Strach nemám, mám výhodu, že jsem muž, líčí svou třetí cestu do Santiaga de Compostela Zibura
Svatojakubská cesta láká každoročně sta tisíce turistů z celého světa. Už potřetí se na ni vydal také cestovatel a spisovatel Ladislav Zibura. V rozhovoru s Adélou Burešovou mluví o pětitýdenní túře s cílem ve španělském Santiagu de Compostela, kde napsal svou v pořadí šestou knihu se symbolickým názvem Všechny cesty vedou do Santiaga.
V 18 letech vám pouť do Santiaga de Compostela změnila život. Potřeboval jste znovu tuhle změnu?
Tehdy jsem se tam vydal čistě ze zvědavosti. Spousta lidí tam ale putovala z různých důvodů. Kvůli úmrtí blízkého nebo třeba odchodu do důchodu. Věděl jsem, že kdyby se mi něco takového stalo, tak bych vyrazil znovu.
A tento moment přišel deset let po první cestě do Santiaga. Tehdy jsem si prošel určitými zdravotními komplikacemi a potřeboval jsem za tím obdobím udělat tlustou čáru.
Může tato cesta lidem pomoci po psychické stránce?
Lidé se tam vydávají už tisíce let a svůj význam to tak určitě má. Člověk má každý den stanovený cíl, kam chce dojít a to ho těší. Zároveň se setkává s lidmi, kteří řeší podobné problémy a rádi si o nich popovídají.
Asterix a Obelix mají 40. komiks. Dělá si legraci z konceptu pozitivního myšlení
Číst článek
Do Santiaga jste došel už potřetí. Byla ta cesta v něčem jiná?
Přijít do Katedrály svatého Jakuba má velký duchovní význam. Konec cesty je ale zároveň smutný.
Loučíte se s lidmi, se kterými jste strávili měsíc života. Víte, že už je pravděpodobně nikdy neuvidíte. A musíte se vrátit domů za vašimi problémy, které nezmizely. Jenom jste od nich na chvíli utekli.
To znamená, že s nikým nezůstáváte v kontaktu?
Nemám to moc rád. Jsem radši, když všechny vztahy zůstanou na cestě. Přijde mi fajn se s tím počítat a smířit se.
Ale na cestách si vždycky udělám spoustu přátel. Nejvíce si rozumím s Němci, protože mají podobný rýpavý humor stejně jako Češi. O řadě lidí, které potkávám, potom píšu.
Psal jsem to, jako bych byl holka, to mě bavilo, vypráví o své nové knize Gazely spisovatel Hartl
Číst článek
O kom například?
Potkal jsem třeba 84letého Američana George, který byl tři měsíce po operaci kolenního kloubu. Lékaři mu řekli, aby rehabilitoval. On to pojal tak, že vyrazil na 800 kilometrovou túru.
Píšu ale třeba i o dvojici sedmdesátiletých pánů. Jeden byl ze Spojených států a druhý ze Španělska. Nerozuměli si ani slovo, ale pořád jeden druhému něco vyprávěli.
V zahraniční trávíte několik týdnů. Stýská se vám po rodině a přátelích?
Samozřejmě, že ano. Nejlepší zpráva, která vás na cestě může potkat je, když se vám stýská. Znamená to, že máte doma někoho blízkého. Je mi líto lidí, kteří to tak necítí a cestování na ně tak nějak zbylo.
Na cestách také často stopujete nebo přespáváte u lidí, kteří vám nocleh nabídnou. Máte někdy strach?
Nemám. Mám výhodu, že jsem muž. Je hloupé to říct, ale bohužel to tak je. Navíc to dokážu vycítit. Když mi s někým není dobře, tak se s ním dál nebavím.
Na počest kluků, kteří se stali legendami. Cestovatelé opakují výpravu Zikmunda a Hanzelky
Číst článek
Stalo se mi také, že mě k sobě domů pozval nepálský venkovan a do patnácti minut už na mě koukala celá vesnice. Takže jsem mohl být v klidu, že mě určitě nechce zavraždit. Jinak by to byl asi nejhorší vrah na světě.
Jak vznikají vaše knížky? Je důležité si dělat poznámky už na cestě?
Je to samozřejmě důležité. Nosím si s sebou vždycky notýsek, počítač a zároveň si nahrávám i audiodeníky. Když se pak vrátím zpátky do Česka, nechám to všechno uležet a knížku jako takovou začnu psát zhruba do roka.
Procestoval jste už kolem šedesáti zemí. Lákají vás i ty, do kterých se lidé často nedostanou, jako je třeba Severní Korea?
Severní Korea mi přijde jako takový podivný skanzen. Nechci se vystavovat riziku, že mě tam unesou. Takže tohle je oblast, kam se určitě nechystám. Stejně tak jako třeba do Demokratické republiky Kongo. Myslím si, že každý by měl mít nějakou odpovědnost vůči sobě i svojí rodině a snažit se neriskovat zbytečně.
