Vedoucí mise Člověka v tísni: Katastrofa v Nepálu je násobně horší než statistiky. Lidé často umírají doma
„Když jsme šli do nemocnice, skutečně jsme viděli lidi ležet na zemi, na chodbách a na improvizovaných lůžkách. U vchodu byly stany, kde se příbuzní starali o své členy rodiny, kteří tam leželi na ventilátoru nebo na kyslíku,“ popisuje vedoucí nepálské mise organizace Člověk v tísni Věra Exnerová. Podle ní je covidová krize v Nepálu možná horší než ta v Indii. Rozhodně je ale dramatičtější, než tvrdí tamní vláda, která rozsah katastrofy odmítá.
Před několika měsíci jste se s celou rodinou stěhovala do Nepálu, abyste mohla řídit misi Člověka v tísni přímo z místa. Kvůli rapidnímu nárůstu počtu nakažených koronavirem jste se ale musela opět přesunout zpět. Kdy a za jakých okolností jste začala návrat do Česka zvažovat?
Do Nepálu jsme se stěhovali na konci března. Zatímco v Česku byla v té době třetí vlna koronaviru na vrcholu, v Nepálu bylo vše rozvolněné a věděli jsme, že se tam budeme moct volně pohybovat.
Spíš než covid bylo tehdy hlavním problémem znečištění způsobené požáry, které bylo na nejhorší úrovni od roku 2012. Už při přistání jsme klesali do takové oranžové mlhy, která nás dost šokovala, protože jsme na to nebyli vůbec připravení. V tu dobu nosila spousta lidí v Nepálu roušky, které je ale namísto covidu měly chránit právě před tímto znečištěním.
Krize v Indii neustává. Gangu zaplavily stovky těl, pohřeb žehem si nemohou dovolit všichni
Číst článek
Až se zhoršující situací v Indii začala občanská společnost v Nepálu začátkem dubna varovat, že by v zemi měla být zavedena nějaká opatření, ale nikdo to příliš neřešil. Následná vlna koronaviru zasáhla Nepál velice rychle – najednou začala stoupat čísla a lidé začali umírat, přes to všechno jsme se v zemi usadili. Děti začaly chodit do školy, našli jsme si bydlení a určitě jsme se zpátky stěhovat nechtěli, rozhodnutí ale přišlo ze dvou hlavních důvodů.
Viděli jsme, že nemocnice nestíhají a že veškeré zdravotní kapacity jsou potřebné pro lidi, kteří se covidem nakazili. Druhým důvodem pak bylo uzavření školy, protože lockdown nebyl pro děti úplně jednoduchý. I když jsme to nechtěli, říkali jsme si, že racionálně bude lepší se dočasně přesunout zpět do Česka. Země ale byla v tu dobu zavřená, nechali jsme se tedy zapsat na seznam občanů Evropské unie, kteří mají zájem vycestovat. Jakmile se nám otevřela příležitost odletět, využili jsme jí.
Zmiňujete, že jste chtěli nechat kapacity pro místní obyvatele. Znamená to, že jste se koronavirem v Nepálu také nakazili?
Je to tak. Tři z nás se nakazili, příznaky jsem ale měla jen já. Celkově to nebylo úplně jednoduché. Zdravotní kapacity v Nepálu jsou navíc omezené i bez epidemie covidu, pro nakaženého je přitom velmi těžké odhadnout, jestli pomoc potřebuje, nebo ne. V Česku máte možnost konzultovat svůj zdravotní stav s doktorem a díky tomu situaci nějakým způsobem vyhodnotit, tam ji ale nemáte.
Nepálský zdravotní systém není dostatečně vybavený na to, aby ten obrovský nárůst případů reflektoval. Bohatší si dokázali zajistit místo v nemocnici, na ostatní se ale často nedostalo. I z tohoto pohledu tedy bylo zřejmé, že pokud máme tu možnost, bude rozumnější odjet.
Kdo je Věra Exnerová?
Věra Exnerová je vedoucí nepálské mise organizace Člověk v tísni, která v zemi organizuje hned několik programů zaměřených například na vzdělávání dívek z chudých rodin. V minulosti byla také ředitelkou mise Člověka v tísni v Afghánistánu a pracovala pro Orientální ústav Akademie věd ČR, dlouhodobě se zaměřuje na dějiny asijských zemí.
Jak na situaci reagovali místní? Bylo už z počátku vidět, že mají při pohledu na dění v Indii strach z podobného scénáře, nebo tomu zpočátku nevěnovali takovou pozornost?
Většina lidí tomu ze začátku určitě nevěnovala velkou pozornost. Na jaře v Nepálu tradičně probíhají svatby a další oslavy, a přestože řada lidí věděla, že se problém vymyká kontrole, nedokázali tyto společenské závazky zrušit. Na jednu stranu to chápu, protože pokud chystáte svatbu a pozvete na ni celou rodinu, stojíte před těžkým rozhodnutím. Ale zároveň jsme kolegům i přátelům neustále opakovali, že mají být opatrní a že je situace vážná. I čelní představitelé Nepálu se navíc často tvářili tak, že o nic nejde, a organizovali nejrůznější mítinky, oslavy náboženských svátků a podobně.
Na začátku to tedy příliš vážně nebrali, ale začalo se to měnit, když začaly přicházet zprávy z nemocnic. Situaci v nemocnicích jsme viděli na vlastní oči i my, když jsme potřebovali jít na test, a dokreslují to také oficiální data o počtu lůžek. V celém Nepálu je asi 1500 lůžek intenzivní péče, v tuto chvíli se ale denní potřeba pohybuje kolem 6000. A to mluvíme o oficiálních číslech, která jsou podle některých statistik zhruba třicetkrát podsazená. Například v sobotu 29. května vláda ohlásila, že 4311 lidí bylo pozitivně testováno a 116 lidí zemřelo, zatímco projekce vypracované Univerzitou ve Washingtonu mluví o 120 000 nakažených a více než 700 obětech.
Od toho se pak odvíjí i reakce veřejnosti. Pokud slyšíte, kolik vašich známých je nakažených a že pro ně není místo v nemocnici, převládne v lidech strach. Tento pocit umocňuje i skutečnost, že si nemůžete realitu kolem sebe zkontrolovat s oficiálními čísly. Stát na jednu stranu tvrdí, že je vše v pořádku, vy ale vidíte něco jiného. Umíte si tedy představit, jak to asi vypadá v jiných komunitách. Obavy tedy určitě vyvolává i nedostatek informací, zároveň to ale nutí lidi k vlastní aktivitě.
Hodně Nepálců umírá doma
Oficiální statistiky jsou sice podhodnocené, už na nich je ale vidět, jak rychle šly počty nahoru. Ze 150 případů denně, které se v Nepálu objevovaly na počátku dubna, v květnu počet případů narostl na více než 8000 za den. V tu dobu byla situace v Nepálu často přirovnávána ke koronavirové krizi, jakou zažívala sousední Indie. Řekla byste, že je situace v Nepálu s Indií srovnatelná?
Možná byla i horší. Můžeme to rozdělit na dvě části. Nárůst počtu případů, který vidíte na křivce vycházející z oficiálních dat, vyvolal počáteční šok, kdy všem došlo, že je potřeba něco udělat. Následně došlo k ohromnému probuzení občanské společnosti, která začala se zvládáním situace pomáhat.
‚Jdeme dolů!‘ Počasí se zlepšilo, uvízlí čeští horolezci v Himaláji se vrací ze sedmitisícovky Baruntse
Číst článek
Pak je tu ale i druhá část současné vlny, která na křivce vidět není. Může se zdát, že v současnosti vlna klesá, ale pokud se podíváme na výsledky cíleného testování symptomatických pacientů, které proběhlo na přelomu května a června v zapadlých nepálských vesničkách, míra pozitivních testů tam byla naprosto šokující. Třeba v Humle na západě Nepálu bylo pozitivních 90 procent testů. Nemocnost je v těchto oblastech ohromná, protože systém nemá kapacity a lůžek i zdravotníků je skutečně velmi málo. Spousta lidí proto bohužel umírá doma, tato čísla se ale do statistik nikdy nedostanou.
V jednu chvíli tedy byla nepálská čísla horší než ta v Indii. Vyšší byl jak podíl pozitivních testů, tak nárůst počtu zemřelých – v jeden okamžik to byl zhruba 290procentní nárůst. Situace tedy byla určitě horší než v Indii, opět ale hovoříme jen o oficiálních číslech. S tím, jak se vlna koronaviru nyní valí do zapadlých, horských oblastí, data jednoduše neodpovídají realitě. Z tohoto pohledu je to opravdová katastrofa, která je horší než zemětřesení v roce 2015, kdy Češi velice hezky podpořili rekonstrukci tamní infrastruktury. Už teď se přitom objevují odhady, podle kterých do září zemře přes 35 tisíc obyvatel Nepálu.
V posledních deseti dnech statistiky počtu nakažených i obětí klesají, jak ale naznačujete, situace v Nepálu je pořád velmi dramatická, protože se data z odlehlejších míst do oficiálních statistik nedostávají. Máte informace o tom, jak situace ve venkovských oblastech vypadá?
Samozřejmě mám, protože na tyto oblasti zaměřujeme i naši pomoc. Nejčastěji jde o místa v horách nebo planiny na hranicích s Indií, kde je úroveň zdravotní péče nedostatečná. Chybí tam základní vybavení, zdravotní pomůcky, ale také testovací kapacity.
Zatímco v hlavním městě Káthmándú si můžete dojít na test, lidé v horských oblastech musí strávit den nebo dva na cestě, aby se k nejbližšímu testovacímu centru vůbec dostali. Na výsledek pak čekají tak dlouho, že už je někdy příliš pozdě. Situaci zhoršuje také sociální stigma. Lidé se často bojí příznaky přiznat nebo je přisuzují sezonní chřipce, zůstávají proto doma a nejdou se léčit, což ale vede k nárůstu případů, protože se neizolují od ostatních členů rodiny či komunity.
Lidé také často nedodržují sociální distancování, nenosí roušky, chybí jim informace a tohle všechno vede k většímu šíření, které v datech není zaznamenáno. Modely, které dnes používáme, přitom ukazují, že kdyby lidé začali roušky používat, v horizontu měsíců by mohly zachránit tisíce životů. Velkým problémem je také nedostatek lékařů. Vím o případu jednoho nepálského odborníka, který žije v zahraničí, odkud nabízí možnost telemedicíny. Snaží se spojit s úřady v horách a zapadlých vesnicích a pomoct jim alespoň na dálku, obecně ale situace není dobrá, a navíc není řádně zdokumentovaná.
Jsou právě omezené testovací kapacity a další vámi zmiňované potíže těmi největšími problémy, které ztěžují nepálský boj s koronavirem, nebo je to ještě něco dalšího?
Myslím, že v tuto chvíli je největším problémem neschopnost se sjednotit a zapomenout na rozmíšky, ke kterým dochází hlavně na centrální úrovni. Kromě epidemie covidu totiž v Nepálu probíhá také politická krize, která začala už někdy v prosinci. Prezident rozpustil parlament, což nejvyšší soud prohlásil za protiústavní, a od té doby probíhá soustavný politický boj mezi vládnoucími stranami a opozicí. Jeden nepálský miliardář současnou situaci krásně pojmenoval, když říkal: „Zatímco dům už hoří, my se hádáme o to, kdo bude spát v hlavní ložnici.“
Indie prochází peklem. Největší problém je šíření viru na venkově, kde zdravotní péče víceméně neexistuje
Číst článek
Je tedy cítit, že uchopení krize ze strany centrální vlády je naprosto podceněné. Před nedávnem vláda například zpřísnila lockdown, který ale nebyl zaměřen na boj proti covidu. Učinili tak, protože se báli, že do ulic vyjdou opoziční předáci. Druhá věc, která ztěžuje nepálský boj s covidem, se týká i nové federální reformy. Ta delegovala pravomoci na místní úroveň, což má do budoucna určitě velký potenciál, v současnosti ale okresní úřady nejsou na boj s koronavirem připravené. Přichází navíc monzunové období, hrozí proto záplavy a sesuvy půdy. Je tedy otázka, do jaké míry budou místní úřady vůbec schopné všechno tohle řešit.
Samozřejmě vidíme i pozitivní příklady, kdy například jeden z nepálských starostů otevřel vlastní izolační centrum pro nakažené. Jiný zase půjčuje své auto, které je možné využívat jako sanitku.
Koncem dubna nařídila nepálská vláda lockdown v hlavním městě Káthmándú, uzavřely se také dvě desítky hraničních přechodů a pro celý Nepál začala platit protiepidemická opatření včetně omezení pohybu mezi provinciemi. Jak ale sama poukazujete, reakce nepálských úřadů nebyla dostatečná. Jak byste ji celkově zhodnotila? Přišla podle vás pozdě?
Opatření určitě nepřišla včas, největší potíž je ale ta, že vláda není schopná přiznat rozsah celé katastrofy. Čísla sice můžete podsadit, ale ne jejich dopad. Vláda tvrdí, že čísla v současnosti významně klesají, a zvažuje se zmírnění opatření, ke kterému by mělo dojít v polovině června. Pokud se ale podíváte na model Univerzity ve Washingtonu, Nepál rozhodně není za vrcholem epidemie, a odnesou to především venkovské, horské oblasti, které nejsou příliš v hledáčku kamer. Kdyby byli nepálští politici schopni určité věci překousnout a spojit se s místními iniciativami, které Nepál podporují, hrozně by to pomohlo.
Nemocní leželi i na podlaze
Už jsme hovořili o situaci v nemocnicích, které nemají dostatek lůžkových kapacit ani personálu. Zejména na konci května se v médiích často objevovaly zprávy o přeplněných nemocnicích, které se s návalem pacientů jen těžko vyrovnávaly. Jaké jsou vaše zkušenosti? Zmiňovala jste, že jste do nemocnic chodili s rodinou kvůli testům. Jak na vás situace působila?
Ještě začátkem dubna nemocnice fungovaly normálně, ve druhé polovině měsíce se ale počet lidí přicházejících na test zmnohonásobil. Když jsme šli do nemocnice, skutečně jsme viděli lidi ležet na zemi, na chodbách a na improvizovaných lůžkách. U vchodu byly improvizované stany, kde se příbuzní starali o členy své rodiny, kteří tam leželi na ventilátoru nebo na kyslíku. Bylo evidentní, že kapacity byly zcela zaplněné, protože tam na lékařskou péči čekala spousta dalších lidí.
Četli jsme také příběhy sester a doktorů, kteří nebyli schopni lidem poskytnout kyslík, protože v celé zemi chyběl. Lidé se pak dusili a oni jim nemohli pomoct. Sestry často zůstávaly na odděleních, aby nenakazily členy svých rodin, obětavost zdravotníků je tedy ohromná.
Covid je tu strašidelné téma. Neslyšel jsem, že by se očkování někdo bál, říká Čech z Tchaj-wanu
Číst článek
Kapacity byly nedostatečné i v Káthmándú, je tedy jasné, že jich není dost ani ve venkovských oblastech. Už v dubnu tam bylo na jedno lůžko pět lidí. Systém není na takovou situaci vůbec připravený. Jak už jsem zmiňovala, na celou zemi tam je 1500 lůžek a zhruba 800 ventilátorů, takže si asi umíte představit, pod jakým tlakem zdravotní systém je.
V případě Indie jsme často sledovali, jak kvůli rostoucímu počtu obětí covidu-19 úřady budují provizorní krematoria. Musela se podobná řešení zavádět také v Nepálu?
Kremační zařízení v Nepálu se potýkala se stejnými problémy jako ta v Indii, ale jakým způsobem to řeší, na to bohužel nedokážu odpovědět.
Jak je na tom země s očkováním? Podávání vakcín v Nepálu oficiálně začalo už koncem ledna, podle některých zahraničních médií ale kvůli nedostatečným dodávkám vázne. Jak na tom země v tomto směru je?
V současnosti je naočkováno asi 2,25 procenta 29milionové nepálské populace. Je pravda, že se premiér už na začátku roku chlubil, že Nepál bude mezi prvními zeměmi, které budou mít proočkované všechny obyvatele. Někteří lidé pak vakcínu skutečně dostali, s ohledem na situaci v Indii ale druhá dodávka očkovacích látek do země nedošla, v tuto chvíli se tedy Nepál potýká s kritickým nedostatkem vakcín.
Čína mu slíbila téměř jeden milion dávek, asi 800 tisíc z nich do země dorazilo a ode dneška se očkují lidé ve věku 60 až 64 let. Tak zní oficiální prohlášení, jaká je ale situace ve skutečnosti, je velice těžké říct. Neexistuje žádný transparentní přehled toho, komu byla vakcína podána a jakým způsobem je to rozdělované. Občanská společnost v Nepálu proto dává dohromady iniciativu, která se bude snažit přesvědčit vládu a ministerstvo zdravotnictví, aby bylo jasnější, kdo a jak má být očkován.
Nás jako Člověka v tísni pak bude zajímat i to, jestli k vakcínám mají přístup ty nejvíce zranitelné skupiny obyvatelstva. V Nepálu platí řada sociálních norem, které jistě mají svou roli, velké části veřejnosti – určitým kastám nebo etnickým skupinám – ale zabraňují v přístupu ke zdrojům a zdravotní péči. I díky tomu dalo několik českých osobností – včetně horolezců, cestovatelů, spisovatelů, umělců, vědců nebo lidí z neziskového sektoru – dohromady výzvu, která požaduje po české vládě, aby poslala do Nepálu vakcíny od firmy AstraZeneca, kterou čeští občané odmítají. V tuto chvíli se navíc ve světě rozjíždí další kampaň, která má upozornit na to, že Nepál očkování skutečně potřebuje. Dokud totiž lidé nebudou naočkovaní, pandemie se nezastaví.
As Nepal experiences a devastating Covid second wave, families are forced to say goodbye through the crematorium gates https://t.co/uDrOaeEbzw pic.twitter.com/pvPC0fbsNG
— BBC News (World) (@BBCWorld) June 4, 2021
Kromě pomoci při zajišťování vakcín už jste zmínila i podporu, kterou Člověk v tísni poskytuje zdravotním střediskům v odlehlých oblastech Nepálu. Jak konkrétně tato pomoc Člověka v tísni vypadá?
V době, kdy v Nepálu udeřila současná vlna koronaviru, jsme museli přerušit přístup k našim běžným programům, máme ale velkou výhodu v tom, že pracujeme s komunitami v zapadlých horských oblastech na severovýchodě země nebo na hranicích s Indií. Máme tedy přístup k lidem, kteří pomoc nejvíce potřebují.
‚Morální selhání‘. Zatímco Indové shání na sítích kyslík i volná lůžka, vláda se snaží cenzurovat kritiku
Číst článek
Pokud jde o vzdělávací programy, podařilo se nám relativně rychle přejít na distanční vzdělávání. Tisíce dívek ve věku 12 až 19, které jsou již provdané, neměly možnost chodit do školy, nám se ale podařilo udržet program, díky němuž získají základní vzdělání. Nabízíme jim také psychosociální pomoc, pokud čelí například domácímu násilí.
Zároveň šíříme povědomí o covidu a zveřejnili jsme také apel České republice, který měl obrovský ohlas. Je skvělé, jak Česká republika na výzvu o pomoc Nepálu zareagovala, díky penězům získaným ve sbírce SOS Svět dokážeme zmapovat potřeby ve venkovských oblastech a podpořit tak nejrůznější projekty. Část peněz vynakládáme například na vybudování izolačních center, která zabrání dalšímu šíření nemoci a umožní lidem, aby prožili karanténu důstojným způsobem a pod dohledem zdravotních pracovníků.
Jak už jsem zmiňovala, místním správám a zdravotním střediskům chybí základní vybavení, dodáváme jim proto dezinfekci, rukavice, ochranné obleky a další věci, které jsou potřeba k řízení krize. Zajímavé je, že kvůli uzavření hranic se nám podařilo všechno pořídit přímo v Nepálu, těžko jsme ale hledali způsob, jak Čechům za jejich podporu poděkovat. Všichni jsme v lockdownu, nemůžeme tedy na bedny s pomůckami namalovat české vlajky, poprosili jsme tedy zdravotní firmu, aby na ně nechala napsat alespoň vzkaz. I takovéto věci nyní řešíme.
Jak obtížné pro vás vůbec je spravovat misi takto na dálku?
Paradoxně to zase tak složité není. Náš tým už je po první vlně zvyklý pracovat na home office, přechod do tohoto režimu tedy nebyl až tak obtížný. Složité je pro mě jen to, že musím vstávat hodně brzy, protože je v Nepálu časový posun tři a tři čtvrtě hodiny, už kolem poledne má proto člověk pocit, že už je večer. Doufáme, že se tam nejpozději na počátku srpna zase vrátíme a že je to jen dočasná situace. Musím ale říct, že zatím to funguje skvěle.
