Zadlužení Česka je v porovnání se zbytkem Unie dobré. Varovné je jeho tempo, říká ekonom Stroukal
Český státní dluh v pololetí poprvé překonal tři biliony korun. Letos vzrostl o bezmála 150 miliard. Zadlužení je tak na na 42,8 procenta hrubého domácího produktu. Na každého Čecha hypoteticky připadá dluh 280 tisíc korun. „Konsolidační balíček je krok správným směrem, ačkoliv je ve své výši, pokud bude schválen, ještě nedostatečný,“ říká Dominik Stroukal, člen Národní ekonomické rady vlády a ekonom z Metropolitní univerzity.
Míra zadlužení je necelých 43 procent HDP. Pro srovnání, v Evropské unii je to necelých 84 procent HDP. Je na zadlužení Česka v této výše něco varujícího?
Je dobře, že nezačínáte magickým číslem tři biliony, ale relativním číslem. Těch 40 procent je ekonomicky mnohem důležitějších, protože v současné inflaci nelze koukat jen na nominální čísla.
Tříbiliónový dluh. Zatčení ruského nacionalisty. Odkaz swingového zpěváka Bennetta. Poslechněte si odpolední publicistiku s Věrou Štechrovou
V porovnání se zbytkem Evropské unie, nebo když se podívám na Eurozónu a zbytek vyspělého světa OECD, je na tom Česká republika dobře.
To, co je ale varovné, je tempo, které jsme po roce 2020 nabrali.
Předtím jsme byli rozpočtově víceméně zodpovědnější. Toto tempo nás znepokojuje, protože podle všech projekcí za několik let narazíme na naše vlastní pravidla rozpočtové odpovědnosti, na vlastní zákony a na takzvanou dluhovou brzdu.
Dluh proti loňsku stoupl o 1,7 procentního bodu, zatímco v celé Evropské unii klesl o sedm procent. Dá se zvýšení o 1,7 označit za vysoké tempo?
Není to nutně vysoké tempo, pokud bychom věděli, z čeho to zaplatíme. Náš zásadní problém je, že jsme během pandemie i po ní - to pověstná máslo na hlavě má jak současná opozice, tak vládní strany - způsobili problém tím, že jsme zvyšovali strukturální výdaje.
Schodek rozpočtu se v pololetí oproti květnu snížil o 56 miliard, přesto je druhý nejhorší v historii Česka
Číst článek
To znamená běžné výdaje, které vstupují do rozpočtu, aniž bychom měli energetickou krizi nebo válku na Ukrajině. Zároveň jsme snižovali příjmy typicky právě zrušením superhrubé mzdy.
To je něco, co se nám propisuje do rozpočtu do budoucna. A je to něco, na co musí vláda, ať ta současná nebo jakákoliv budoucí, zareagovat právě konsolidací veřejných financí. Což je něco, s čím se ta současná snaží přijít a řešit alespoň - řekněme - třetinu současného problému.
‚Balíček je nedostatečný‘
Balíček, o kterém se nyní jedná, má trend růstu zadlužování zvrátit. Opravdu je takový, aby pomohl dluh v budoucnu zmírnit?
Následuje doporučení Národní rozpočtové rady, následuje i některá doporučení NERV, jehož jsem členem. Takže ano, je to krok správným směrem, ačkoliv je ve své výši, pokud bude schválen, ještě nedostatečný.
Dostali jsme se do problému, který je dneska ve strukturálním saldu řádově zhruba 300 miliard. Pokud se nám podaří vyřešit třetinu z něj do rozpočtu na následující roky, tak je to cesta správným směrem tak, abychom začali plnit naše vlastní pravidla.
Ona by nás stejně podle prognóz Národní rozpočtové rady dohnala. Na dluhovou brzdu bychom narazili někdy kolem roku 2028. Za pět let bychom to, ať bude u vlády kdokoliv, stejně museli podle našich vlastních pravidel řešit. Nebo bychom to pravidlo porušili a tím trochu ztratili kredibilitu.
Můžeme připomenout, proč náklady na obsluhu státního dluhu, tedy úroky, od zrhuba od roku 2021 významně rostly?
Je to kvůli tomu, jak narostla inflace a tím, jak se centrální banka snaží s inflací bojovat pomocí zvyšování úrokových sazeb.
Státní dluh v pololetí poprvé překročil hranici tří bilionů korun, míra zadlužení je 42,8 procenta HDP
Číst článek
Zvyšování úrokových sazeb se projevuje na veškerých finančních trzích. Na trhu s dluhopisy se projevuje tím, že klesají jejich ceny, rostou jejich výnosy a tudíž rostou úroky z dluhopisů. Státy si půjčují dráž.
Typicky si půjčujeme v mixu kratších, ale většinou střednědobý a dlouhodobý dluhopisů. Když dojdu do splatnosti, tak si musíme půjčovat nově a za vyšší úroky. Prognózy, které dnes máme, jsou všechny trochu rozpačité v tom, že nevíme, jak se bude chovat inflace do budoucna.
Nevíme, jaké budou reakce centrálních bank. Pokud by úrokové sazby měly zůstat po delší dobu tak vysoko jako dnes, tak se v příštím roce můžeme dostat na 90 miliard, v dalších letech přes 100 miliard jenom na obsluze státního dluhu.
To jsou obrovské sumy. To je něco, co by nám v dnešních rozpočtech dokázalo udělat zvýšení platů všech lidí ve veřejném vzdělávání třeba o třetinu.
Generál po bitvě
Dokáže se stát dobře zbavovat - řekněme - nejdražších dluhopisů s největším úrokem? Je to vůbec v současnosti a při inflaci, o které jste mluvil, možné?
Úplně ne. To je dlouhodobá strategie, která mix krátkodobých pokladničních poukázek se střednědobými a dlouhodobými dluhopisy dělá konzistentně dlouhou dobu a dofinancovává každý rok plus minus stejně.
Můžeme se samozřejmě, a politici to dělají, koukat na minulé vlády a říkat: „Vy jste se v dobách, kdy byly nízké úroky, zadlužili zbytečně krátce. Mohli jste toho využít, jako to mají lidé s hypotékami. Zafixovat si to na více let a neudělali jste to.“
Po bitvě je každý generál. V té době nikdo nemohl tušit, jestli zůstanou úrokové sazby na té výši, nebo dokonce mohou ještě klesat. Dnes to tak prostě je.
Musíme bojovat a musíme se připravit na to, že doba nebude vždycky tak dobrá, jako byla předtím. Leckdy jsme si půjčovali, i třeba v eurech, dokonce i za mírně záporný úrok.
Když se vrátíme k číslu tři biliony korun, tak existuje nějaký dlouhodobý plán, jak dluh splácet? Dá se vůbec někdy splatit, nebo se počítá s tím, že by se dluh vlastně nikdy nesplatil?
Ekonomové státní finance neradi přirovnávají k financím domácností, protože domácnosti nemají možnost zdanit souseda. Státy mají, takže určitou míru zadlužení si vždy nechávají.
Zvýšení poprvé po deseti letech. Nesplácený dluh Čechů v 1. čtvrtletí stoupl o 0,3 procenta
Číst článek
Ne všechny státy jsou země těsně kolem nuly, ale většina zemí světa je zadlužených. Ten dluh potom nakupují typicky finanční instituce. A je to v pořádku. Tak to funguje od nepaměti, takže to není zas tak velký problém.
My máme problém dvojí. Jeden je to tempo, které jsem zmiňoval, které jsme nastartovali, abychom nenarazili na vlastní pravidlo rozpočtové zodpovědnosti. A druhý problém, který máme, je ten, že nás to může stát hodně peněz.
My si prostě musíme vybrat, jestli to necháme na příštích generacích, anebo si dneska vezmeme trošku od úst my a dalším generacím necháme ten dluh a i obsluhu dluhu nižší.
