Snažil jsem se pomáhat pronásledovaným. Příběh odbojáře a převaděče Františka Wiendla mladšího
František Wiendl je žijící legenda. Patřil k protinacistickému i protikomunistickému odboji, v roce 1949 převedl přes hranice z totalitního Československa na svobodný Západ 14 lidí a přispěl k útěku dalších 14. Dělal to zdarma, z dobré vůle, některým uprchlíkům možná zachránil život, některým zcela jistě pomohl od dlouholetého věznění z politických důvodů.
Letos v prosinci bude panu Wiendlovi 100 let – nové příběhy je tedy možno chápat i jako přání k narozeninám, učiněné s lehkým předstihem. Kdo by se chtěl s jeho osobní a rodinnou historií seznámit podrobněji, toho lze odkázat nejen na poslech našeho rozhlasového pořadu, ale také na knižní interview.
Snažil jsem se pomáhat pronásledovaným. Příběh odbojáře a převaděče Františka Wiendla mladšího
To s Františkem Wiendlem vedl jeho syn Jan. Knihu vydalo letos nakladatelství Revolver Revue pod názvem Oplocený čas – vzpomínky politického vězně (a pocházejí z ní i některé citace v tomto textu).
Soud s ‚členy spiklenecké bandy‘
Ve dnech od 12. do 14. prosince 1950 soudil Okresní soud v Klatovech čtrnáctičlennou skupinu mužů, obžalovaných ze zločinů „velezrady a vyzvědačství“.
Jak píše v úvodu k výše citované knize literární historik Jan Wiendl, vnější podoba procesu „dodržovala příznačné postupy a atributy s rysy teatrálnosti. Proces byl veřejný, což však spočívalo v přítomnosti vybraného publika v soudní síni, jeho průběh byl přenášen městským rozhlasem a vysílán na klatovském náměstí.“
Proces provázelo hromadné podepisování petic, v nichž zfanatizovaní či zastrašení „pracující“ žádali pro obviněné co nejpřísnější tresty. Provázela jej také kampaň v oblastním i celostátním tisku.
„Dodnes rezonuje zvláště brutální rétorika, jež byla v takových textech hojně využívána,“ píše Jan Wiendl.
„Obžalovaní – ‚členové spiklenecké bandy‘ – se měli dopouštět ‚těch nejtěžších zločinů‘, spolupracovat s ‚živly republice nepřátelskými‘, obžalovací spis ‚odhalil hnusnou tvář zrádných přisluhovačů západních imperialistů, zrádců národa, těchto vyvrhelů lidské společnosti‘, kteří za ‚vděčné odměny‘ chtěli ‚způsobit rozvrat v lidově demokratickém zřízení‘ atd,“ dodává.
Mezi obviněnými a později odsouzenými, celkem dostali 209 let těžkého žaláře, padl také jeden trest smrti, byl i František Wiendl, který dostal trest odnětí svobody na 18 let, a jeho otec František Wiendl starší s odnětím svobody na 25 let. Součástí trestů bylo propadnutí veškerého majetku a ztráta občanských práv. Co soudu předcházelo?
Šumavský rod v protinacistickém odboji
František Wiendl mladší přišel na svět na Silvestra 1923 v Klatovech. Vyrůstal jako jedináček, jeho matka se jmenovala Marie, otec byl rovněž František, povoláním tesař – mezi válkami se vypracoval k vlastnímu podnikání.
Wiendlové jsou šumavský rod tesařů, národnostně smíšený – Františkova babička byla Češka, děd pocházel z německé rodiny. „Oběma jejich synům se sice doma neřeklo jinak, než Johan a Franz, ale oba se už identifikovali s českým prostředím.“
Od šesti let chodil František Wiendl mladší do Sokola a dělal gymnastiku. Vyučil se zedníkem a tesařem, pak studoval průmyslovku. Před okupací dostavěli Wiendlovi malý činžák se šesti byty. Krátce po začátku okupace se František Wiendl starší připojil k odbojové organizaci Úvod neboli k Ústřednímu vedení odboje domácího.
F. Wiendl mladší vzpomíná: „Když bylo (ÚVOD - poznámka redakce) rozprášeno, (otec - poznámka redakce) dal dohromady vlastní odbojovou skupinu, čítající asi 30 až 40 spolupracovníků. Stalo se tak shodou okolností v té šílené době – několik týdnů po atentátu na Heydricha. Jako výraz úcty k tehdy vypálené vesnici a jejím vyvražděným obyvatelům nazval tu skupinu Lidice.“
Otec a syn Wiendlové se v protinacistickém odboji angažovali společně. Skupina mimo jiné zajišťovala finanční podporu pro rodiny uvězněných lidí, vyráběla a vylepovala letáky, později prováděli její členové i menší sabotáže, František Wiendl starší též sháněl a ukrýval zbraně.
Koncem roku 1944 se sedm klatovských odbojových skupin sdružilo do ilegální zastřešující organizace Niva, ale to už se František Wiendl starší musel skrývat, protože se ho chystalo zatknout gestapo. Domů se vrátil 5. nebo 6. května 1945.
František mladší se 5. května 1945 ještě před otcovým návratem podílel spolu s ostatními odbojáři na odzbrojování německých vojáků. Klatovy osvobodila americká armáda v době, kdy ještě pražský rozhlas volal o pomoc.
„Zbraní jsme měli dost, tak jsme se zase dali dohromady, že pojedeme Praze na pomoc. Vyjednávalo se s Američany, my už stáli na korbě nákladního auta na náměstí. Jenže přišel rozkaz: ne! Tehdy jsme měli na Američany zlost. Nevěděli jsme o demarkační čáře.“ Prahu měla podle politických dohod osvobodit Rudá armáda.
Wiendlové ve ‚třetím odboji‘
Po válce mířilo Československo k další totalitě, ke komunistickému zřízení. František Wiendl mladší ke komunismu sympatie necítil. Už v roce 1945 musel na vojně poslouchat „rudé“ prosovětské osvětové důstojníky, jimž nevěřil, mimo jiné proto, že znal otcovou negativní zkušenost z revolučního Ruska v roce 1917.
Po maturitě a po vojně nastoupil do stavební firmy Mašek jako technik, sportoval, učil se létat na kluzácích. Protože si s otcem chtěli založit vlastní firmu, připravoval se na stavitelské zkoušky.
V únoru 1948 ale českoslovenští komunisté provedli převrat a 10. března téhož roku zemřel po pádu z okna Jan Masaryk.
„Nepochybovali jsme, že to byla vražda… Takže táta hned potom svolal známé z druhého odboje k nám do bytu a tam se řeklo, že proti bolševismu musíme něco dělat, že mu musíme škodit. Že prostě není možné, aby komunistům ten převrat jen tak prošel. Dnes se tomu říká ‚třetí odboj‘, ale my jsme si tak tenkrát samozřejmě neříkali.“
K bezejmenné klatovské protikomunistické skupině patřili vedle otce a syna Wiendlových například lékař Jiří Krbec, Jan Prantl, Jan Štork a Václav Bayer. Nejdřív psali na silnice a na ploty protestní hesla – „Smrt komunistům!“ nebo „Smrt Masaryka bude pomstěna!“ – a pokoušeli se vyrábět letáky.
V září 1948, při pohřbu prezidenta Edvarda Beneše, chytili Františka Wiendla staršího při psaní hesel klatovští milicionáři. Jeho kamarád Jan Prantl střílel z pistole, aby je zastrašil, František Wiendl starší utekl, ale ráno si pro něj přišla policie, která nakonec sebrala i Marii Wiendlovou a syna Františka Wiendla mladšího.
Syn byl držen ve vazbě asi dva týdny, matka do března 1949, otec byl vězněn do května 1949.
Převaděč do Bavorska
Komunisté a příslušníci Státní bezpečnosti Wiendlovým při domovní prohlídce vyrabovali a vykradli byt, sebrali jim i Fiat Topolino, s nímž pak jezdil tajemník Národního výboru.
V době, kdy byli rodiče vězněni, šel František Wiendl mladší poprvé přes hranice. O pomoc ho požádal muž z Kolína, který se jmenoval Schneider a původně dostal tip na Františkova otce. „Řekl jsem mu, že rodiče jsou ve vězení, a že by nebylo dobré, aby se u nás zdržoval. Ale on si zoufal, říkal, že mu hrozí zatčení, že neví, co si počít.“
František Wiendl nejdřív domluvil, že nečekaného návštěvníka odveze vlakem do Bavorské Rudy strojvedoucí Tauš, s nímž se znal z odboje z doby nacismu. Plán však nevyšel, a tak se rozhodl převést Schneidera do Bavorska sám. Nic z toho neměl, pouze mu nešťastného uprchlíka bylo líto.
Našel na mapě cestu k hranicím, kterou později mnohokrát využil – vlakem do Nýrska, dál pěšky směrem k Chudenínu, odtud už mimo vsi a lidská obydlí „přes čáru“, kde tehdy ještě nebyly drátěné zátarasy ani ploty s elektrickým napětím.
Dovedl Schneidera až do německé vsi Jägershof a při loučení dostal svůj jediný „honorář“ – starý dukát pro štěstí. Později Wiendl svou trasu vylepšil. Aby nebyl ve vlaku nápadný, vozil ho až před Chudenín i s uprchlíky přítel Jan Prantl na motorce se sajdkárou.
Druhým mužem, kterého František Wiendl mladší v roce 1949 převedl, byl František Míka, z něhož se posléze stal kurýr nebo také „agent-chodec“, jehož řídila americká tajná služba CIC.
Vracel se pak opakovaně do Československa, s Wiendlovými se spřátelil (Františkův otec se mezitím vrátil domů z vězení), spolupracovali a společně spřádali plány, například na vysvobození lidí, držených v klatovské věznici, většinou právě za neúspěšné pokusy o útěk přes hranice, tedy za tzv. kopečkářství.
František Wiendl většinou převáděl na Západ lidi v nouzi, například dva mladé politické vězně, kteří utekli z kriminálu. Při jedné z cest se dostal do obtížné situace, která přispěla k tomu, že se na něj více zaměřila StB. Vedl skupinu Sokolů z Klatov a jedna z žen přecházela s ani ne dvouletým dítětem v náručí.
Lékař Jan Krbec mu dal na cestu prášek na spaní, ale z pochopitelných důvodů jen slabou dávku. Před silnicí, kudy chodily pohraniční hlídky, začalo dítě plakat.
„Řekl jsem, ať všichni zalehnou, a odplížil jsem se k silnici. Dával jsem pozor, jestli nejde hlídka, čekal jsem, až se dítě zklidní. Usnulo asi po tři čtvrtě hodině, silnici jsme přešli, dál už to byla hračka, všichni se šťastně dostali za hranice. Jenže mně pak chyběl čas k návratu.“
Bylo léto a krátké noci, cestou zpátky scházel František Wiendl k Chudenínu už po rozednění. Nedaleko vsi ho zastavili a legitimovali milicionáři s puškami. Sice se vymluvil, měl také pro všechny případy propustku do pohraničního pásma, ale když za pár hodin dorazil do práce, už na něj čekal příslušník StB a podrobně se vyptával.
František Wiendl mladší převedl 14 lidí, ale spolupracoval i s dalším agentem americké CIC Aloisem Suttým, s nímž se jeho otec seznámil ve vězení (Suttý z věznice utekl, více o něm zde).
Spolupráce probíhala tak, že Wiendl s Prantlem přivedli uprchlíky na domluvené místo, kde si je Suttý převzal a odvedl je za hranice sám – takových lidí bylo rovněž 14.
StB nakonec do skupiny nasadila konfidenta, bývalého partyzána, a 20. listopadu 1949 byli František Wiendl s Janem Prantlem při cestě z hranic zatčeni. Stalo se tak krátce poté, co se jim podařilo předat Suttému poslední uprchlíky, mezi nimi i generála a protinacistického odbojáře Bohumíra Podlezla, jemuž se krátce předtím podařilo utéct z vězení v Litoměřicích.
Temnice
Po různých peripetiích StB pozatýkala skoro celou skupinu klatovských odbojářů včetně Františka Wiendla staršího. Po přestřelce na samotě „U Toušů“ nakonec dopadla i převaděče Aloise Suttého. František Wiendl mladší prodělal tvrdé výslechy, byl bit a několik týdnů držen v temnici.
„Byla tam jen betonová podlaha a pryčna bez deky. Vycházel jsem jen na výslechy, vždy ráno, odpoledne a večer. U výslechů mne bili pěstmi do ramen a do prsou, do obličeje ne. Chtěli po mně přiznání, žádné informace nepotřebovali, nakonec věděli skoro všechno.“
Po soudu v prosinci 1950 šel František Wiendl mladší do vězení s trestem 18 let odnětí svobody, jeho otec a jeho přátelé Jiří Krbec a Jan Prantl dostali 25 let, Jan Štork 12 let, Václav Bayer 18 let, František Mika doživotí, Alois Suttý trest smrti.
František Wiendl mladší byl vězněn v pracovních trestaneckých táborech na jáchymovsku a vykmanovsku – tábory Eliáš, Nikolaj, Elko, Céčko a Rovnost. V roce 1956 ho přesunuli do projekční „kanceláře“ v pražské pankrácké věznici.
Jeho muklovský život na ploše krátkého článku nelze vylíčit – odkazujeme proto na již zmiňovanou knihu Oplocený čas. Z věznic vyšel František Wiendl mladší v roce 1960, jeho otec o rok dřív.
Vrátili se do rodného kraje, k mamince a manželce Marii Wiendlové. „Maminka po našem uvěznění zůstala zcela bez prostředků, byla vypovězena z našeho domu, pobývala v Klatovech po různých podnájmech, poté musela město zcela opustit a azyl našla ve vybydlené samotě pod vesnicí Klenová, odkud shodou okolností pocházela.“
František Wiendl se oženil s dcerou svého spolubojovníka Jana Štorka. Na konci knihy Oplocený čas odpovídá na otázku, zda něčeho ve svém těžkém životě lituje.
„Mezinárodní komunistické hnutí dosáhlo za dlouhá desetiletí své existence jednoho sta miliónů mrtvých. Vycházím-li z těchto mnohamilionových utracených životů, opravdu nemám, čeho bych litoval, naopak jsem rád, že jsem byl schopen aspoň maličko přispět k narušení tohoto zvrhlého a zločinného myšlení a jeho politických podob,“ píše.
„Během své odbojové činnosti jsem se snažil pomoci politicky pronásledovaným, v době svého věznění jsem se choval tak, abych se za sebe nemusel stydět; nikomu jsem přitom vědomě neublížil, ničeho tedy v tomto ohledu nelituji,“ dodává.
