Psychoterapeutka: Přála bych vám vidět, co všechno rodiče považují za přiměřený trest a základ vychování
„Násilí je návykové. Rodiče ho používají v momentě, kdy jsou frustrovaní, bezmocní, nevědí, co mají dělat. A když dítě uhodí, uleví se jim, vyplaví se jim dopamin a cítí se v tu chvíli líp. A mají tendenci tohle chování opakovat častěji a intenzivněji,“ říká Petra Wünschová, psychoterapeutka a ředitelka Centra Locika v prvním díle podcastové série Radia Wave Slušný vychování.
V Česku podle posledního průzkumu bije běžně svoje děti třetina rodičů. Pro sedm z deseti je v pořádku dát pohlavek nebo plácnout přes zadek. Šestnáct procent rodičů uznává ve výchově svých dětí něco, čemu říkají pořádný výprask. Česko je mezi posledními třemi zeměmi v Evropě, ve kterých nechrání děti před násilím zákon a je podle práva možné je „přiměřeně“ trestat.
Co všechno se za slovem násilí na dětech skrývá? A co pomáhá bití zastavit? Poslechněte si první díl Slušnýho vychování
„Česká republika už začíná být výjimkou na mapě Evropy. Jsme to my, Slovensko a Belgie, kde ještě není zákonem deklarováno, že tělesné trestání dětí není v pořádku. Doufáme, že velmi brzo se to v České republice stane,“ popisuje v prvním díle podcastu Slušný vychování Wünschová.
„Jenže v okamžiku, kdy se například podíváte na diskuse na sociálních sítích, tak je vidět, že to stále není ukomunikovaná norma ve společnosti. Což je něco, co by velmi pomohlo jednak k tomu, aby rodiče daleko dříve vyhledali pomoc, aby rodiče vychovávali děti zdravým způsobem, a hlavně aby věděli jak na to.“
Psychiatrička: Děti nás potřebují zažít v extrémních emocích. Všechno si nahrají jako vzorec
Číst článek
K hledání správných cest je podle Wünschové třeba jasná informace: „Já jsem narozená v 70. letech a tenkrát byla běžná norma, patřilo to k výchově, že dítě má dostat pár na zadek, pár facek. Že to je způsob, jak se dávají hranice, že to patří ke slušné výchově. Od té doby už utekla poměrně dlouhá doba. Dneska už víme, že tohle není výhodný způsob ani pro vztah rodič-dítě, ani proto dítě samotné.“
„Naopak tím dáváme dětem do života poměrně velkou zátěž a velké limity, například v tom, aby byly úspěšné ve svém budoucím životě, ve škole, ve vztazích a kdekoliv jinde. Myslím si, že velká otázka je, a ten úkol čeká nás všechny, společně si říci, že skutečně chceme ve společnosti hranici výchovy dětí změnit,“ dodává.
„Když nebudeme používat to, jak jsme byli vychováváni my, jak to dělat jinak? Jakým způsobem to zkoušet jinak?“ ptá se psychoterapeutka.
„Když bude jasně ukotvené, jak v zákoně, tak ve společenských zvyklostech, v komunikaci mezi kamarády, ve školách, když v tom budou jednotní odborníci, tak to vytvoří jasnou hranici, od které se budeme moct všichni odrazit a hledat způsoby, jak se navzájem podpořit tomu, aby bylo možné děti vychovávat jiným způsobem,“ vysvětluje.
Norma ve společnosti
Pojďme se prosím ještě zastavit u té normy. Hodně se o ní mluví, respektive v takových občasných vlnách to někdo zvedne. Mluví se o ní jako o zákonu, který má zakázat bití dětí. Ono, to takhle úplně není, že ano? Jde o to, že se uzákoní formulace o tom, že násilí na dětech je nepřípustné, protože se děti nesmějí podle zákona trestat nepřiměřeně.
Je to tak.
Chtěla bych se zastavit u té nepřiměřenosti a také u toho, co by přidání nějaké formulace vůbec změnilo v tom fungování, mám na mysli ty rodiče, kteří jsou proti tomu, protože mají pocit, že jim někdo zasahuje do rodičovských práv. Co by to reálně pro rodiče znamenalo?
Ďábel je vždycky skrytý v detailu. V tomhle případě je to právě ta přijatelnost a nepřijatelnost. Vždycky, když tyto diskuse vedeme třeba s kamarády, tak jim říkám, že bych jim přála na vlastní oči vidět, co všechno je pro rodiče přijatelné a co všechno považují za přiměřený trest vůči dítěti.
Je zde jednoznačná odpověď, že musí být nulová hranice, nulová tolerance k násilí. Jinak každý rodič na základě toho, co on sám ve svém dětství zažíval, to považuje za normu.
Rodiče, kteří byli sami týráni, pak týrají dál svoje děti, ale jsou přesvědčení, že je jenom vychovávají, protože například už je nemlátí latí od plotu, ale bijí je jenom bužírkou, vařečkou nebo něčím jiným.
Duševní zdraví žáků mají zlepšit školy. Reforma výuky se zaměří na emoční gramotnost a zvládání stresu
Číst článek
Norma je něco, na čím máme být dohodnutí společně jako společnost, nikoliv co má každý sám posuzovat individuálně. Podobně třeba alkoholik, když řekne, že nemá problém s pitím, protože si dá jenom čtyři piva denně. Pak mluvíte s odborníkem a čtyři piva denně jsou jasná známka toho, že tam je závažný problém s alkoholem, ale on sám to není schopný posoudit.
U násilí víme, že je podobně návykové. To, proč velká část rodičů násilí používá, je proto, že se cítí frustrovaní, bezmocní, nevědí, co mají dělat. V okamžiku, kdy dítě jakýmkoliv způsobem bouchnou, se jim vlastně uleví. Vyplaví se jim dopamin a jiné látky do krve.
Oni se cítí lepší, takže mají potom tendenci to chování opakovat, častěji a intenzivněji. Pokud tam neexistuje nějaká stopka daná společností, aby si sami uvědomili, že tohle není správné chování, tak přirozeně by to chování rozvíjeli. To je takové téma, že ze své podstaty má člověk hodně vrozenou agresi jako něco, co potřebujeme kultivovat.
To, co nám pomáhá agresi kultivovat, je láska. My v podstatě kvůli tomu, že máme děti rádi, tak nejednáme impulzivně. Nejednáme tak, jak by nám bylo přirozené, ale snažíme se najít pro děti jiný způsob, jak je limitovat, jak je seberegulovat, ne pomocí něčeho, co jim způsobí bolest. Byť by to mohlo být vlastně první po ruce, a pro spoustu rodičů to pořád první po ruce je.
Definice násilí
Ty nejsi jen člověk, který vnáší do debaty teorie. V centru Locika se potkáváš s dětmi, které jsou terčem nepřiměřeného fyzického nebo i jiného trestání. Potkáváš se tam i s rodiči, kteří se tohohle dopouštějí. Slovo násilí je pro mě taková opona, která zakrývá to, co se doopravdy děje. Pojďme si prosím pro lepší představu, ač to bude asi hodně nepříjemný, říct, co je pro některé rodiče přiměřený trest ve výchově. A druhá část mé otázky je, jaké jsou děti, které vídáš. Jak to vnímají?
Začnu definicí násilí. Násilí je čin, který druhému způsobí bolest, ponížení nebo v něm vyvolá strach, aby druhý člověk udělal to, co my chceme. V praxi u konkrétních rodičů to vypadá tak, že děti bijí různými způsoby, předměty, na různé části těla. Zpravidla ale tak, aby to nebylo dobře rozpoznatelné.
Že už o tom dokážou přemýšlet, že to není něco impulzivního.
Přesně tak. To, co je pro násilí typické, je, že to není jenom impulzivní reakce. Je to promyšlený způsob, jak dosáhnout svého tím, že druhému způsobím bolest. Což fyzické tresty dělají na tělesné úrovni a rodiče si skutečně jsou vědomi toho, že to není v pořádku, protože děti bijí takovým způsobem, aby to primárně nebylo poznatelné, nebo například neposílají děti do školy, když by to na nich bylo poznat.
‚Mužský vzor tam nejsem.‘ Pappa program učí vězně porozumět, jak rozdělení mřížemi vnímají jejich děti
Číst článek
To, co dětem ubližuje úplně stejně jako tělesné tresty, je soustavné psychické ponižování. Rodiče to opět často zaklínají dobrou výchovou, že chtějí dítě dobře vychovat, aby mělo zdravé sebevědomí, ale dělají to úplně absurdním způsobem. Tomu dítěti říkají, jak je strašné, neschopné, že se nemělo narodit, že skončí v dětském domově.
A to opravdu mluvíme o situacích, které se staly třeba před měsícem. Například osmileté dítě vyhazují po sprchování v mrazu ven, aby se naučilo slušnému chování. Nechají ho dvě tři hodiny na balkoně. Stále jsou v oblibě takové věci, jako klečení v koutě, mlácení přes prsty.
I dlouhodobá devalvace, kdy děti dostávají pocit, že jsou k ničemu, že všechno je jejich chyba, nebo je rodiče straší následky, které jsou naprosto nepřiměřené tomu, co by se skutečně mohlo stát.
Rodiče je citově vydírají. „V okamžiku, kdy neuděláš to, co chci, já si ublížím, já se zblázním, to mi snad děláš schválně“, což v dětech vytváří pocit, že ony mohou za to, že se jejich rodiče necítí dobře, že mohou za problémy rodiny.
Hned jsme věděli, že je jiný. Budil se dvacetkrát za noc, byl pořád v pohybu, říká máma syna s ADHD
Číst článek
Velmi často i to faktické násilí, ať mezi rodiči, nebo třeba často transgeneračně vůči babičce, dědečkovi nebo vůči dětem, je zdůvodňováno chováním toho dítěte. Že vlastně za to může dítě, protože se špatně učí, neumylo nádobí. To v dítěti vytváří velký pocit nedůvěry ve svět i v sebe samého, nedůvěřuje rodičům.
Rodiče pro něj nejsou oporou a hroutí se psychosociální vývoj dítěte. Když se podíváte na potřeby dítěte, tak určitě potřebuje mít kde bydlet, být dobře najedené, oblečené, ale hned potom následuje potřeba bezpečí. A bezpečí pro děti vytváří primárně rodina a jeho nejbližší.
Pokud dítě má zkušenost, že blízcí jsou nejenom zdrojem hezkých pocitů toho, že například může maminka táta obejmout nebo pochválit, ale že umí způsobovat i velkou bolest a strach ať na psychické, nebo tělesné úrovni, tak ztrácí důvěru v sebe, ve svět, ve své rodiče.
Rizikové chování
Co přesně to pro něj znamená?
Cítí se velmi osamocené a musí vytvářet různé strategie, jak zvládne přežít, což velmi deformuje jeho psychosociální vývoj a vytváří velké limity. Děti pak nedosahují takových úspěchů, jakých by mohly. Například z prostředí školy víme, že tenhle stres v rodině velmi snižuje to, jak by děti mohly být úspěšné.
Velmi často potom vyhledávají rizikové chování, rizikové vztahy, můžou zneužívat návykové látky. Z rozsáhlých zdravotnických studií víme, že tyhle negativní – nebo někdy se říká adverzní – zážitky v dětství mají vliv nejenom na aktuální psychický a zdravotní stav, ale i do budoucnosti. Souběh několika takovýchto událostí v dětství může způsobovat velké zdravotní problémy.
Děti můžeme posílit v jejich sebehodnotě. Nejtěžší je batolecí fáze a puberta, říká psycholožka Miková
Číst článek
Může zde být daleko větší riziko obezity, kardiovaskulární chorob, rakoviny. Pokud dítě dlouhodobě žije v prostředí, kde nasbírá více než šest negativních zážitků, tam se snižuje i doba dožití.
To, jakým způsobem se vztahujeme k dětem, jestli volíme ve výchově způsoby, které děti motivují, dávají jim hranice laskavým způsobem, nebo jestli volíme způsoby, které je ponižují a způsobují jim bolest nebo v nich vyvolávají strach, zásadně ovlivňuje jejich život.
Je to něco, co máme pevně ve svých rukách, co není tak těžké změnit. Je důležité se k tomu odhodlat. Pro mě ten první krok, který je pro rodiče důležitý, je říct si, že to prostě nebudou dělat. První krok je přestat děti tělesně trestat. Druhý krok je zaměřit víc pozornosti na to, jak s ním komunikuji, jestli mu neubližuji v psychické oblasti.
Cesta k tomu existuje a už to dokázala celá řada společností a států kolem nás. Věřím, že Česká republika není tak specifické místo, aby to u nás nešlo.
‚Vychovat slušného člověka‘
Klienti, se kterými se potkáváš, kteří se tohoto dopouštějí, si představuji, že v drtivé věčně nejsou nějakými násilníky, maniaky, které baví někomu způsobovat bolest. Co je vlastně za úvahu v tom, že někoho vystrčím na mráz, že někoho mlátím, že někoho nechám klečet v koutě? Co je ten důvod v hlavě rodiče?
Jak nám to většinou rodiče zdůvodňují, tak oni chtějí své děti dobře vychovat. Chtějí z nich vychovat slušného člověka a chtějí, aby bylo odolné, úspěšné, a aby dosahovalo dobrých výkonů. Jsou z nějakého důvodu přesvědčení, že když mu budou ubližovat, tak ho otuží k tomu, aby dobře zvládlo budoucí život.
Je to úplně v rozporu s tím, co už dnes víme z moderní psychologie, která naopak ví, že v okamžiku, kdy dítě zatížíme příliš, tak snižujeme jeho kapacitu zvládat náročné situace.
Ale cesta není ani děti rozmazlovat a nechat je pořád jen v komfortní zóně. Je určitě potřeba dítě vystavovat zátěži a nějakým způsobem budovat jeho odolnost.
Na terapeutickém pískovišti děti prozradí, co je trápí. Krizové centrum řeší rozvody, šikanu i domácí násilí
Číst článek
V tom je vlastně fígl dobrého rodičovství, dobře odhadnout, jakou zátěž naše dítě ještě zvládne, a laskavě ho doprovodit k tomu, aby to vyzkoušelo jít do nějaké zátěže, diskomfortu, stresu, že to potřebuje k životu. Stres a náročné situace k životu patří, ale dětem pomůže, když mají sebou někoho, kdo je podporuje, aby to zvládli.
Nepotřebují někoho, kdo je naopak sráží a vytváří jim podmínky, které jim neumožňují dosáhnout toho, na co by normálně měli. Dobré rodičovství vypadá tak, že dobře odhadnu, co moje dítě zvládne.
Když je pro něj limit šestikilometrový výlet, tak s ním neplánuju výlet na třicet kilometrů, abych mu cestou nadávala, jak je strašné, že jiné děti tohle ujdou a že má jen pětikilový baťoh. Místo toho s ním naplánuju třeba 6,2 kilometru, a těch posledních 200 metrů mu opravdu pomáhám, aby se posunula jeho kapacita, a příště se mnou ujde sedm.
Moje rodičovská odpovědnost je jednak výlet naplánovat a dobře odhadnout trasu, a jednak ho podpořit, aby na konci mělo pocit úspěchu, a ne ponížení.
‚Pozitivní způsob‘
U těžších případů, kdy to nepochopení toho, co si nazvala fíglem, je opravdu hluboké a je to určitě dané tou zkušeností rodičů z dětství, daří se ti jim to vysvětlit? Co potřebujete vy jako organizace a odborníci udělat, aby jim „seplo“, že tohle není úplně dobrá cesta?
Hodně to záleží na typologii rodičů. S tímhle nárokem na výkon a tvrdost vůči dětem se velmi často setkáváme i v rodinách, které jsou velmi dobře situované. Tam velmi často funguje to, že třeba s rodiči uvědomujeme, jak oni vedou svůj manažerský tým.
Oni už dávno ví, že nemohou používat mikromanagement, kontrolovat a kritizovat své kolegy, že by vůbec v práci nebyli úspěšní, ale že tým je potřeba vést naopak pozitivním způsobem.
Česko trpí nedostatkem psychologů. Na místo pro dítě v poradně se čeká několik měsíců
Číst článek
Když jim pak dáme paralelu s pozitivním rodičovstvím a s moderními způsoby vedení týmu, tak to je pro ně velmi často aha okamžik. Pro některé rodiče používáme techniku videotréninku, která posiluje okamžiky komunikace mezi rodičem a dítětem, které fungují. A řada tatínků pak říká, že to zná z nácviku obchodních dovedností, protože ty vztahy fungují stejně.
Ať jednáme s klientem nebo s našimi dětmi, vždy je tam důležitý respekt a způsoby zdravé komunikace, které jsou podobné ve všech situacích. U některých rodičů musíme jít například do jejich dětství. V okamžiku, kdy oni jsou rozhodnutí, že chtějí to své chování změnit, tak pro ně bývá velmi důležitý okamžik, když se uvědomí, jak oni se cítili, když je jejich rodiče vychovávali.
Ale já vím z diskusí na internetu, že se cítili dobře. Říkají, že jsou vděční. Velmi často se tam objevuje argument, že jejich rodiče neměli jenom možnost a že kdo ví, co by z těch současných mluvčích bylo, kdyby jejich rodiče násilí nepoužívali.
Ano, to je výchozí pozice. Takhle začíná každá terapie, člověk má pocit, že jeho dětství bylo absolutně v pořádku. A je to jasné, protože my potřebujeme mít obraz toho, že naši nejbližší, ti, co nás měli chránit a milovat, to skutečně dělali. Potřebujeme nějaké zdůvodnění.
SOS centra pro ohrožené děti by měla být financována podle kapacity, ne umístěných dětí, kritizuje ředitelka
Číst článek
Zároveň víme, že rodiče vždycky selhávají, a potřebujeme nějaké zdůvodnění proto, abychom mohli dobře fungovat. Proč to ty rodiče tak nedělali? Ale bývá zajímavý okamžik, když k nám rodiče získávají důvěru a skutečně jsou schopní jít do toho okamžiku, kdy si uvědomí, že když je například jejich rodič bil, tak je to sakra bolelo.
To nebylo, že by prožívali pocit hrdosti, že jsou syn nebo dcera toho rodiče, ale že na ně měli velký vztek, že chtěli utéct, že si říkali, že tomu rodiči už nikdy nic neřeknou. Cítili se velmi ponížení a osamocení. V okamžiku, kdy jsou schopní spojit se s těmito autentickými pocity, tak už to nikdy nechtějí udělat svým dětem.
Myslím, že stojíme na prahu velké generační změny, která potom vytvoří i jiné klima ve společnosti, ve vztazích vůbec.
‚Dobře situované rodiny‘
Nabízel by se takový nejtypičtější stereotyp, že když se vrátíme k násilí, ať už fyzickému, nebo psychickému, které používají rodiče na svoje děti, že jde o nějaké nízkopříjmové rodiny někde na periferii, kde se nachází nejen problémy s alkoholem, ale i třeba problémy s příjmem a cokoliv dalšího. Platí to nebo si můžu řekněme ty „predátory“ představit i v úplně jiných vrstvách společnosti, jako uznávané, široce respektované, vzdělané a bohaté lidi?
Násilí je fenomén, který zasahuje společnost jako celek. Je úplně napříč sociokulturním spektrem. Na jednu stranu je skutečně pravda, že je velký problém s násilím v blízkých vztazích například ve vyloučených lokalitách nebo v romské komunitě.
Filtry škodlivého obsahu pomohou, zásadní ale je, aby rodiče s dětmi o internetu mluvili, shodují se experti
Číst článek
Tam si myslím, že nás čeká ještě velký kus práce i na tom, aby se nějakým způsobem odhalil systémový útlak, kterému byla tato komunita vystavená a který způsobuje vysoké procento násilí v komunitě.
Na druhou stranu my třeba v Locice umíme nejméně pomoct dětem, které jsou z dobře situovaných rodin, kde otec je soudce a maminka psychiatrička. Velmi často děti bývají vystavené závažnému násilí.
K nám do péče se dostanou například po pokusu o sebevraždu nebo poté, co jsou pravidelně hospitalizované. To není žádné banální násilí, kterému by byly vystavené, ale tam se k nim dostává pomoc vlastně daleko hůře.
Čím to je? Lépe se to zakryje?
Tyto rodiny často používají daleko sofistikovanější formy jak násilí vůči dětem, tak mají vypracovanější obrany vůči systému. Zaplatí si drahé právníky. I děti se tam cítí daleko více bezmocné.
Neříkám, taky máme některé úspěšné případy, kdy se to velmi podařilo s těmito rodinami pracovat, ale velmi často to končí tak, že děti se nakonec rozhodnou jít studovat do zahraničí.
Rodina zvolí nějakou společensky přijatelnou variantu řešení pro ty děti. Koneckonců ani ten alkohol se netýká jenom nějaké určité společenské vrstvy.
Obhajoba drsné výchovy
Platí argument, který se často užívá jako obhajoba drsné výchovy, že se se mnou taky rodiče nemazlili a podívej, jaká jsem odolná, úspěšná, bohatá?
To je velmi častý argument a možná by bylo dobré podívat se na to, jaké možnosti by ten člověk měl, kdyby byl vychovávaný ještě jiným způsobem.
Potkáváme se velmi často s dětmi, které jsou třeba přetížené, ať je to vrcholový sport, různé kroužky, náročné školy, kde to bývá těmi rodiči podporované tím, že na to dítě neúměrně tlačí, fyzicky ho trestají nebo velmi často ho psychicky motivují tak, že je to skutečně na hraně psychického týrání, že to naopak snižuje potenciál toho člověka v jeho budoucím životě.
Děti mají vyrůstat bez násilí. Rodiče sankciovat nechceme, říká k novele o trestání dětí náměstek
Číst článek
Setkávám se s tím na různých místech, že velmi talentované, skvělé děti pak vyhoří někdy v sedmnácti nebo začnou zneužívat alkohol, drogy, ale i jim to vytváří velké mentální limity v tom, co můžou, kdo jsou a čeho můžou dosáhnout.
Já někdy hraju takovou hru, že si zkouším ty děti představovat, kdyby měly jiný typ výchovy, kde by mohly s tím potenciálem, který mají, být. Byť se nám to třeba aktuálně nezdá, Česká republika je velmi bezpečná země. Dlouho tady nebyla žádná válka, máme dobré hmotné zajištění, kvalitní přístup ke zdravotní péči, ke vzdělání pro ty děti.
Ty děti by mohly mít skutečně velký potenciál, ale celá řada dětí si daleko dřív řekne, že na tohle nemá nebo že jim to za to nestojí. Vlastně ta výchova, která je nepodporuje, jim neumožní být tak úspěšné, jak by mohly.
