Nepál buď milujete, nebo nenávidíte. Nejhorší zážitek byla horečka dengue v Jakartě, říká cestovatel Bitman
Vystudoval speciální pedagogiku a fyzioterapii, povahou je velký dobrodruh. Ačkoli Martina Bitmana velmi naplňuje práce vychovatele v Jedličkově ústavu, kde se věnuje dětem s hendikepem, rád se také vydává na cesty. „Je to zdravá droga. Když nejsem půl roku nebo rok někde na cestě, je to se mnou k nevydržení,“ popisuje s úsměvem. O svých zážitcích napsal knihu Deset let na cestách.
Cestujete už od roku 2007. Mám před sebou krásnou fotografickou knihu Deset let na cestách. Jak se mění svět? Neunavuje vás vracet se na místa, kde dřív skoro nikdo nebyl, bylo tam jenom pár pastevců a dneska tam turismus už nějakým způsobem zasahuje?
Někdy si říkám, zda se na nějaká místa vracet znovu, protože člověk má nějaký první dojem, má to zapsané v srdci. Ať je to Pamír, Nepál, Mongolsko... pamatuje si to, jak to vypadá. Potom se bojí toho, že když se vrátí na to místo, nepozná ho.
Když jsme přijeli v roce 2008 do Mongolska, byly tam malé domečky, široko daleko jen stepi. V roce 2019 už tam stály mrakodrapy, popisuje fotograf a cestovatel Martin Bitman
Můžu dát konkrétní příklad třeba s Mongolskem, kde jsme byli v roce 2008. Krásná cesta, osm dní, úžasné zážitky. Stáli jsme na takovém památníku, byly tam malé domečky, široko daleko jen stepi, žádné silnice.
Když jsme tam teď stáli podruhé, v roce 2019, kolem města všude mrakodrapy, paneláky, asfaltové silnice. Velké buddhistické sochy zmizely někde uprostřed toho velkoměsta.
Pro mě je to smutné, ale je fajn, že lidi mají tu možnost mít to samé, co máme my. Život se jim vyvíjí trošku později než u nás v Evropě, ale neberu to tak, že „vy to nesmíte mít“, to bych nerad. Ale změna to je.
Zmiňoval jste Nepál. To si myslím, že je část, která už je velmi turistická, možná až příliš. A dokonce ani volný pohyb tam úplně není možný, protože když chcete do hor, už teď musíte mít podle zákona průvodce...
Ano. Pravda je, že když jsem tam byl naposledy v horách, ještě se mě to pravidlo netýkalo, takže jsem ještě šel bez průvodce, to byla klika. Nepál je země, kterou buď nenávidíte, nebo milujete.
Japonci jsou šťastní při precizní práci, Turci s rodinou, říkají cestovatelé zkoumající štěstí
Číst článek
Byl jsem tam devětkrát, vracel jsem se tam s různými lidmi. Přijeli tam lidi, kteří si Nepál zamilovali, pak přijeli lidé, kteří říkali: „Kde jsem se to ocitl? To je šílené, tady hoří ohně, odpadky!“
Přestože je to země, kterou taky trošku „nenávidím“, některé věci mi vadí, zároveň jsem s nimi ale smířený. Ať je to kastovní systém, nebo poměrně velká rizika úplatků, samozřejmě odpadky nebo znečištění — tyto věci tam jsou a člověk je nemá moc rád, ale zároveň jsou tam lidi, kteří jsou strašně vděční a pozitivně naladění.
Každý cestovatel to zná: ukradený pas, ztracený batoh, ukradené peníze, rozbitý foťák, zmeškaný vlak a tak dále. Nejsilnější příběh z této kapitoly z vašeho cestování se jmenuje jak?
Z negativních zážitků? Osobně si myslím, že to byl zdravotní problém. Bylo to tenkrát v Indonésii, kde jsem skončil na několik týdnů na jednotce intenzivní péče v Jakartě. Indonésie je oblastí, kde je horečka dengue. Slyšel jsem, že je na to dneska údajně očkování, ale v roce 2016 nic takového nebylo.
Chválit tehdejší nádheru hor? Toho se střežím, nechci ubírat mladým radost z putování, přiznává Nevrlý
Číst článek
Bylo to něco šíleného. Přestože místní lidé na to imunní nejsou, pan doktor říkal, že za celý život prožijí nějakou lehčí formu a vyškrábou se z toho. Já jsem měl průběh hodně vážný. Je tam bohužel 50procentní šance úmrtnosti, to se mně naštěstí vyhnulo.
Začalo to velkými horečkami, bolestmi kloubů, svalů, vyrážkami. Jsem člověk, který už v minulosti zažil vážné zdravotní problémy, tak jsem tomu nepřikládal váhu a byl jsem k sobě tvrdý.
Ale potom mě lidé, kteří tam se mou byli, dokopali, abych si zašel na vyšetření. A zjistili horečku dengue, takže jsem ležel týdny na jednotce intenzivní péče.
Jak vypadá jednotka intenzivní péče v Jakartě?
Asi bych to přirovnal k našemu azylovému domu. Je to jednoduché nemocniční lůžko, většinou jste na pokoji ve čtyřech nebo pěti lidech oddělení plentou. Jediná technická, zdravotní věc, která tam je, je přívod kyslíku. Jinak je to běžná místnost, jako kdybyste šla kamkoliv na ne úplně příjemnou ubytovnu.
Švédská zapáchající pochoutka surströmming vznikla náhodou. Je lepší jíst ji venku, ideálně s pálenkou
Číst článek
Jídlo vám nemusel nikdo donášet, to vám tam občas někdo dal?
To mi tam nosili, byť jsem zhubnul asi 12 kilo, protože v době, kdy jsem dengue měl, člověk opravdu nemá moc chuť k jídlu, zároveň má obrovské křeče v břiše. Každopádně jsem to přežil.
A protože jsem člověk, který se nerad vzdává, asi tři čtyři týdny jsem si dal oraz, a přestože to rodina moc ráda neslyšela, nezamířil jsem z Jakarty do Prahy, ale ještě do Nepálu, kde jsem šel asi měsíční „trečíček“ kolem Langtangu, v té době to bylo akorát po zemětřesení.
Martin Bitman pracoval před deseti lety jako dobrovolník v Nepálu: jaká zkušenost pro něj byla šokem? Musí se během cestování vyrovnávat s vlastními předsudky? A co dá podle něj člověku víc do života – práce s hendikepovanými lidmi, nebo cestování? Poslechněte si celý rozhovor.
