Mainstreamový rap by v našem podání vypadal jako vůz zapřáhlý před koněm, říká Suffa z Hilltop Hoods
Ve své domovské Austrálii byli vloni třetími nejstreamovanějšími místními hudebníky a nechali za sebou třeba i barda Nicka Cavea nebo zpěvačku Siu. Teď si legendární hip-hopová kapela Hilltop Hoods přijede otestovat věrnost svých fanoušků také do Česka a nakročeno k tomu má dobře. Jejich červnový koncert v Lucerna Music Baru se totiž vyprodal za 10 minut a musel se přesunout do Fora Karlín.
V roce 1994 jste ještě před oficiálním debutem vydali demo album Highlanders, které tehdy vyšlo jen na magnetofonové kazetě. Na internetu jde najít jen jedna píseň, která začíná šuměním, melancholickým Fender pianem a jmenuje se A Time That I Miss (v překladu Čas, který mi chybí). Stýská se Vám v nějakém ohledu po téhle době?
Táhne mi na padesát, mám dvě děti, jsem přímo uprostřed toho krizového období mezi mládím a stářím, byl bych blázen, kdyby mi ta doba nechyběla (smích). Nostalgie je nedílná součást stárnutí a to, že si věci idealizujete a vzpomínáte jen na to dobré, má taky svoje kouzlo, i když to není úplně zdravé.
Nejlepší částí Macklemorova nového alba jsou jeho hosté. Bude raper dál autorem dvou hitů?
Číst článek
Ale když si vzpomenu na A Time That I Miss, což není často, díky, že jste mi to zase připomněl, tak se spíš směju tomu, jak parta šestnáctiletých puberťáků rapovala o tom, že jim chybí staré časy. Jaké, sakra, staré časy? Školka? (smích)
Nahrávka Highlanders je mezi vašimi fanoušky vnímaná jako něco posvátného, nikdo ale moc neví, jestli vůbec nějaká další dema z tohoto pokusného alba existují. Je šance, že se k nim ještě nějaké staronové písně od Hilltop Hoods dostanou? Máte vůbec tu kazetu někde doma?
Já tu kazetu asi někde v garáži mám. Najít ji by ale trvalo týdny, protože bude v některé z krabic, do kterých jsem roky nevlezl. A i kdybych ji našel, tak ji rozhodně nebudu zveřejňovat. Ani ne kvůli tomu, že by to bylo příliš osobní. Spíš by mě znervózňovalo, že někde koluje víc než jedna nahrávka mého tupého šestnáctiletého já, jak se snaží rapovat (smích). Takže se asi fanoušci musí spokojit s tou jednou písní.
Jistá vzácnost se ale pojí i s dalšími vašimi alby. První oficiální nahrávka Back Once Again vyšla pouze na vinylu a první studiové album A Matter of Time zase jen na CD. Je v dnešní době vůbec možné nějaké podobné exkluzivity dosáhnout? Protože streamovací služby v tomto ohledu nejsou moc poetické.
To máte pravdu, taková romantika jako s kazetami to asi už nikdy nebude. Je to asi hodně generační věc, s některými mladými lidmi už možná nic neudělá, když drží v ruce kazetu nebo vinyl. Já to mám pořád rád a starší nosiče vyhledávám. Nicméně jedinečnost se s digitálními platformami taky úplně nevylučuje.
I dnes dobře fungují třeba limitované edice nebo barevné vinyly, kdy má každý nějaký trochu jiný. Vždycky můžete hudbu udělat výjimečně, všechno záleží na tom, jak se vy budete o tu výjimečnost snažit.
Poměrně nedávno vám vyšly po delší době dva singly a hodně lidí očekává album. Je to správné očekávání nebo to teď není ve hře? Žádné informace o releasu jsem totiž nenašel.
Je to tak, album by mělo vyjít příští rok. Neví se ještě přesné datum, ale chceme to udělat fakt precizně. Bude to totiž pět let od vydání naší zatím poslední desky, takže v podstatě znovu debutujeme. Když se to sečte ještě s covidem, tak je to pro nás velká výzva.
Láska k první řadě
Koncert tady v Praze jste původně měli odehrát v Lucerna Music Baru, nakonec se ale přesunul do většího Fora Karlín. Máte vaši show koncipovanou tak, že se dá zahrát v jakýchkoliv podmínkách stejně? Protože přesun z klubu do haly by pro řadu hudebníků znamenal úplnou restrukturalizaci celého vystoupení.
Nás můžete šoupnout kamkoliv (smích). Ne vážně, občas si zahrajeme v klubu pro pět set lidí a den na to jedeme na koncert do haly. Buďto fanoušci vidí show víc koncentrovanou nebo naopak roztaženou, to je celé. Jsme rádi, že byl o koncert zájem, takže přesun nám nedělá vůbec žádný problém a aspoň se uvidíme se všemi, co chtěli vidět nás.
A jak se vám daří pracovat v tomto ohledu s atmosférou. Protože každá show se plánuje s nějakým očekáváním a to se velmi často odvíjí právě od toho, jestli je to klub nebo větší hala.
Chápu, co tím myslíte, je to dobrá připomínka. Ale vše, co ztratíte z té intimity, kterou vám poskytuje klub, tak naopak získáte v potenciálu toho velkého prostoru. Samozřejmě, že pódiově a vizuálně tam bude rozdíl. Domácí atmosféru se ale snažíme dělat všude úplně stejně.
Na koncertě zřejmě nevynecháte velké hity jako jsou Cosby Sweater nebo Nosebleed Section. Právě v refrénu druhé zmíněné písně zpíváte o vyhlížení známých tváří kolem sebe, které přeroste v lásku k lidem v první koncertní řadě. Kdo v té první řadě stojí?
Jsou to ti nejoddanější lidi. Ti, které vidíte už ráno před halou nebo klubem, jak tam čekají jen kvůli tomu, aby v té první řadě mohli stát i za tu cenu, že si ve frontě počůrají kalhoty (smích). Považuju to z jejich strany spíš jako vzkaz nám.
Protože z první řady sice vidíte nejlíp, ale dostáváte nejvíc zabrat od davu za vámi a slyšet je tam taky hůř. Toho gesta, že nám chce být někdo nejblíž ze všech, si prostě hrozně vážím. Pro takové lidi chceme tu hudbu dělat.
A je ta láska pořád stejně silná jako před dvaceti lety, kdy jste tu píseň psali? Protože zamilovat se, jak se v textu píše, a milovat můžou být dvě různé věci.
Páni, to je těžké. Když koncertujete různě po světě tak moc a tak dlouho, jako to děláme my, část té vášně se z toho nutně vytratí. Nevídáte pořád tu stejnou první řadu. Ale jinak ano. Jakmile jednou stojíte na pódiu a vzájemně si s lidmi vyměňujete různé energie, tak tenhle pocit je na pořád. To vám nikdy nikdo nesebere.
Dítě jako editor a veselý rap
Daleko víc než láskou jsou ale vaše texty známé vtipnými nebo i ostrými narážkami. Ať už jde o Fox News, které kritizujete v písni 1955, nebo o svetr Billa Cosbyho ve skladbě, kterou už jsme před chvílí zmínili. Je něco, z čeho byste si nikdy netroufli udělat legraci nebo byste si to v textu nedovolili kritizovat?
Je to jako u jakékoliv jiné disciplíny, která s humorem nebo kritikou pracuje. Dokud oprávněně nedostanete pěstí, objevujete hranice toho, co si můžete dovolit. Mě v tomto ohledu třeba teď usměrňují vlastní děti. Vím, že jednou přijde čas, kdy si poslechnou to, co táta říkal, o čem zpíval. A je na mně, jak s touto skutečností naložím. Nemluvím hned o autocenzuře. Jen je fajn na to myslet.
Škatulka křesťanské kapely není vždy příjemná, ale nestydíme se za to, říká frontman kapely Skillet
Číst článek
Takže vašim dětem svoji hudbu aktuálně nepouštíte.
Ne, rozhodně ne. Vlastním dětem jen ukazuju, jak funguje moje práce, díky čemu mají na stole jídlo a v čem může být showbyznys dobrý nebo naopak zrádný. Ale vždycky se smějí, když mě někdo na ulici oslaví jako Suffu, protože oni mě znají jako tátu.
Já jsem totiž před pár dny našel jeden článek s názvem Hilltop Hoods facts for Kids. Což mě trochu zarazilo, protože nejste úplně typická kapela pro děti už jen kvůli tomu, že víc než polovina vašich písní je na Spotify označena písmenem E. Jak byste tedy sami popsali Hilltop Hoods dětem?
(smích) Tahle je hodně těžká. Na koncertech samozřejmě děti vídáme, protože lidi, kteří na nás chodí od začátku, už často potomky mají. Ale nevím, jak bych naši hudbu vysvětlil speciálně dětem. Asi bych prostě řekl, že jsme normální kapela. A kdyby je to zajímalo dál, tak bych jim to s dovolením rodičů asi pustil. Není jednodušší a zároveň názornější cesty k pochopení.
Na Spotify existuje jeden český playlist s názvem Veselej rap. Z 90 % ho tvoří písně od vás. Budou dělat Hilltop Hoods navždy „veselej rap”, přestože aktuální trend na mainstreamové rapové scéně je vyloženě opačný?
(smích) Ten playlist si najdu. Ale ano, myslím si, že jestli teď děláme něco, čemu se říká veselej rap, tak to asi budeme dělat dál. Samozřejmě máme písně, které jsou taky melancholičtějšího rázu. Naživo většinou ale čerpáme hlavně právě z těch, které jsou v té zářivější náladě. Svézt se po aktuálním trendu by pro nás bylo jako zapřáhnout vůz před koně.
