Dovolená doma na Ukrajině? ,Na to nemám odvahu ani peníze,‘ říkají uprchlice z Charkova
Podmínky pro podporu ukrajinských uprchlíků v Česku se postupně zpřísňují, stále mají hrazené pojištění a prvních pět měsíců života v Česku dostávají pět tisíc korun na osobu. Pak tato podpora klesá na úroveň životního minima. Tuto pomoc válečným uprchlíkům leckdo závidí, a tak se pojďme podívat do jedné domácnosti v Plzni.
Domácnost tvoří rodiče s dospělou dcerou, kteří měli v Charkově prosperující rodinnou reklamní agenturu a odpovídající životní standard. Dnes žijí na ubytovně, a „na dovolenou“ do Charkova se rozhodně nechystají.
Na území Česka je poprvé více než milion cizinců. Souvisí to hlavně s uprchlickou vlnou z Ukrajiny
Číst článek
Alena stoupá po venkovních schodech do ubytovny v okrajové čtvrti města. Otevírá hned první dveře a vstupuje do malého pokoje, kde nejvíc místa zabírá manželská postel. Na té spí i její matka Galina.
„Zvykly jsme si,“ říká žena s rozevlátými pramínky světlých vlasů. Celou dobu se usmívá a působí dojmem, že mrňavý pokoj s kuchyňským koutem, stolkem a třemi židlemi je to nejlepší, co ji v životě potkalo.
„Sedmkrát jsme se stěhovali, než jsme se dostali sem. Není to tak špatné. Mně je tady s dcerou dobře. Nejdůležitější je, že je tu klid,“ dodává.
Galina tu má manžela, který se ale do pokoje nevejde, a tak bydlí v další místnosti s čtveřicí ukrajinských dělníků.
Zrovna přišel ze směny a spí. „Je mu 62 a nikdy nepracoval v továrně u pásu, takže ho to zmáhá. Dělali jsme reklamu, od samolepek a vizitek až po svítící billboardy. To všechno padlo během jedné vteřiny,“ vysvětluje Galina, která sem tam sežene nějakou brigádu.
‚Stále padají rakety‘
Naposledy s dcerou jezdily s vysokozdvižnými vozíky. „Ano,“ směje se Galina mému nevěřícímu pohledu. Alena pro změnu jezdila několik týdnů pracovat do baru do Prahy. Za hodinu dostávala 120 korun, ovšem pětistovku dala za vlak, autobus a metro. Peníze jsou jedním z důvodů, proč se do Charkova nechystají ani podívat.
„Za prvé nám přátelé říkají, abychom se nevraceli, stále tam padají rakety a my máme byt na kraji Charkova směrem na jihovýchod, za druhé je to taky drahé. Proto zůstáváme tady,“ říká Galina, která se stále vrací do doby, kdy během bombardování spali v charkovském metru.
Změna v systému podpory uprchlíků. Stát přispěje pouze lidem žijícím pod životním minimem
Číst článek
„Deset dní stačilo. Jenom si na to vzpomenu a je mi zle. Trvalo mi půl roku, než jsem se přestala lekat různých nečekaných zvuků. Tam nikdy nevíte, co bude zítra,“ vysvětluje Galina.
V ubytovně se platí šest tisíc korun za postel. Obě ženy tedy platí dohromady dvanáct tisíc korun za pokoj, který se dá přejít několika kroky. Otec platí také šest tisíc za postel. Rodina by si ráda pronajala byt, kde zaplatí stejně, ale budou žít dohromady a rozhodně ve větším komfortu. Jenže nájmy se platí na pár měsíců dopředu, musí se složit záloha a na to nemají.
Ženy od českého státu dostávají každá necelých čtyři tisíc korun na měsíc a mají zajištěné zdravotní a sociální pojištění. „Na živobytí vydělává otec. My seženeme občas nějakou brigádu. Taky se nám stalo, že nám pracovní agentury nezaplatily,“ vzpomínají.
Malby z války
Galina před lety začala malovat a to jí zůstalo i v Plzni. Má štěstí, že se seznámila s lidmi, kteří jí zorganizovali už dvě výstavy. Ta současná se koná v prostorách České zemědělské univerzity.
„Pomáhá mi to. Zpočátku jsem malovala válečná témata, chtěla jsem předat pomocí obrazů naše zkušenosti. Teprve později jsem začala malovat portréty, krajinu, slunečnice v poli, mírový život,“ popisuje Galina.
Vnímání uprchlíků z Ukrajiny závisí na tom, jak je Česko dokáže integrovat, varuje sociolog Prokop
Číst článek
Alena se pro změnu baví fotografováním, na cestu si sbalila dva fotoaparáty, které používala v reklamní agentuře. Reklamou se pokoušely chvíli živit i tady, ale skončilo to brigádou, kdy matka s dcerou lepily po městě plakáty.
Galina má ještě syna, ten ale žije s rodinou v Rusku a naposledy se viděli půl roku před začátkem ruské invaze. Spojují se přes sociální sítě, mluví spolu o všem možném, jenom ne o válce. Bojí se odposlechů.
„Možná že by se nic nestalo, možná že nás nikdo neposlouchá, ale nechceme ho dostat do problémů. Nikdy nevíte, co se v Rusku může stát,“ vysvětluje Galina.
Kdy uvidí svého syna a vnoučata, je ve hvězdách asi tak stejně jako to, kdy uvidí Charkov. „Dokud to neskončí, nechci se vrátit,“ uzavírá.
