‚Chtěli zachránit radši pivovar než kostel.‘ 95letý architekt nového Mostu vzpomíná, jak město stavěl
- Je to 60 let od chvíle, kdy československá vláda definitivně zpečetila osud starého Mostu. 25. března 1964 padlo konečné rozhodnutí, že středověké město půjde k zemi kvůli uhlí. O kus dál, na zelené louce, pak vyrostl nový Most.
- Pětadevadesátiletý architekt Václav Krejčí mu zasvětil celý život. Bylo mu lehce přes třicet, když na konci 50. let minulého století vyhrál soutěž na podobu centra nového města.
- V rozhovoru pro Radiožurnál a iROZHLAS.cz vzpomíná třeba na záchranu známého kostela nebo jak byl prohlášen za „sabotéra“.
Bylo vám kolem třiceti, když jste dostal možnost navrhnout centrum města, které se mělo stavět úplně od základů. Jak se architekt po škole a vojně dostane k tak velkému projektu?
Bylo mi jednatřicet let, když jsem vyhrál soutěž na centrum nového Mostu. Celý život, od začátku až do důchodu, jsem měl jedno zaměstnání, a to byl Stavoprojekt (státní architektonický ateliér – pozn. red.) v Ústí nad Labem.
Soutěž se konala v roce 1959. Tehdy mi zavolal zástupce vedoucího odboru výstavby krajského národního výboru, on mi tykal, já jsem byl klouček sotva ze školy, a říkal mi: Václave, krajský národní výbor vypisuje urbanisticko-architektonickou soutěž na centrum města Mostu, chceme tě vyzvat, aby ses přihlásil.
OBRAZEM: Sedm set let historie versus uhlí. Před šedesáti lety padlo rozhodnutí o likvidaci Mostu
Číst článek
Byl jsem překvapený. Předtím jsem dělal jen jednu soutěž, a to jsem akorát pomáhal mým šéfům, vedoucím ateliéru.
Do dvou dnů jsem měl říct, jestli do toho půjdu. Tak jsem souhlasil a dostal jsem podmínky. Soutěž na centrum nového Mostu byla první soutěž, kterou jsem jako mladý architekt dělal samostatně.
Byla dvoukolová. V prvním kole bylo vyzváno osm kolektivů, jeden z nich byli moji kantoři, kteří mě učili urbanismus na fakultě architektury. Do druhého kola se dostaly tři kolektivy. První byl z Bratislavy, ale ti se odmítli přestěhovat. Ústecký krajský národní výbor chtěl, aby se přestěhovali do Ústí nad Labem nebo do Mostu.
Jak se navrhuje centrum města? S čím jste začal, když jste seděl s tužkou před prázdným papírem?
To bylo dáno soutěží. Dostali jsme zadáno, co v novém městě chtějí. Chtěli, aby tam v první řadě byly náhrady za budovy, které se likvidovaly ve starém městě. Takže divadlo, kulturní dům, obchodní dům, městský a okresní národní výbor, spořitelna...
V té době jste ale ještě ani vy, ani nikdo jiný nevěděl, že se starý Most bude likvidovat, to rozhodnutí padlo až v roce 1964.
Rozhodnuto ještě opravdu nebylo, ale už se to šuškalo po městě.
Kostel za městem
Inspiroval jste se nějak starým Mostem ve svých plánech na nové město?
Inspiroval, samozřejmě. Například v historickém Mostě byla tři náměstí. Masarykovo náměstí, náměstí Minoritů a Gymnazijní náměstí. Říkal jsem si: tři náměstí, každé jiné, tak já to udělám taky tak. Takže jsem do nového města navrhl tři náměstí.
Místo, kde stál starý Most, se vytěžilo a pak v rámci rekultivace zatopilo. Dnes je tam veliké jezero s rekreačním areálem. Jaký byl starý Most, jak na něj vzpomínáte?
Pocházím z Mělníka. Most jsem poprvé navštívil v roce 1952. Starý Most byl nádherný, plný cenných historických budov. Často jsem jednal s památkovým ústavem.
Václav Krejčí
Narodil se v roce 1928 v Mělníku. Vystudoval architekturu na pražské ČVUT a po základní vojenské službě nastoupil na konci 50. let minulého století do architektonického ateliéru Stavoprojekt v Ústí nad Labem. Tam pracoval až do odchodu do důchodu v roce 1996. Kromě centra nového Mostu projektoval také sídliště Severní terasa v Ústí nad Labem.
Naposledy to bylo v době, kdy se rozhodovalo, že se město zbourá. To jsem dost těžce nesl, tak jsem jel za památkovou péčí do Prahy, jestli by mi pomohli s tím něco udělat, ale neudělali nic. Nedokázali nic, protože Most, to byl proslavený těžební areál pro celou republiku, která se potřebovala po druhé světové válce dostat do kondice a prosperovat.
A co jste památkářům navrhoval?
Aby vůbec nebourali Most. Jenomže jako projektant jsem byl malým pánem, o tom rozhodovaly v té době národní výbory. Například představitelé Mostecka by radši zachránili pivovar než kostel, nakonec ale rozhodli o jeho záchraně, takže kostel Nanebevzetí Panny Marie se zachránil posunem.
Já jsem navrhoval, aby se posunul do nového Mostu. Jenomže to stálo samozřejmě dost peněz. Pak přišli těžaři s návrhem, který posouval kostel za koridor mezi starým a novým Mostem. Mezi oběma městy vznikl totiž koridor, kam se přemístily všechny inženýrské sítě. Jejich návrh byl asi o třicet čtyřicet milionů levnější. Kostel se tedy neposunul do města, ale posunul se za koridor, do prostoru těžby.
Mrzí vás to, že není v novém Mostě? Chybí tam?
Mrzí, protože si myslím, že ten kostel patří k lidem. Říkalo, že se dvakrát narodil. Poprvé ve 13. století a podruhé, když se přestěhoval.
Je to výjimečný kostel z konce gotiky a začátku renesance. Komunisti se báli, že se po světě roznese, že likvidují kostely, tak odsouhlasili jeho záchranu, ale ne záchranu kostela v novém městě, ale za městem.
Za necelý měsíc se přesunul o 841 metrů, vážil 20 tisíc tun. Posouval se rychlostí víc než metr za hodinu. Vpředu bylo brzdicí zařízení, protože to by nikdo neudržel, kdyby se ten kostel rozjel.
Není sice běžné, aby se stavělo úplně nové město na zelené louce, ale není to ani ojedinělé. Taková města vznikla třeba v Sovětském svazu. Inspirovalo vás to?
Ne, byli jsme dál než oni. Říkalo se: učit se, učit se, učit se, třikrát se učit od Sovětského svazu, ale to byly jen politické proklamace a nic. Ale byly tam skupiny sovětských architektů, znal jsem je, to byli pokrokoví architekti, kteří uměli svoje řemeslo, ale byli odsunutí, dělal se tam socialistický realismus.
Na konci 50. let ale Československo postupně v architektuře opouštělo styl socialistického realismu. V urbanismu tehdy rezonovaly myšlenky švýcarského modernistického architekta, výtvarníka a filozofa Le Corbusiera. Bylo to něco, čím jste se inspiroval? Podle jeho zásad má nový Most třeba oddělenou administrativní, obytnou a rekreační zónu.
Pátral jsem v architektonických časopisech. Můj otec měl na Mělníku v ulici kamaráda, jehož dcera se provdala na velvyslanectví v Paříži a jezdila za ním do Mělníka. Chtěl jsem, aby mi posílala světový časopis o architektuře – jmenoval se L'Architecture d'Aujourd'hui.
Naši tátové se dohodli, že by to šlo. Mám ještě štosy těch časopisů v komoře. To byl opravdu nejlepší časopis na světě. Posílala mi je a já jí je platil, když přijela za svým otcem do Mělníka. Stálo mě to hodně peněz, to byly tisíce, ale byl jsem rád, že jsem si to mohl prohlídnout. Jinak vycházel akorát časopis maďarský, bulharský, rumunský a český, ale tam jsem nemohl hledat architekturu poslední úrovně.
Narazil jste při projektování města na nějaké problémy?
Problémy byly s nádražím. Měl ho na starosti SÚDOP Praha (Státní ústav dopravního projektování – pozn. red.) a jeho pracoviště v Ústí nad Labem. Když to přinesli, na první pohled jsem s tím nesouhlasil. Říkal jsem jim: zabalte si to a končíme.
Starý a nový Most
Královské město Most bylo založeno ve 13. století. První zmínka o dolování hnědého uhlí na Mostecku pochází v počátku 17. století. Nešlo ještě o těžbu velkého rozsahu. K velkému průmyslovému rozvoji těžby uhlí na Mostecku dochází až díky rozvoji železnice ve druhé polovině 19. století. V té době byl Most jazykově německým městem. Většina Němců byla po druhé světové válce odsunuta. Že jsou přímo pod městem zásoby hnědého uhlí, se vědělo už právě od 19. století. V důsledku toho se do města dlouhodobě neinvestovalo, a tak chátralo. Na konci 40. let 20. století pak těžařské společnosti – které se pak postupně spojily do Severočeských hnědouhelných dolů – prosazovaly vytěžení uhlí pod městem. V roce 1959 byla vypsána architektonická soutěž na podobu centra nového Mostu. Rozhodnutí československé vlády o likvidaci města Most padlo 25. března 1964. O rok později začalo bourání a výstavba zároveň. Obojí trvalo až do roku 1987.
Jak to? Nelíbilo se vám?
To byla hrůza, vypadalo to jako mateřská škola. Přinesli mi provinční nádraží nějaké obce, ne nádraží pro okresní město. Já jsem zastupoval generálního projektanta Stavoprojektu a nesouhlasil jsem s tím. Bylo to na velké schůzi, kterou uspořádalo ministerstvo paliv a energetiky a tam mi nadávali, že s tím projektem nesouhlasím, ale já jsem na tom trval a byl jsem prohlášen za sabotéra.
Samozřejmě že jsem to nemohl tak nechat. V té době to bylo na vyhazov a jít k lopatě. Ale postavil se za mě národní výbor a nakonec vypsali na nádraží soutěž.
Zúčastnilo se asi pět kolektivů a jeden to vyhrál. Nechal jsem si ještě udělat posudek od železničářů, potom jsme svolali porotu, vyhlásili jsme první cenu, ale neměli jsme ji komu dát. Projektant, který to vyhrál, utekl za hranice, do Švýcarska. I tak se to ale postavilo podle jeho návrhu.
Jak hodnotíte vývoj města po revoluci 1989? Most totiž nemá úplně dobrou pověst.
Město funguje, ale jsou tam zásahy, které se mi nelíbí. Bohužel, to už jsem byl v penzi, už jsem neměl s Mostem nic moc společného, i když jsem ho neustále sledoval, ale proti divadlu postavili desetipodlažní bytový objekt, který nikdo z odborníků architektů nenavrhoval, nikdo to se mnou neprojednal (Krejčí má na mysli obchodní dům Central z roku 2008, v horních patrech jsou byty – pozn. red.). Když jsem se setkal s tehdejším primátorem města, tak mi říkal: Tak jsme vám zkazili Most, že jo? A já říkal: Jo, zkazili.
Kdybyste měl navrhnout nový Most znovu, udělal byste dneska něco jinak?
Určitě.
Co konkrétně?
To bych musel vymyslet. Každý rok se názor na stavbu měst vyvíjí a jejich centra mají jednu důležitou úlohu – ukazují, jaká byla doba. Takže když se někdo bude zajímat o to, jak to tady všechno vzniklo, tak se musí podívat na minulé století, na druhou polovinu, z toho by něco vyčetl.
