Guvernér České národní banky Aleš Michl může mít radost. Na počátku prázdnin se meziroční inflace dostala pod deset procent, v červenci pokračovala ve zpomalování a dostala se dle analytiků pod devět procent. To stále samozřejmě nejsou hezká čísla, ale guvernér může jistě tvrdit, že centrální banka se zhostila své role strážce cenové stability a inflace je zkrocena.

Přehrát

00:00 / 00:00

David Klimeš: Poučení z krizového vývoje měnové politiky

O tom svědčí i to, že na posledním zasedání bankovní rady již nikdo ze členů nehlasoval pro zvyšování sazeb. V této chvíli by to už nemělo žádný smysl. Zůstává tu ale otázka, zda počínání Michlovy většiny v bankovní radě od poloviny minulého roku bylo jediné možné a zda zde nebylo jiných cest, které by inflaci zkrotily rychleji.

Ač finální zhodnocení bude možné říct až někdy na přelomu roku, kdy inflační vlna asi dozní ve většině Evropy a ČNB se pravděpodobně pomalu bude moci vydat cestou snížení základní úrokové sazby ze sedmi procent někam o kousek níže, některé věci jsou jasné už nyní.

‚Rusnokovská sedmička‘

Pozornost si zaslouží především komunikace centrální banky. Když odcházející prezident Miloš Zeman v polovině minulého roku kompletně překopal bankovní radu, Aleš Michl přišel se zcela nepochopitelnou rétorikou.

V předchozí bankovní radě pod vedením Jiřího Rusnoka opakovaně bojoval proti zvyšování sazeb, ale najednou vyhlásil, že s aktuální sedmiprocentní sazbou je spokojen. Nikdy nevysvětlil, proč zrovna toto číslo je správné.

S tím se pojila druhá chyba, že dopředu oznamoval stabilitu sazeb, a tím se vůči trhům dostal do defenzivní role, protože odhalil svou strategii, aniž by vyčkal na nejaktuálnější data. Nový guvernér si takto vyrazil trumfy z ruky a banka musela urychleně hledat další nástroje, jak stabilizovat situaci – což skončilo intervencemi za udržení kurzu koruny.

Urputné trvání na „rusnokovské sedmičce“ bez jakéhokoliv logičtějšího vysvětlení pak způsobilo mnoho tragikomických momentů: náhodně se posouval horizont měnové politiky, z kurzu koruny se dělal hlavní měnový nástroj, ignorovaly se vlastní bankovní modely, dokonce se bankovní odpovědnost za cenovou stabilitu svalovala na vládu…

Nikdy však nová bankovní rada nepřišla s důvěryhodným vysvětlením, proč zrovna trvat na takové základní sazbě, která je zděděna po předchůdcích. A nutno dodat, že tato debata neměla být jako v klidných časech o čtvrt procentního bodu tam či onam. V divokých inflačních časech se Česko nachází mezi polskou základní sazbou 6,75 procenta a 13procentní maďarskou sazbou. To jsou velké rozestupy.

Jak do další krize?

Je vysoce pravděpodobné, že zvyšování úrokových sazeb mělo po konci rusnokovské většiny ještě alespoň chvilku pokračovat. Česko už před inflační epizodou bylo charakteristické přehřátým trhem práce i nemovitostí, to inflaci pomáhalo. Ještě alespoň jedno zvýšení sazeb mohlo udělat spoustu práce, kterou pak bankéři doháněli intervencemi a všemožnými slovními ekvilibristikami.

Chvilku se dokonce zdálo, že by se Michlovi mohla rozsypat většina v bankovní radě – k lídrovi odporu Tomáši Holubovi se postupně přidali další a v květnu hlasování skončilo nejtěsnějším poměrem čtyři ku třem pro stabilitu sazeb. Toto okno příležitosti je ale už definitivně zabouchnuté, vyšší sazby by nyní už neměly žádný pozitivní dopad.

Jedna z nejzásadnějších epizod v dějinách České národní banky tak končí a je poněkud absurdní, že dosud vlastně nevíme, proč Česko na inflačním vrcholu žilo zrovna se sedmiprocentní základní sazbou.

Můžeme nad tím samozřejmě mávnout rukou, co bylo, bylo. Ale ono je to důležité, protože pokud ČNB hodnověrně nevysvětlí svůj postup, v nějaké příští krizi se i mnoho dosavadních příznivců koruny bude právem ptát, zda nám nezávislá měnová politika pomáhá, nebo spíše už škodí. A pokud to druhé, tak zda není lepší se již svěřit do péče Evropské centrální banky.

Autor je publicista

David Klimeš Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít