Pro Čechy neznamená být Evropanem a občanem EU to samé. Unie nese politický náboj
Napříč českou společností panuje shoda: ztotožňuje se s evropanstvím. Zádrhel ale nastává v otázce, zda se lidé cítí být občany Evropské unie. „Politikum“ snižuje oblibu. „Může to být tím, že EU v očích mnoha Čechů nese politický náboj,“ čte data z průzkumu Rozděleni Evropou jeden z autorů, sociolog Martin Kratochvíl. Souhlasí, že dočasným řešením by mohl být tzv. rebranding. Je však přitom potřeba pracovat na budování prestiže původní značky.
Evropa nerovná se Evropská unie. Minimálně z pohledu české společnosti je v tom zásadní rozdíl, ukázal unikátní výzkum pro Český rozhlas, který provedl analytický ústav STEM.
„Evropa nemá pro většinu české veřejnosti negativní náboj. Je to něco, na co skutečně budou Češi spíše hrdí, nebo myslí si, že mají proč být hrdí,“ interpretuje výsledky sociolog Kratochvíl. Pod pojmem si společnost spíše představí historický rámec a jeho geografické rozměry, politika jde v tomto případě stranou.
Což už ovšem neplatí pro EU, se kterou si Češi spojují politická rozhodnutí a postup zvolený lídry sedmadvacítky. Ale povědomí o tom, že je to právě společné rozhodnutí, ke kterému se na unijní úrovni dospěje, není v tuzemsku valné.
‚Předdůchodové‘ desetiletí
Sounáležitost s Evropou cítí Češi jinak podle toho, v jaké životní fázi se právě nachází. U mladých lidí je nejsilnější. Sociolog Kratochvíl to vysvětluje přirozeností prostředí. „Pro ně je evropská identita a také identita ve smyslu přináležitosti k Evropské unii rozhodně bližší než pro celou společnost nebo minimálně pro starší ročníky,“ říká.
Rozdíly mezi jednotlivými generacemi jsou nicméně malé, v každém věku totiž pocit evropanství dosahuje přibližně 70 procent. Napříč společností tak dochází k mimořádné shodě.
Na věku ani bydlišti tolik nezáleží. Vztah Čechů k EU určuje celková osobní zkušenost, ukazují data
Číst článek
Určitý zlom nastává kolem 35. roku věku, nicméně není nijak zásadní. Specifická je však skupina v „předdůchodovém desetiletí“. „Vidíme tam nejvíc těch, kteří jsou kritičtí vůči Evropské unii. Ale zase jde jen o intenzitní rozdíl, není to tak, že mezi nimi jsou pouze kritici,“ upozorňuje Kratochvíl.
Propad ale není nezvratný. Ve vyšším důchodovém věku totiž podpora EU opět roste. Podle sociologů to může být i tím, že v tomto věku najdeme větší podíl lidí, jež méně trápí politické otázky, které se pro ně stávají méně důležitými.
„Kdežto pro ty, kteří jsou ve věku s relativně nejvíce nejistotami, to znamená těch několika letech, než se mohou stát důchodci, kdy mohou být zatížení většími závazky, třeba jim končí splácení hypotéky nebo vyvádějí svoje potomky z domácností. U nich se mohou koncentrovat některé těžkosti života a ještě nemají jistoty, spojené například s tím být důchodcem, nebo volný čas, který je s tím spojen,“ poukazuje Kratochvíl.
Přejmenování nestačí
Evropská unie je ve veřejné debatě propojena s politickou otázkou. Češi si do ní promítají úspěchy, či naopak neúspěchy v mezinárodním systému – což platí z pohledu národního zastoupení, a zároveň si to vztahují i na své vlastní (ne)naplněné cíle.
„Víme, že Evropská unie je jenom nástrojem společného evropského snažení, takže pokud by někdy v čase bylo možné identifikovat Evropskou unii stejně jako Evropu, může se to změnit,“ upozorňuje sociolog. „Zatím rozhodně nevidíme žádné indicie toho, že by došlo ke sbližování těchto dvou postojů,“ dodává.
Pošramocené značky EU si všimla i politická reprezentace. Ve snaze vyhnout se „problematické Unii“, raději volí označení „Evropa“. Příkladem může být heslo pro oslavy 20. letého výročí českého členství, které zní: „Tvoříme Evropu“.
„Tahle strategie může být funkční ve chvíli, kdy je potřeba nějaký problém hasit, něco sanovat, rychle vyřešit,“ poznamenává Kratochvíl. Druhým dechem ale doplňuje: „Ve chvíli, kdy očekáváme, že součástí Evropské unie bychom měli být ještě mnoho let, teoreticky po celou dobu jejího trvání, je nutné ještě nasadit další strategii, nejenom se uchýlit k té záchranné. Ale i dále budovat zase z druhé strany prestiž původní značky,“ apeluje sociolog.
Chybí příběh
Politici a veřejní činitelé by podle Kratochvíla měli lépe komunikovat, co a jak v EU vzniká nebo jaké jsou výhody členství. Naopak by se měli vyhnout zkratkám a tvrzením, že jsou bezmocní a v Bruselu nic nezmůžou.
„Specificky se u nás vyvinul názor na Evropskou unii, kdy poměrně brzo naše politická reprezentace přistoupila ke hře na my a oni – „my“ čeští politici a „oni“, ten Brusel. Poměrně rychle jsme měli důležitého protiunijně naladěného hráče v prezidentovi Václavu Klausovi, který nejen během Lisabonské úmluvy, ale po celou dobu svého prezidentování, byl rezervovaný vůči Evropské unii, až kritický. A ty síly, které nás do Evropské unie dovedly, což byla především strana ODS a ČSSD, tak ten kapitál, který tu ze začátku byl, neproměnily v důvěru v Evropskou unii.“
Martin Kratochvíl (sociolog STEM)
Zlomová byla v tomto ohledu migrační krize, při níž u Čechů značně poklesla důvěra v Evropskou unii, že se dokáže vymanit z problémů. V posledních letech pak ke skepsi části veřejnosti přispívá též klimatická politika a legislativa Green Dealu.
Do pocitu evropanství ale jednoznačně promlouvá dění v EU. Dokazuje to časová řada, podle které se jako Evropané cítili Češi nejméně právě v období migrační krize. Naopak nejvyšší procenta vykazoval rok 2019. Sociolog Kratochvíl ho označuje za „všeobecný vrchol pozitivního pohledu Čechů na svět kolem sebe“.
„V případě Evropské unie už v roce 2019 migrační krize utichá, není to jeden z těch zcela dominujících prvků veřejné debaty. A zároveň vrcholí česká konjunktura, mimořádně dobře se daří velké části české společnosti z hlediska finanční i z hlediska perspektivy. Česká společnost byla tehdy velmi otevřená a připravená dále růst, byla velmi optimistická,“ popisuje Kratochvíl.
Jenže tento výhled nabouraly následné události: pandemie koronaviru, navazující ekonomická krize a pak ruský vpád na Ukrajinu.
Čechům v současnosti chybí „určující příběh“ spojený s naším členstvím v EU. Po soustředěném napětí sil, kdy se Česko po pádu komunismu chtělo zpátky přičlenit ke zbytku Evropy a být součástí nejen EU, ale i NATO, pak nepřišly následné kroky. Vytratil se cílový bod, nebyl žádný kompas, co bude dál.
„Možná jako když nějaký fotbalista vstřelí jednu branku, druhou branku, je na vlně euforie, ale pak začne vyklusávat a už tomu týmu zase tolik nutně nepomáhá,“ přirovnává v metafoře analytik STEM.
Výzvou do dalších let by tak podle něj mohlo být stanovení cíle, kterého by Češi v Unii chtěli dosáhnout.
