Před 75 lety se stal Edvard Beneš podruhé prezidentem. Abdikoval po dvou letech kvůli zdraví
Před 75 lety - 19. června 1946 - se stal Edvard Beneš podruhé, a taky naposledy, prezidentem Československa. Do čela státu ho jednomyslně zvolilo všech 298 poslanců Národního shromáždění. Ve funkci měl zůstat sedm let. Kvůli špatnému zdravotnímu stavu i stále vyostřenější politické situaci v zemi ale rezignoval už po dvou letech.
„Pane prezidente, byl jste zvolen ústavodárným Národním shromážděním vzešlým ze svobodných voleb demokratických voleb československého lidu za prezidenta Československé republiky,“ zaznělo ve Vladislavském sálem Pražského hradu 19. června 1946 v ranních hodinách, kde se sešlo ústavodárné Národní shromáždění. Na programu mělo pouze dva body - volbu prezidenta a slavnostní slib hlavy státu.
„Slibuji na svou čest a svědomí, že budu dbáti blaha republiky a lidu, a šetřiti ústavních a jiných zákonů,“ řekl nový prezident Edvard Beneš během svého slavnostního slibu.
Tradice první republiky
„Edvard Beneš byl nominantem celé existující politické scény. I komunistům se v té době asi hodilo - nebo se hlásili k Benešovi a k těm tradicím první republiky a k odkazu Tomáše Garrigue Masaryka. Čili pro ně bylo zatím ještě pořád výhodné předstírat, že jsou více méně s Edvardem Benešem za jedno a že to je i jejich prezident,“ vysvětluje historik z Ústavu pro soudobé dějiny Oldřich Tůma.
Poprvé se stal Edvard Beneš prezidentem na konci roku 1935. O tři roky později po podepsání Mnichovské dohody a postoupení československého pohraničí Německu abdikoval a odjel do zahraničí. Po německé okupaci zbytku Čech a Moravy 15. března 1939 se postavil do čela zahraničního odboje a exilové vlády v Londýně.
Kdyby nezaútočili na Heydricha, byli bychom po válce na jiné straně, říká autor malby v libeňské zatáčce
Číst článek
„Co se stalo po mnichovském diktátu, bylo vnímáno, jako že se stalo pod hrozbou užití vnější síly - třeba potom okupace. Čili z hlediska této teorie neplatila ani Benešova abdikace z října 1938, ani zvolení Emila Háchy v listopadu 1938,“ vysvětluje Tůma.
V květnu 1945 se Edvard Beneš vrátil do Prahy. Po řádné prezidentské volbě v červnu 1946 na něj čekal těžký úkol. Vztahy mezi spojenci a Sovětským svazem, na které spoléhal, ochladly. A čím dál tím větší problémy se objevovaly i na domácí politické scéně.
„Byla to situace už permanentní politické krize, v níž se Beneš snažil být tím nadstranickým prezidentem. A asi to vnímal tak, že musí ty konflikty uhlazovat a to demokratické uspořádání do budoucna zachovat. Ale ono to bylo čím dál těžší. Hlavně proto že pak komunisté minimálně od podzimu 1947 už o to nestáli a chtěli docílit svého monopolu moci,“ dodává historik.
Edvard Beneš abdikoval 7. června 1948 - několik měsíců po únorovém komunistického převratu. Zemřel 3. září 1948 v Sezimově Ústí.
