Maduro vede vůči Venezuelanům psychologickou válku. Sankce ke změně režimu nestačí, říká analytik
Zatímco Venezuelou otřásá stále horší ekonomická krize a politické manévrování mezi vládou Nicoláse Madura, opozicí vedenou Juanem Guaidóem a mezinárodním společenstvím, naděje na změnu režimu se tenčí. „Lidé jsou současnou situací ohroženi na životě. Oproti předchozím měsícům už nejsou ochotni jít do ulic – ne proto, že by v to nevěřili, už ale nemají sílu a chtějí hlavně přežít, ne do sebe nechat střílet,“ popisuje analytik Martin Rey.
„V krizi je průmysl, zemědělství, školství i zdravotnictví. Lidé nemají co jíst, potraviny jsou drahé a peníze jim nestačí,“ popisuje expert na Latinskou Ameriku, který sám vyhrocenou situaci v zemi zažil – naposledy na venezuelsko-kolumbijské hranici, kde byl v únoru svědkem boje o vpuštění humanitární pomoci do Venezuely.
Martin Rey
Vystudovaný politolog Martin Rey se věnuje Venezuele už od studií na vysoké škole. V zemi několik let žil a do regionu se pravidelně vrací. Je absolventem MUNI, VŠE a UK. Pravidelně komentuje dění v Latinské Americe pro Českou televizi a Český rozhlas.
Životy běžných občanů podle něj navíc ohrožuje všudypřítomná kriminalita a na bezpečnostní složky ani policii spoléhat nelze.
„Problém jsou i pravidelné výpadky elektrické energie. I to málo, co Venezuelané v lednicích mají, se tak třeba zkazí. Nefungují telefony, nesvítí světla, ve 40stupňových horcích přestávají fungovat klimatizace. Tohle všechno se podepisuje na psychice lidí,“ uvádí Rey v rozhovoru pro iROZHLAS.cz.
Ještě v zimě a na jaře velká část venezuelské společnosti jásala a doufala ve změnu režimu. Ta ale ani po měsících demonstrací, mezinárodním tlaku a sankcích nepřichází, země má dál „dva“ prezidenty, Nicoláse Madura a Juana Guaidóa, a situace se nejen po ekonomické stránce zhoršuje. Jak se tohle podepisuje na běžných Venezuelanech?
Shrnul bych to tak, že jde o krizi celé země. Je to kombinace ekonomických, politických, sociálních, ale i bezpečnostních problémů, a to se samozřejmě na psychice Venezuelanů podepisuje velmi. Volí pak různé způsoby, jak se s tím vypořádat. Miliony lidí v posledních několika letech utekly za hranice. Druhá možnost je živořit, spořit a žít z mála.
Chodit za této situace ještě demonstrovat proti režimu, nechat do sebe střílet, nechat na sebe házet slzný plyn, to samozřejmě nejsou ochotni dělat věčně. Masových demonstrací bylo ve Venezuele mnoho, není je ale možné v takové míře udržet, což je také taktika tamní vlády.
Taktika?
Nadšení lidí bylo největší v lednu a únoru, kdy doufali v rychlou změnu. Ta ale nepřišla a ani teď není jisté, jak blízko opravdu je. Sice jde o bezprecedentní situaci, kdy se mezinárodní společenství takovým způsobem postavilo za předsedu parlamentu a demokracii ve Venezuele, reálnou moc ale v zemi stále drží Maduro, a pokud ji bude držet nadále, demokratická změna nijak rychle nenastane.
Z Venezuely utekly už čtyři miliony lidí, uvedla OSN a vyzvala k mezinárodní pomoci
Číst článek
Venezuelané pořád věří, že se režim může změnit. Oproti předchozím měsícům už ale nejsou ochotni jít do ulic – ne proto, že by v to už nevěřili, už ale nemají sílu a chtějí hlavně přežít, ne do sebe nechat střílet. A tohle je taktika vlády – lidi demotivovat, odradit a zároveň jim nabízet různé výhody výměnou za náklonnost vládě, třeba levnější potraviny. Vláda vede jakousi psychologickou válku vůči svým občanům. Není to ale ještě zoufalství a lidi do ulic pořád chodí, i když ne tak masově.
Zmiňovali jsme už mezinárodní společenství – Nicolás Maduro ve středu uvedl, že jeho vláda dlouhodobě podporuje kontakt s americkou vládou, ve snaze zlepšit vztahy se Spojenými státy. Je i tohle součástí strategie, jak situaci v zemi stabilizovat? Může to Madurovi doma pomoct?
Je to určitě hra, a hlavně to není nic překvapivého. Tohle venezuelští prezidenti tvrdili vždy. Dříve šlo spíš o konfliktní témata, konflikt, nákup zbraní. Třeba Hugo Chavez byl sice považován za protiamerického politika, několikrát ale prohlásil, že chce být přítelem George Bushe nebo Baracka Obamy. Když ho ovšem něčím naštvali, přepnul na konfrontační linii. I Maduro americké politiky očerňuje, dokonce naznačoval, že mohou za výpadky elektřiny v zemi.
Z venezuelské strany zaznívá poměrně drtivá kritika Spojených států a jen občas se ozve vstřícné gesto, které ale není nic víc než taktika. Když probíhá dialog, Maduro se ho snaží co nejvíc zbrzdit, nakonec všechno smést pod stůl a na ničem se nedomluvit. V minulosti to několikrát zopakoval a zdá se, že mu to vychází, protože je stále u moci, a i když se mezinárodní společenství vyjádřilo proti, vládne dál.
‚Režim je připravený‘
Před pár dny se v médiích objevila také zpráva, že Spojené státy zahájily tajná jednání se šéfem venezuelské socialistické strany, mužem číslo dvě venezuelského režimu Diosdadem Cabellem, jehož vliv ve vládě a bezpečnostních silách roste. Odvolávala se přitom na nejmenovaného vysoce postaveného činitele americké administrativy. Je tohle americký způsob, jak se Madurovi dostat pod kůži?
Bezpochyby. Není to tak, že by Státy jen bojovaly za lidská práva a ve Venezuele neměly vlastní zájem. Jejich zájem je samozřejmě ekonomický, chtějí partnera pro obchod a zhroucená Venezuela jim úplně tak nevyhovuje. Donald Trump by navíc určitě rád nějaký zahraniční úspěch, když se mu tak nepodařila třeba jednání s KLDR. Kdyby vyjednal nějaký demokratický proces ve Venezuele, zcela jistě by mu to mohlo přidat body v prezidentské kampani. Navíc je to karta proti demokratům – Trump totiž tvrdí, že demokraté jsou poněkud socialističtí a mohli by USA vést venezuelským směrem.
Rotačky se zastavily, novináři emigrují. Venezuelský nezávislý tisk čelí nejhorší krizi v dějinách
Číst článek
Vzájemné rozhovory mezi Venezuelou a USA údajně probíhají od ledna 2019, kdy nastala tahle nová situace (předseda venezuelského parlamentu Juan Guaidó se stal prozatímním prezidentem Venezuely – pozn. redakce). Zatím ale nebyly úspěšné – proběhly pokusy o puč, útěky vojenských nebo politických představitelů. Režim je ale zjevně na dezerci připraven, v reakci utužil represe, zvýšil tresty, připravil exemplární procesy a stále je u moci. Ti, kdo by se chtěli odklonit od Madura, si to tak raději rozmyslí.
Spojené státy v posledních měsících uvalily na Venezuelu také řadu sankcí, které postihly například Madurovo okolí či státní ropnou společnost. Mohou být sankce efektivní? Mají dopad na běžné Venezuelany?
To sice mají, na druhou stranu ale nemluvíme o zemi, která by žila v luxusu. Občané země se mají špatně dlouhodobě a nechci říkat, že sankce vůbec nepocítí, kdyby se jim ale ekonomicky dařilo, byl by ten dopad asi větší. Zásadnější to je pro špičky režimu. K jeho pádu to ale dle mého nepovede, nejsou hloupí, na situaci se připravili, mají konta v zahraničí. To samé platí pro firmy. Sankce tak mají velmi omezený vliv a obecně si nevzpomínám, kdy by někde na světě pomohly změně režimu.
Stále jistější Maduro
Už jsme mluvili o Madurově strategii – tvářit se při dialogu otevřeně a následně vše smést ze stolu. Je to i případ rozhovorů na Barbadosu, které od července mezi venezuelským režimem a opozicí zprostředkovává norská vláda?
Jsem přesvědčen, že ano. Opozice se už spálila několikrát, když režim sliboval, že jejím požadavkům vyjde vstříc, pouze však za předpokladu, že se v průběhu dialogu nebude protestovat v ulicích. Takhle to bylo například v roce 2013 a 2014, opozice kvůli tomu zastavila své aktivity, demonstrace, a ten dialog nakonec selhal. Venezuelská vláda tak získává čas, aby konsolidovala situaci, utlumila demonstrace, nadšení občanů, kteří se pak navíc zlobí na lídry opozice, že se nechali podvést. A tuto taktiku venezuelský režim už několikrát poměrně úspěšně zopakoval.
Dohoda mezi vládou a opozicí je tedy jen těžko dosažitelná?
Určité šance tam samozřejmě jsou, skandinávské země mají velice kvalitní diplomacii ve vztahu k urovnávání sporů. Bude to ale asi narážet stále na ten stejný problém – venezuelská vláda nakonec jednání hodí pod stůl, tak jako se to stalo v minulosti. Největší šance byla na začátku roku, kdy se mnoho politiků a armádních představitelů obávalo o své pozice, lidé byli v ulicích, nálada v zemi napovídala tomu, že ve Venezuele dojde ke změnám. Dokonce i Rusové a Číňané začali komunikovat s opozicí, protože měli pocit, že změna je nevyhnutelná a přijde brzy. To byl moment, kdy byl Maduro ochotný udělat nějaké konkrétní kroky k demokratizaci země.
Caracas a další oblasti Venezuely postihl výpadek elektřiny. ‚Elektromagnetický útok,‘ tvrdí vláda
Číst článek
Dnes, kdy je víceméně jasné, že USA nemají zájem na nějaké vojenské akci, protože mají spoustu starostí jinde po světě, Madurův režim si je víc jistý a moc dobře ví, že když na Barbadosu nedojde k dohodě, politický nátlak, který bude následovat, není nic velkého a u moci zůstanou. Nebude je nic tlačit.
V zájmu velmocí
Rusko a Čína působí jako jakási garance Madurova režimu. Jak velkou roli hrají v tom, že zůstává u moci? Jak velkou oporou jsou mu velmoci doma i v zahraničí?
Na domácí scéně to je méně, protože tam si Maduro situaci vyřeší skrze armádu a policii, které stojí na jeho straně, byť třeba ze strachu. Pro mezinárodní situaci je to významná výhoda a pomoc. Rusové i Číňané jsou poměrně flexibilní, a když viděli, že se pod Madurem kýve židle, začali hledat vazby na venezuelskou opozici. Geopoliticky je pro ně ale samozřejmě výhodnější současný režim, a pokud existuje jen malá šance jej udržet, podpoří ho – Čína především z ekonomických důvodů, Rusko spíš z obchodně-geopolitických. Rusové také rádi udělají naschvál Spojeným státům.
Pokud by v rámci ruské zahraniční politiky zvítězila ekonomická stránka věci, nemuseli by být vůči venezuelskému režimu tak vstřícní. I ruské společnosti si uvědomují, jak nespolehlivá je vláda Nicoláse Madura, kolik už ve Venezuele utopily peněz, mnoho z investic se navíc zřejmě nevrátí. Zdá se ale, že Madura budou podporovat až do konce.
Rusko, Kuba, Venezuela a další. Na 37 zemí vyjádřilo v OSN podporu čínské politice vůči Ujgurům
Číst článek
A přijde podle vás nějaký konec? O kolik se může situace ve Venezuele ještě zhoršit, jak dlouho může krize tímto způsobem pokračovat?
Když se podíváme na některé země světa, mohou to být roky i desítky let. Buďto se situace zakonzervuje a i mezinárodní společenství začne řešit jiné problémy, nebo se situace vyřeší nenadále – a to v případě, že se vzepřou politici nebo armádní představitelé. Sice to není pravděpodobné, ale tohle by rychlou změnu vlády asi opravdu znamenalo. Pomalý demokratizační proces není podle mě reálný. Venezuelský režim ví moc dobře, že žádné volby nemůže vyhrát, ne pokud budou pod řádným dohledem a budou opravdu demokratické. Mluví se až o 90 procentech Venezuelanů, kteří si přejí změnu. A ačkoliv s tím ten dialog počítá, chce dovést Venezuelu k řádným volbám, režim to nedopustí – ne bez toho, aby čelil nějaké reálné hrozbě.
Pokud bychom měli zhodnotit venezuelské vyhlídky, vůbec nevypadají dobře. Režim je v relativně komfortní situaci. Vojenský zásah by samozřejmě mohl hodně změnit, ale to není na pořadu dne. Žádná ze zemí mezinárodního společenství se k tomu, s výjimkou USA, nevyjádřila a zdá se, že i Washington to použil hlavně jako vyjednávací taktiku.
Může mezinárodní společenství udělat víc?
Myslím, že ne. Jednou z možných variant by bylo, že by se v rámci jednání velmocí Venezuela vzala v patrnost a velcí hráči jako Rusko a Čína by se od ní odklonili. To by mohlo výrazně změnit situaci a Maduro by pravděpodobně musel změny akceptovat. Rusko i Čína to ale samozřejmě moc dobře ví a v takovém případě by vyžadovaly významnou protihodnotu – především od USA. Nelze konkretizovat, o co přesně by šlo, ale Spojené státy by například musely ustoupit od podpory některé z vlád, které Rusko nemá rádo, nebo dál nekomplikovat ekonomické vztahy s Čínou. Pro USA ale Venezuela není tak důležitá, aby kvůli tomu obětovaly svou obchodní politiku nebo jiné zájmy.
