládlo se to úžasně. Velká poklona, jak říkal Jirka Hamza, patří traťařům, rolbařům a všem, kteří během nocí museli navážet sníh a upravovat tratě.

Ty jsi měla na starosti rozhodčí. Co tato práce obnáší v rozsahu během roku? Co se dělo před šampionátem?
Tuhle partu rozhodčích mám už od roku 2013, kdy bylo první mistrovství světa u nás v Novém Městě. Postupně přicházeli noví rozhodčí, kteří musí složit zkoušky. Všichni rozhodčí, kteří jsou na mistrovství světa, tak mají 1. třídu zkoušky v biatlonu. Měla jsem na starosti 60 rozhodčích, celkem jich bylo na mistrovství světa 105.

A ti z Nového Města jsou skutečně ti, co tam žijí?
V současné době už to nejsou jen ti, kteří žijí v Novém Městě, ale jsou z blízkého okolí. Ze Žďáru nad Sázavou, z Bystřice. I oni se museli nominovat, protože jich mám celkem asi 85 a z těch jsem musela vybrat 60, kteří jeli na mistrovství světa.

Je o tuto práci zájem?
Je a jsem ráda, že v poslední době mají o tuto práci zájem i mladší ročníky.

Jaká je oblíbená pozice rozhodčích? Kam rádi chodí?
Záleží, kdo si co vybere, ale největší zájem je o střelnici.

Není to ale zároveň nejtěžší na pozornost?
Určitě je to jedna z nejtěžších pozic, ale proto je o to asi největší zájem.

OBRAZEM: Ohlédnutí za biatlonovou mánií na mistrovství světa v Novém Městě na Moravě

Číst článek

A ty jsi taky na nějaké pozici stála?
Já je koordinovala, ale pomáhala jsme i děvčatům při čipování.

Měla jsi čas si šampionát užít i jako fanoušek?
Přiznám se, že jako fanoušek a divák moc ne, ale když jsem přijela domů, tak jsme si v televizi pouštěli to, co proběhlo ten den.

A největší zážitek spojený se šampionátem?
Už jen to být součástí týmu, rozhodčích, organizátorů, to byl veliký zážitek. V letošním roce byl i doprovodný program úžasný a když v sobotu mezi závody vystupoval Vojta Dyk a zpíval písničku Ach, synku, synku a slyšeli jste těch 30 tisíc lidí, jak to zpívali, tak se mi svíralo hrdlo.

Viděla jsme to na sociálních sítích a musel to být zážitek i pro zpěváky.
Ano, bylo to něco úžasného. Ty doprovodné programy se tam ujaly a byly perfektní.

Nechybí ti běžecké lyžování obecně?
Samozřejmě chybí, ale situace je taková, jaká je. Od roku 2012, kdy jsem se stala šéfkou rozhodčích, tak fungujeme i u běžeckých závodů a poslední dobou také u těch biatlonových závodů.

Ty jsi závodila v éře klasického běhu. Biatlon se ale dřív taky jezdil klasikou, nebo jak vidíš bruslení? Vzpomínáš na staré dobré časy klasiky?
Byla jsme hlavně klasička, ale v roce 1985, kdy bylo v Seefeldu mistrovství světa a bylo jediné, které se celé bruslilo. My jsme tam přijeli a vůbec jsme do té doby nebruslili. Trenér Zdeněk Ciler říkal vždycky po tréninku, zkuste si to, ale nebude to tam. Bohužel tam žádný závod klasickou technikou nebyl. Nejen my, ale i Norky se tam učily bruslit, všechny jsme to zkoušely. Po tomto mistrovství světa ale už to nikdy tak nebylo a vždy tam byl nějaký závod bruslením a klasikou. Tehdy to ale bylo tak, jak to bylo.

My pamatujeme tratě v Novém Městě na Moravě úplně jiné, než jsou dnes. Dokážeš srovnávat? Mně se po těch starých trochu stýská. Na těch místech už se vůbec nelyžuje.
Ne, tam už ne. Celé závodní tratě se přesunuly na druhou stranu. Tehdy byl požadavek, aby tratě byly těžší a musím říct, že jsou opravdu velmi náročné. Když tam byly běžecké závody a jely se okruhy, tak nám řekly, že je to moc těžké, ať děti jezdí raději v nižších polohách.

Fanoušci z Nového Města jsou obecně fanoušky všech zimních sportů. Znáš důvod?
Nové Město vždycky bylo spjato s lyžováním. Teď je to biatlon, který u nás vládne. Máme sportovní třídy na gymnáziu a tam jsou biatlonisté. Vysočina miluje zimní sporty, a proto tam jsou diváci v takovém počtu.

A byly tribuny obsazené z řad místních, nebo to byli fanoušci ze zahraničí?
Byly školní dny, kdy se dávaly lístky dětem z kraje Vysočina, pak se dávaly i dětem z jiných krajů. Co vím, tak i spousta lidí z Nového Města tam byla, ale byli tam lidé ze všech koutů republiky.

Oddechli si místní, že šampionát skončil? Byla to docela zátěž.
Nevím, jestli si oddechli, ale letos byla úžasně zařízená doprava, tím, že se sváželi lidé z parkovišť, protože se nemohlo parkovat na loukách kvůli počasí. Někteří v centru města ani nevěděli, že mistrovství světa je, protože vše klapalo.

Před pár dny uběhlo krásné jubileum 40 let od stříbrné štafety v Sarajevu. Občas se s holkama vídáte i dnes. Co je pro tebe nejsilnější vzpomínkou?
Pro mě je to samozřejmě ta stříbrná medaile ze štafety 4 x 5 kilometrů.

V čem byla síla toho týmu? Bylo to tím, že vás i v záloze bylo dost a každá měla šanci bojovat o štafetu?
Byl to základ těch dobrých výkonů, protože jsme nikdy neměly jistý start. O každý start ve Světovém poháru jsme musely bojovat, protože odjely čtyři. V reprezentaci nás bylo osm, a všechny chtěly na svěťák jet. Pořád jsme musely dokazovat, že si to zasloužíme.

Jak to bylo tehdy mezi vámi? Byla nějaká rivalita mezi Češkami a Slovenkami?
Myslím, že rivalita nebyla, vycházely jsme velice pěkně. Je pravda, že jsme byly skvělá parta celé léto a v momentě, kdy přišel první nominační závod, tak je to individuální sport. Ale nedohadovaly jsme se. To je základ dobrých výkonů, když je pohoda v partě.

Jak často jste měly společnou přípravu a jak často jste trénovaly v klubech?
V roce 1977, kdy jsem se dostala do reprezentace a vzal to Zdeněk Ciler, tak mi bylo řečeno, že buď půjdu do Rudé Hvězdy Jablonec, nebo v reprezentaci nebudu. Půl roku jsem se rozhodovala, ale pak mít možnost reprezentovat zvítězila. Byla jsem závislá na domově, Nové Město, sourozenci, rodina, moje sestry, to bylo strašně těžké. Odešla jsem do Jablonce, kde jsem nikoho neznala.

Odstěhovala ses tedy do Jablonce nad Jizerou a trénovat tam?
Ano. Měly jsme tehdy soustředění každý měsíc jsme 14 dní někde byly v okolí Jablonce. Pořád jsme byly pohromadě. Po roce jsem tam potkala Gabrielu Soukalovou, s ní jsem začala kamarádit, pak už mi to takový problém nedělalo. Počátek v Jablonci byl ale velice těžký.

Ty jsi kvůli šampionátu v Novém Městě nemohla odcestovat na vzpomínkovou cestu do Sarajeva. Mrzelo tě to?
Mrzelo, to musím přiznat, ale mistrovství světa pro mě byla priorita. Děvčata mi přivezla upomínkový předmět a pak přijela na mistrovství, tak mi to pak večer povykládala.

Kdo tu vzpomínkovou akci organizoval?
Holky říkaly, že dostaly pozvánku přímo ze Sarajeva od zástupce Čechů tam. Pozvánku dostaly i Seveřanky, ale ty to ani nepředaly. Byla tam i krasobruslařka Katarina Wittová a ještě někdo. Bylo jich tam poměrně málo, ale říkaly, že se o ně starali úžasně.

Návštěva byla o velkých kontrastech s tím, co zbylo z olympijských sportovišť.
Přesně tak. Děvčata říkala, že Sarajevo jako město se jim strašně líbilo. Když je ale vyvezli tam, kde byly běžecké tratě, hotel, kde jsme bydleli, tak byl rozbombardován. Ve spojitosti s tím, že jsme tam získaly medaili, tak to bylo velice smutné.

Jednou jsi říkala, že tvé místo ve štafetě nebylo jisté. Tvoje nominační kritérium bylo do 20. místa v individuálním závodě. Kdyby to bylo dnes, tak to bychom měli na startu asi jednu ženu na startu. Jak to vidíš?
Vidím to asi stejně. V roce 1983 se mi narodil syn Václav a začala jsem trénovat až v květnu. Olympiáda byla velikou motivací a věděla jsem, že to bude těžké. Domluvili jsme se s trenérem Zdeňkem Cilerem, že abych se dostala na olympiádu, musela bych o vánočních závodech na Jizerce zvítězit. To bylo pro mě strašné, musela jsem porazit Květu, ale podařilo se mi to a otevřely se mi dveře na olympiádu. Účastnila jsem se společného soustředění v Itálii, poprvé jsem byla ten rok s děvčaty dohromady. Když jsme odjely na olympiádu do Sarajeva, tak tam byla jasná kritéria, že štafetu pojedou ty, kdo skončí do 20. místa v individuálu.

První závod na 10 kilometrů jsem nenastoupila, bylo jasné, že pojedu pětku, a když se dostanu, tak štafetu. Květa medaili neměla, byl to veliký neúspěch, ačkoliv všechny tři skončily na desítce do 20. místa. Dneska by to bylo oslavované. Pak byla ta pětka, kde Květa získala medaili a my byly do dvacítky a já byla ta 20. Relativně jsem si štafetu vybojovala.

První úsek ve štafetě je obrovská zodpovědnost. Jak si to zvládala psychicky? Bylo diskutované, kdo pojede první úsek?
Když už jsem si štafetu vybojovala, tak bylo jasné, že pojedu první úsek, protože než jsem šla na mateřskou, tak jsem štafety vždy rozjížděla. Ten závod na olympiádě jsem byla hodně nervózní, protože to byla první štafeta od doby, co jsem měla syna Václava. Navíc se to rozjíždělo do kopce, tak jsem měla jediný cíl, abych neztratila kontakt. Bylo jasné, že Norky, které byly ve vynikající formě, tak zvítězily o kus. Velký boj byl o prvních pět míst, tam se jelo pořád vyrovnaně. Když se pak štafeta vyvíjela, jak se vyvíjela, tak si všichni přáli, aby to dopadlo. Na olympiádě v Lake Placid jsme byly čtvrté, na mistrovství světa  jsme byly páté. Vždycky nám to unikalo. Do třetice to vyšlo.

Jak sleduješ současné běžecké lyžování?
Když jsou závody v televizi, tak to sleduji. Když jsou závody u nás na Vysočině, tak taky, takže nějaký přehled mám.

Je zájem o lyžování a biatlon obecně? Chtějí to děti dělat?
U nás ano, u nás chodí děti do klubů a dělají to rády. V současné době je problém, že děti mají spoustu jiných možností. Když jsem byla malá, tak v Novém Městě bylo lyžování a fotbal. Dneska mají děti tolik kroužků, že se to rozmělňuje. Lyžování obecně je těžký sport. Trénujete celé léto, v zimě jsou závody. Když je taková zima, jaká byla letos, tak co odzávodíte, že jo...

Hory jsou ale o víkendech plné lyžařů?
Lyžařů, co si chtějí zalyžovat, těch je spousta, ale těch, co to chtějí dělat na vrcholové úrovni, těch bude čím dál tím méně.

Žila jsi v manželství s Jiřím Švubem. Jaké to bylo v lyžařském manželství, kdy oba dva jsou členové reprezentace?
Bylo to poměrně dobré, protože jsme jezdívali na soustředění i společně. Nejdříve jezdili muži odděleně, ale pak se to spojilo, tak to bylo fajn.

Fanoušci tu byli skvělí, říká šéf příštího biatlonového šampionátu. Do Nového Města se přijel inspirovat

Číst článek

Vracela jsi se ke kariéře po narození syna. Ve tvé době byly ty podmínky asi složitější a těžko si mohla brát syna s sebou. Jak si to dělala?
Bylo to velice těžké, ale díky svým rodičům a dvěma sestrám, tak jsem to mohla zvládnout. Když jsem nebyla v reprezentaci a připravovala se sama, tak vzpomínám, jak jsme jezdila do Krkonoš. V pondělí ráno mě táta odvezl do Svitav, tam jsem sedla na autobus do Pece, tam na mě čekal skútr, vyvezl mě nahoru, trénovala jsem tam do pátku a pak stejnou cestou domů. O víkendu jsem pak byl s malým Václavem. Tohle se dalo přežít. Zdeněk Ciler byl ale nekompromisní, protože kdo byl v reprezentaci, musel plnit podmínky. Že bych si mohla vzít syna na soustředění, to neexistovalo.

Závodila jsi a trénovala v době komunistického režimu. Jak to bylo s výjezdy v zahraničí?
Bylo to tak, že když jsme jely na Světový pohár, tak vše bylo zařízené a jelo se a zase jsme se vrátily. Nijak jsem to v té době nevnímala.

A soustředění na ledovcích? Jak jste to měly?
Jezdívaly jsme na ledovec v říjnu. První rok, co jsem byla v reprezentaci, tak jsme byly tři týdny v Kiruně, ale pak jsme celé roky jezdily do Ruska do Apatit.

Co ti dal do života sport?
Strašně moc. Když člověk sportuje, má určitý cíl a je praktický, dokáže si zorganizovat život. Má vůli, trpělivost.

A vzal ti něco?
Myslím, že mi nevzal vůbec nic.

Co děláš teď 40 let po zisku stříbrné olympijské medaile?
22 let jsem učila malé děti na prvním stupni. V roce 1987 jsem začala učit ve Svratce, pak jsem byla po čtyřech letech na další mateřské, pak jsem byla 22 let na Křižánkách a poslední čtyři roky jsem učila ve Světnově. Vždycky malé děti, snažila jsem se jim předávat lásku ke sportu a lyžování. Na tyhle roky vzpomínám strašně ráda. Teď jsem v důchodu, takže se věnuji vnoučatům, práci na zahradě a ve sportovním klubu, co je potřeba.

Obuješ ještě někdy běžky?
Pravidelně jsme chodili s dětmi na lyže během tělocviku. V loňském roce nás vyzvali, jestli nechce naše štafeta jet na Jizerské 50 společně štafetu. Tak jsem byla dva dny před tím trénovat, protože jsem před tím vůbec na běžkách nestála.

A jela jsi klasicky?
Klasicky, vůbec bych nebruslila.

Kam by si v Novém Městě na Moravě vyrazila na lyžařský výlet?
Z Nového Města směrem na Svratku přes Sněžné, tam kde rolba vyjede stopy.

Máš nějaké plány, co budeš dělat v budoucnu?
Na prvním místě je zdraví, protože od toho se odvíjí vše. Že bych měla velké plány, to ne. Věnuji se vnoučatům a ještě jednou bych se ráda podívala do Val di Fiemme.

Tak to máme stejné oblíbené místo.
To ano, tam bych se podívala opravdu ráda.

Tvůj syn taky lyžoval, ale od lyží utekl ke studiu. Mrzelo tě to, nebo i jeho?
Samozřejmě mě to v tu dobu hrozně mrzelo, i mého taťku, protože on měl v té době dobré výborné. Rozhodl se ale tak, jak se rozhodl a rozhodl se správně.

Učíš vnoučata na lyžích?
Nejmladší máme Adélku, té je pět let, tak bych ráda, aby lyžovala. Ona je takový bojovník, ale zatím bohužel nebyl sníh, abychom mohly společně vyjet.

Kateřina Neumannová, mim Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít