Diplomat, který vyjednával vstup do NATO: Vojáci mě naučili posuzovat protivníka podle schopností, ne slov
Nedostatečná ochrana utajovaných informací nebo málo vojáků, kteří by mluvili anglicky. To byly překážky, které Česko muselo překonat na své cestě do NATO. Dnes už je podle bývalého diplomata Karla Kovandy, který v 90. letech vstup vyjednával, respektovaným partnerem. „Aliance se bude muset nadále připravovat na nejhorší, doufajíc přitom, že k tomu nikdy nedojde,“ hodnotí Kovanda další vývoj v rozhovoru pro Radiožurnál a iROZHLAS.cz.
Jak těžké bylo dohodnout, že se Česko stane jedním ze členů Severoatlantické aliance? Co pozvánce předcházelo?
Samotnému vstupu předcházelo několik kol v jednání s Aliancí. Nejtěžší okruhy otázek, kterými jsme se zabývali, byly asi dvoje. Jedny se týkaly veřejné podpory vstupu do NATO.
Tam jsme na tom byli ze všech tří zemí, které o členství v Alianci usilovaly, nejhůř. V Polsku byla vysoká kvůli jejich historické zkušenosti, Maďaři uspořádali referendum. U nás v republice nebylo ani jedno a šlo tu jen o přesvědčování lidí, o vysvětlování.
Před centrálou NATO nově vlaje i švédská vlajka. Severoatlantická aliance oficiálně přivítala 32. člena
Číst článek
Dále nás tížila problematika zákonodárství, které by se týkalo ochrany utajovaných skutečností, a to u nás nebylo.
Ministerstvo vnitra s tím strašně otálelo, a nakonec v samotný předvečer toho, kdy se v Bruselu mělo o této záležitosti jednat, přijala vláda nějaká prozatímní opatření, která jakž takž překryla naši nahotu, co se týče ochrany utajovaných skutečností. A toto byl problém, který nás tížil ještě měsíce a léta.
Svoje „domácí úkoly“ musela udělat také armáda. Jakými změnami musela projít, aby mohla spolupracovat s ozbrojenými silami dalších členských států?
V roce 1998 probíhala jednání ve všech členských zemích, aby potvrdily náš vstup. Tento proces skončil v prosinci toho roku. Takže v prosinci 1998 už bylo jasné, že všech tehdy šestnáct členských států to schválí.
Jenže stále jsme nedostali tu oficiální pozvánku od generálního tajemníka NATO. A to proto, že ve vnitropolitických potyčkách mezi ministrem zahraničí Spojených států na straně jedné a Pentagonem (ministerstvem obrany USA – pozn. red.) na straně druhé si Pentagon vymínil, že české ozbrojené síly nejsou ještě dostatečně připraveny, a dal takzvanou sérii minimálních vojenských požadavků.
Karel Kovanda (79)
Bývalý diplomat. V roce 1970 emigroval do USA, studoval na prestižní vysoké škole MIT. Po listopadu 1989 se vrátil do Československa a pracoval na ministerstvu zahraničních věcí. V letech 1993–97 byl velvyslancem ČR u OSN. Na konci 90. let vedl jakožto náměstek ministra zahraničí přístupová jednání k NATO. Následně se stal prvním českým velvyslancem při NATO. Žije v Bruselu.
Ty nás naprosto překvapily, protože o tom zatím nebyla nikde žádná řeč. Ale nedalo se nic dělat. Museli jsme se jim věnovat.
V dalších týdnech a měsících naše ozbrojené síly horem pádem dělaly všechno, co mohly, aby minimálním vojenským požadavkům vyhověly. Takže to se šturmovalo v armádě. Každých čtrnáct dní přiletěl jeden z aliančních amerických generálů do Prahy, aby zkontroloval, jak postupujeme, a tak dále.
Dal by se uvést příklad některého z požadavků?
Šlo třeba o to, aby dostatek vojáků uměl dostatečně anglicky. Vesměs ty požadavky byly vztaženy k tomu, čemu se v alianční hantýrce říká interoperabilita. To znamená, aby byly naše normy, naše praxe provázány s praxí a s normami Aliance.
Dám banální příklad: když u nás přistane letadlo jiné alianční země, tak aby mohlo doplňovat pohonné hmoty s pistolí, která má správnou velikost. A podobně, někdy až banality, ale nesmírně důležité pro chod našich ozbrojených sil v rámci Aliance.
Sotva jsme byli dva týdny v Alianci a už přišla první zkouška, a sice bombardování Jugoslávie.
To byla nesmírně těžká záležitost, protože naše vláda se dívala velmi rezervovaně na všechno, co Aliance v prostoru bývalé Jugoslávie dělala. Sám jsem už minimálně od poloviny roku 1998 chodil na jednání Severoatlantické rady a o politice vůči bývalé Jugoslávii, specificky vůči Srbsku, se tam jednalo pokaždé.
Spojené státy závazky vůči NATO vždy dodržely. Na tom se nic nemění, zdůrazňuje americký velvyslanec
Číst článek
Každý týden jsem posílal do Prahy zprávy, jak se to vyvíjí. No a když potom došlo na to, že se Aliance rozhodla, že musí na Srbsko útočit vojenskou silou, tak to nemohlo být pro nikoho překvapení. Ale pro naši vládu to nějakým způsobem, neptejte se mě na to jak, překvapení asi bylo.
Byli jsme téměř čtrnáct dní v Alianci, technicky to bylo snad dokonce dvanáct dní, a nepřicházelo v úvahu, abychom v první zatěžkávací zkoušce blokovali dlouho připravované nálety na Srbsko.
Takže jsme se přidali k ostatním zemím a nálety jsme podpořili. Dva tři dny nato jsem přiletěl do Prahy na konzultace a viděl jsem, jaká v Praze vládla atmosféra, která byla naprosto protialbánská, naprosto projugoslávská a byl jsem z toho zděšen.
Potom jsem se vrátil do Aliance a tam jsem vysvětlil svým partnerům, jaká že v Praze vládne atmosféra, a potom jsem o tom něco řekl do rozhlasu. A to bylo v Praze na vysokých místech přijato s obrovskou nevolí a řada hlasů ve vládě chtěla, abych byl okamžitě odvolán.
Česko zatím pořádalo jen jeden alianční summit, a to v roce 2002. Četla jsem, že to byla zásluha Václava Havla, kterého to napadlo, když se vracel z nějaké zahraniční cesty.
Tak nějak to bylo. Prezident Havel se účastnil zasedání Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE), to bylo v roce 2000, a když letěl domů, říkal prý svým spolupracovníkům: No, tak za dva roky má být summit, proč bychom ho neměli uspořádat v republice?
Mně to přišlo jako velice odvážná záležitost, protože jsme byli v Alianci rok a kousek a nijak jsme se neproslavili, pokud šlo o naše postoje ke Kosovu a o naše vnitřní problémy.
Dokonce naši alianční spolupracovníci někdy uvažovali o tom, zda to nebyla chyba, že nás vzali, zda máme vůbec kapacitu se v Alianci s těmi úkoly slušně vyrovnat.
Ale prezident tu myšlenku měl a ukázalo se, že prezidentův respekt, pověst a formát, to všechno bylo tak veliké, tak významné, že s tím spojenci a generální tajemník souhlasili.
Zmínil jste, že alianční partneři na začátku někdy přemýšleli, jestli nebyla chyba nás přijmout. Jakou máme pověst teď?
Myslím naprosto jednoznačně, že dneska je republika rovnocenným partnerem všech ostatních 31 členských zemí.
A to, že například pan prezident Pavel byl před několika lety zvolen svými partnery, náčelníky generálních štábů všech ozbrojených sil členských zemí, předsedou vojenského výboru, to je nesmírně vysoké ocenění, kterého se republice a i jemu dostalo. To je, řekl bych, taková třešnička na dortu.
Co bude se Severoatlantickou aliancí dál? Není to tak dávno, kdy francouzský prezident Emmanuel Macron prohlásil, že je NATO ve stadiu mozkové smrti. A pak přišla invaze Ruska na Ukrajinu.
No a prezident Macron si svůj názor trošku upravil. Od klidu devadesátých let, kdy se řada lidí na Rusko dívala s růžovými brýlemi, uplynulo hodně vody a hodně se změnilo.
Už tehdy jsme my, co jsme Rusko poznali trošku jinak než naši západní partneři, varovali před přílišným optimismem, před jeho skutečnými záměry.
Fiala v dubnu navštíví Bílý dům. Setkání se zaměří mimo jiné na bezpečnost a demokratické hodnoty
Číst článek
Protože jedna věc, kterou jsem se naučil od vojáků, je, že posuzovat protivníka musíme podle toho, jaké má kapacity, čeho je schopen, a ne podle toho, co říká.
Takže z toho vyplývala naše určitá skepse, nás, Poláků a Baltů. No a dneska se ta skepse ukázala být naprosto oprávněná. V tom smyslu myslím, že Aliance má nesmírný význam nejen pro Ukrajinu, ale i pro nás a pro všechny ostatní země, na které by si Rusko mohlo případně dělat zálusk.
Takže ten výhled je bohužel takový, že Aliance bude muset dále posilovat své schopnosti a nadále se připravovat na nejhorší, doufajíc přitom, že k tomu nikdy nedojde.
Před loňským summitem ve Vilniusu se hodně řešilo, jestli Ukrajina dostane pozvánku, nebo ne. A nakonec k tomu nedošlo. Jak se na to díváte? Měla by se Ukrajina jednou stát členem?
Co se Ukrajiny týče, je nesmírně těžké zvát do Aliance zemi, která je v otevřeném konfliktu. Takže patrně bude muset tento krok počkat na skončení války, ať skončí jakkoliv.
Ale až ta válka skončí, tak si všichni uvědomíme, že Ukrajina má jednu z největších a rozhodně nejzocelenějších armád ze všech, ve srovnaní s ostatními aliančními státy a že její přizvání do Aliance a členství bude pro Alianci obrovským přínosem.
