Když v zahraničí zní Má vlast, zcela automaticky se skloňuje i téma češství, říká dirigent Hrůša
Rok české hudby a související projekt Smetana 200 reflektuje ve svých dramaturgických plánech řada kulturních institucí jak v Česku, tak i v zahraničí. „České muzikantství vždycky bylo skloňováno jako něco pozoruhodného. I před obdobím, které reprezentuje Smetana,“ říká šéfdirigent Bamberských symfoniků a hlavní hostující dirigent České filharmonie Jakub Hrůša.
„Hudba a kultura spojená s minulostí mají u Čechů tak silný národní náboj, že se to u jiných zemí nevidí. Spojitost kvality výpovědi hudby s národním cítěním, vlastenectvím, patriotismem a ochotným přihlášením se k těmto hodnotám u tvůrců minulosti je v porovnání s ostatními zeměmi tak evidentní, že se to neustále skloňuje,“ říká Hrůša.
„Hudba, ke které se letos obzvláště hlásíme, je tak vlastně reprezentantem kvality našeho národa. Když v zahraničí zní Má vlast nebo Prodaná nevěsta, zcela automaticky se spolu s tím probírá i češství,“ dodává.
Typickými prvky české národní hudby jsou podle něj na jedné straně folklor jako zdroj inspirace, na straně druhé určitá hrdost na tradice.
„České muzikantství vždycky bylo skloňováno jako něco pozoruhodného. I před obdobím, které reprezentuje Smetana a jeho následovníci, navzdory méně českým prvkům v hudbě, bylo známo, že hudebníci z Čech a Moravy jsou zdatní. Od Smetany dál získala hudba explicitně český náboj, čímž se stala do určité míry exotickou třeba i pro Němce,“ vysvětluje Hrůša.
Písně inspirované lidovou hudbou zažívají renesanci, říká muzikoložka. Kdo jsou jejich nejslavnější autoři?
Číst článek
Exotičnost české hudby
Exotičnost a národní specifičnost daly naší hudbě náboj a společnost i rozdělovaly. „Zatímco ve Vídni nebo v Berlíně naše hudba lidi uchvacovala jako něco, co chtějí poslouchat, protože to běžně neznají, jinde provokovala, protože v ní bylo až příliš nacionalistického náboje. A to je okolnost, která českou hudbu provází dodnes,“ domnívá se.
Nejčastější reakce, se kterými se ale Hrůša setkává, jsou veskrze velmi pozitivní. „Lidé žasnou nad tím, kolik úžasných skladatelů, kteří opravdu konkurují těm nejlepším z nejlepších, v tak malé zemi máme,“ podotýká.
„Pak jsou ale tací, kteří si neodpustí poznámku, že naše hudba je baví právě proto, že je tam tolik vlastenectví. Souvisí to samozřejmě s tím, jak lidé všeobecně reagují na téma přihlášení se k vlastnímu národu,“ pokračuje.
„Někdo by si přál co největší pominutí specificky národních atributů, jiní jsou přesvědčeni, že je to to nejkrásnější, co máme, a že lokální produkt by měl být vždycky zachován,“ dodává Hrůša.
Dílo, které vtahuje. Rok České hudby pokračuje, ve Washingtonu zazněly Dvořákovy Slovanské tance
Číst článek
Srovnatelné s konkurencí
Lokální chuť je u nás podle Hrůši oproti jiným světovým metropolím překvapivě silná. „Lidé ze zahraničí by si jí přáli dokonce ještě více. Často nadávají na to, jak jsme zavaleni turisty a jak se snažíme turistům podbízet. V hudební tvorbě to však nijak zvlášť neplatí,“ nastiňuje.
Naše programy jsou specificky místní. Vždycky se ale snažím místní kulturu zasazovat do světového kontextu,“ pokračuje.
To bylo ostatně zásadní i pro tvůrce minulosti, jako je Smetana, Dvořák, Suk nebo Janáček. „Tvořili s místním zdrojem inspirace, ale vždycky tak, aby to bylo kvalitou srovnatelné se světovou konkurencí,“ vysvětluje.
„A stejná je i moje životní mise. Když diriguji Suka, tak ne, protože chci předvést něco exotického, ale že chci dokázat lidem, kteří nejsou navázáni na naši kulturu, že je to to nejlepší, co máme, v kvalitě srovnatelné s tím nejlepším, co mají Němci, Francouzi, Italové nebo Britové,“ uzavírá patron projektu Smetana 200 a ambasador Roku české hudby Jakub Hrůša.
