Americká pekelná jízda se šéfkuchařem Gordonem Ramsaym
Jako podtitul dnešní gastroglosy jsem chtěla napsat: Reportáž psaná v nebi a pekle. Vše zdůvodním dále, ale předtím položím řečnickou otázku: „Kdo by neznal šéfkuchaře a šoumena v jedné osobě, Angličana Gordona Ramsaye?“
Jeho skvělé pořady jako Kitchen Nighmares (Ano, šéfe), Hell's Kitchen (Pekelná kuchyně) a MasterChef jsou jak zábavné, tak i poučné. Já jsem se tento týden ve Washingtonu DC vydala do jeho nově otevřené restaurace Hell's Kitchen, aniž bych tušila, že úvod vysněné večeře bude přímo „pekelný“!
Jak začalo naše stěhování
Stůl pro čtyři byl objednán několik dní předem a cesta do nově vybudovaného přístaviště (The Wharf Marina) plného restaurací, hospod, pivnic, hotelů a zábavy nebyla dlouhá. Zvláště, když se máte na co těšit, a taky se na to těšíte!
Vstup do většiny restaurací je tady přes „recepci“, kde po vzájemných pozdravech následuje otázka, jestli máte rezervaci, byť je třeba úplně prázdno. V našem případě přišlo přikývnutí a dívenka z recepce nás požádala, ať se usadíme do křesílek a počkáme, až bude místo připraveno. Samotná restaurace je totiž v prvním patře, v přízemí je bar pro zkrácení čekání, případně si můžete objednat něco jednoduššího k snědku.
Jak dlouho budeme čekat, nám nikdo neřekl, ale než jsem stačila obhlédnout bar a prosklenou stěnu plnou regálů s lahvemi vína, už nás volali ke stolu. V patře se nám otevřel pohled na designovou restauraci plnou motivů s iniciály „HK“ a obrovskou otevřenou kuchyní vybavenou těmi nejmodernějšími technologiemi, které jsou pro podobná zařízení k mání.
I když byly rozměry kuchyně značně velké, kuchaři a ostatní personál se tam skoro nevešli. Každý měl svou úlohu a jediné, co měli společného, bylo sněhobílé ustrojení a neustálý pohyb.
Z pozorování mě vyrušila recepční, když nás chtěla posadit k „našemu“ stolu, přímo u schodiště. Ten se mi však moc nezamlouval, neobsazených stolů s lepší pozicí bylo okolo dost, a tak jsem svou nespokojenost vyjádřila i recepční.
Asi na něco podobného nebyla zvyklá, trochu vytřeštila svá dokonale namalovaná očka s velkými řasami a po nádechu a výdechu pravila: „Následujte mě, prosím, dolů, musíme najít jiné místo.“ Těch sice bylo okolo dost a dost a vyhovujících, ale poslušně jsme sešli dolů a opět se posadili do křesílek.
Čekací dobu jsme si zkrátili sklenkou bílého, dokonale vychlazeného Pinot Grigio, které dosud odpočívalo v lahvi za sklem velké vinotéky. Stihla jsem ho jenom poválet po jazyku a polknout, a už jsme byli, s vínem v ruce, opět vedeni do vyššího patra. Cestou jsem si uvědomila, jak je víno (fakt!) dobré.
„Náš“ původní stůl zel prázdnotou a zatím stále profesionálně se tvářící recepční nás vedla přes celou restauraci až ke stolu, kde jsme se dívali do zdi. V tak nádherném interiéru! To se mi nechtělo a musela jsem opětovně vyjádřit nespokojenost. To už mladá recepční neunesla a otráveně pronesla, že jde pro manažera, který je nad ní, ale nad ním prý je ještě jeden, vyšší dnešní manažer.
Prostřední manažer byl jiná třída, prý ať řekneme, kde by se nám líbilo, a uvidí se. To zase nebyl problém pro mě, ukázala jsem na stůl, který jsem si vyhlédla už při prvním příchodu. Otočila jsem se ke své společnosti a česky řekla: „Ten je asi lepší…“
Prostřední manažer zpozorněl a opakoval: „Lepší.“ S úsměvem dodal, že je Srb a má kamaráda v Praze, kde několikrát byl a fandil Dukle Praha (fotbalu moc nerozumím, ale dle mého to není zrovna mužstvo, o kterém se mluví). Hned nás uvedl ke stolu a odsunul židli, abych se mohla pohodlně usadit. Pak si asi oddychnul a šel řešit provoz.
Zeppelin aneb Cesty gastroglos jsou nevyzpytatelné
Číst článek
Oddechli jsme si i my. Stůl měl super pozorovací pozici, ale… buď měl každou nohu jiné délky, nebo byla křivá podlaha, zkrátka se nebezpečně kýval.
Prostřední manažer ze Srbska se však brzy vrátil a s úsměvem se zeptal, nic netuše: „Are you satisfied?“
Od stolu se ozvala otázka, jestli tady dnes není Gordon Ramsay. „Why? He's not here today!“, vypadlo z prostředního manažera.
Naznačili jsme mu, že šéf by mohl po vzoru svých pořadů začít křičet a nadávat a tím opravit neposedný stůl. Odpovědí bylo protočení panenek a prostřední manažer byl hned pod stolem a začal prodlužovat nebo zkracovat nohy u stolu.
... jak to dopadlo?
Neopravil nic, nešlo to, takže nás přestěhoval k dalšímu stolu, čtvrtému v pořadí. Naštěstí pevně stál na svých čtyřech nohách a tím naše stěhování zdárně a úspěšně skončilo.
Trable však ještě ne.
Objednáváme si
Prohlížím si jídelníček a navíc stačím pozorovat i okolí. Restaurace je zařízena na míru provozovatele. Kde to šlo, je na červeném podkladu umístěno logo jejího názvu a trojzubec, který má symbolizovat peklo. Žádná hrůza na vás ale nepadne. Je to milé a alespoň máte stále na očích, kam jste zavítali.
S úsměvem a stálým výrazem starostlivosti se nám věnoval urostlý vousatý číšník. Objednané pivo sice přinesl až na třetí objednávku, za což se stačil několikrát omluvit. To se dá prominout, ale žízeň byla jiného názoru.
Objednali jsme si lahev šumivého vína s tím, že nám donese nabídku a my si vybereme. Jaké bylo překvapení, když vzal naši žádost do vlastních rukou a víno vybral sám. No budiž, konfliktů už bylo dost a po ochutnání jsme nakonec konstatovali, že nevybral špatně.
Nalil nám do tří skleniček a lahev s vínem odnesl hodně daleko od nás, kde se chladilo ve společnosti jiných lahví od ostatních stolů. Jako nápad pro záchranu planety to beru! Jedna nádoba s jednou náplní ledu pro více hostů a lahví. K tomu musím dodat, že s doléváním nebyl problém.
Pojďme vařit s indiány
Číst článek
Problém byl v tom, že já jsem si jako hlavní jídlo objednala pouze dva předkrmy, rizoto s humřím ocáskem a chilli zapékaný květák. Ostatní byli bez předkrmu. Nedopadlo to dobře.
S prvním rozléváním vína mi přinesli rizoto a až poté, s hlavním jídlem pro ostatní, druhou objednávku. Čekalo se tudíž, až já dojím svůj „předkrm“, až poté servírovali beef wellington, lososa s křupavou kůžičkou na čočce beluga a krátké dušené žebírko na bramborovém koláči.
V tu chvíli bylo vše zapomenuto. Servírování, vzhled, chutě a přílohy byly nebeské, zapomněli jsme, že máme být v pekelné kuchyni mistra Gordona Ramsayho, naopak jsme se ocitli v jeho gurmánském ráji.
Komu čest, tomu čest.
Pokud vázlo něco dalšího, už jsem na to zapomněla.
Závěr patří Mistrům
Závěr naší návštěvy byl opravdu mistrovský. Chutě ještě dlouho doznívaly s jídlem, zalévaným vzdáleně chlazeným vínem. Sladěný orchestr v kuchyni byl k nezastavení, i když se blížila desátá večerní. To mi potvrdil i rozhovor s jedním z kuchařů, který byl stále plný elánu a spokojenosti, že vaří pro pana Gordona.
Pro povzbuzení měla obsluha jednoduchý recept odkoukaný od amerických mariňáků, kteří v poklusu opakují motivační hesla. Stejně to dělali kuchaři v kuchyni – drželi se okolo krku a ve stejném rytmu vykřikovali: „We are hell's kitchen!“
Já bych si je dovolila opravit: „Jste pekelná a nebeská kuchyně v jednom!“
Tak zase někdy příště.
