Režisér Vít Klusák, který minulý rok po boku Báry Chalupové trhal návštěvnostní rekordy kin s dokumentem V síti, uvede ve čtvrtek na ČT1 svůj nový film. Pokojíčky náctiletých dívek v něm vyměnil za české silnice, aby opět nabídl trochu netradiční pohled na jeden palčivý společenský problém.

Recenze Silnice 7:40 8. června 2021 Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

„Sednout si dnes za volant je ruská ruleta – i díky lidem, jako jsem já,“ prohlašuje v úvodu snímku Tomáš. Třídě středoškoláků, se kterou v následující scéně přijde besedovat, se bez okolků představí slovy: „Jsem fotograf a zabil jsem dva lidi.“

Řidičák měl tehdy prý teprve druhým rokem. S kamarádem Petrem, také fotografem, si sedl za volant vypůjčeného a podle svých slov dost výkonného vozidla. Líbilo se mu zkoušet, co všechno dokáže. V rychlosti pak nezvládl zareagovat a na silnici mezi obcemi vrazil do protijedoucího auta.

Seděli v něm dva pasažéři. Střet přežil jen řidič. Druhým, pro koho byla nehoda smrtelná, byl Tomášův spolujezdec a kamarád.

Pražští záchranáři mají život jako z akčního filmu, nebo ne? Podívejte se na nová náborová videa

Číst článek

S podobnými příběhy se dokumentaristovi Vítu Klusákovi na kameru svěřilo pět viníků dopravních nehod. Mladí, staří. Ti, co si už své tresty odpykali, i ti, co na ně teprve čekají. Do jednoho jde ale o muže – jednak proto, že nepřiměřeně rychlá jízda patří podle statistik spíše k pánské doméně, jednak proto, že se žádná žena neodvážila do filmu promluvit.

Nejdřív slyšíme událost popsanou jejich slovy. Dojde na emoce, jména, která ani po čase nejde snadno vyslovit, a také na výmluvy. Protijedoucímu autu svítilo jen levé světlo, říká jeden z aktérů. Druhý byl zase údajně dálkovými světly druhého vozidla oslněn. „Jel jsem trochu rychleji,“ přiznává třetí během sezení u dopravní psycholožky. Na otázku, kolik bylo to „trochu rychleji“, dodává: „Sto šedesát.“

Na Barrandově se pak setkají s herci, kteří ztvární je a další účastníky jejich nehod. Musí přitom čelit nejen osobním dotazům stran toho, jakou měli zrovna v té chvíli náladu, ale i přímé konfrontaci s tím, co způsobili. Tvůrci totiž do filmového studia podle nehodového plánku přenesli, jak to na místě vypadalo. Kdo stál kde během nárazu, kdo vjel do protisměru, i když dosud tvrdil, že to bylo naopak. Na výmluvy už v tu chvíli není místo.

Tomáš svému hereckému představiteli vypráví, jak ležel na trávě, díval se na mraky a poslouchal, jak šumí les. Někdo kolem něj pak údajně utrousil něco o tom, že to tady „vypadá na smrťák“. Mnohem horší ale podle něj byly chvilky, které strávil v nemocnici, jen obyčejnou plentou oddělený od řidiče protějšího vozu, a poslouchal, jak do telefonu vypráví, co „za č***ka do nich vrazil“.

Dokud není skutečně pozdě

Snímek 13 minut je součástí kampaně Zpomal, dokud není skutečně pozdě, na které spolupracovala Policie ČR, BESIP a Česká asociace pojišťoven. Podle Klusáka má celkem prostou premisu: nikdo z nás nechce být viníkem závažné dopravní nehody. I navzdory tomu je ale spěch normou i společensky nejpřijatelnější omluvou pro dopravní přestupek.

Filmařům se to potvrdilo už v květnu, kdy s pomocí médií zveřejnili dvojici nahrávek, které zobrazovaly, jak rychle jedoucí auto srazilo kočárek. Že šlo o nafingovanou scénku, odhalili až poté, co se videa stala virálními. Komentáře se ovšem prý až znepokojivě shodovaly na jednom: Spěchat je přece normální. Každý někdy překročí povolenou rychlost, a problém se tím pádem nachází někde jinde.

Právě čas má proto v dokumentu výraznou roli. Objevuje se opakovaně ve výpovědích pětice aktérů, kteří se shodují na tom, že samotný střet trval jen několik vteřin – jedna z nich přitom patřila myšlence, že už s tím nic nejde dělat.

Tvůrci si ale do názvu filmu zvolili jiné číslo, a ne zrovna náhodné. 13 minut je totiž průměrná doba, kterou lze ušetřit, když při cestě z Prahy do Brna překročíte povolenou rychlost o 20 km/hod. Otázka mezi řádky je z toho zřejmá: Stojí těch 13 minut za to?

Početný štáb a herecké obsazení nepříliš vzdálené tomu, jak vypadá natáčení hraného filmu, se měly postarat o to, aby výpovědi působily co nejautentičtěji, a šly tak proti anonymitě tragických zpráv, kterých denně čteme tolik, že jsme z nich už lehce apatičtí. V tomto ohledu funguje 13 minut jako velmi citlivá sonda do duše českého řidiče, která se obejde bez šok faktoru a přehnaného tlaku na city diváka – ačkoli názory na to, jakým způsobem jsou do dokumentu zapojeny rodiny obětí pětice aktérů, se nejspíš budou lišit.

Velkou předností snímku potom zůstává, že nepůsobí prvoplánově jako manuál k prevenci, ani že se příliš neopakuje – i třeba díky tomu, jak se liší míra sebereflexe v jednotlivých příbězích. Nepochybně si v nich najdete ty, kterým budete věřit o trochu více než jiným. Vyslechnout si je ale dobré všechny. Nejen proto, abyste věděli, s kým se můžete na silnici potkat, ale i kým se můžete velmi snadno stát.

Dokumentární film 13 minut uvede ČT1 ve čtvrtek 10. června od 20.10. 

Kristina Roháčková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít