Nepodepsat moskevský protokol byla povinnost, nikoli statečnost, říká ke Kriegelovi John Bok
Byl jediný, kdo před 55 lety nepodepsal tzv. moskevský protokol, který stvrdil okupaci Československa. Jako zástupce velitele Lidových milicí se ale také podílel na komunistickém puči v roce 1948. Máme Františka Kriegela dnes vnímat jako bojovníka za demokratizaci poměrů v zemi, nebo jako strůjce zločinného komunistického režimu?
František Kriegel nebyl jako jediný z 26 československých politiků v srpnu 1968 přizván k moskevským jednáním a neúčastnil se jich.
„Nevěděl, zda ostatní podepsali, nebo nepodepsali. V té době prosil lékaře prezidenta Svobody, aby se postaral o jeho manželku v Československu, protože předpokládal, že pokud nepodepíše, nevrátí se. Myslím si tak, že to z jeho strany byl obrovský statečný čin, protože do poslední chvíle nevěděl, jestli nepodepsal sám, nebo to nepodepsali i ostatní,“ vysvětluje historik Milan Bárta.
Podle signatáře Charty 77 Johna Boka však to, že František Kriegel nepodepsal tzv. moskevský protokol, byla jeho povinnost. Ostatní politici, kteří protokol podepsali, podle Boka zradili tuto zemi.
„Můžeme to vnímat jako hrdost nebo statečnost, ale je statečnost, že děláte to, co je vaší povinností? Je to prostě samozřejmost,“ říká Bok.
Kriegel na straně moci
Dodává však, že Kriegel v sobě přes účast na únoru 1948 a působení v KSČ v 50. letech nakonec našel katarzi a dozrání.
Kriegel chtěl únor 1948 tvrdý, prosazoval revoluci se vším všudy, říká historik Groman
Číst článek
„Do srpna 1968 byl Kriegel typický aparátčík, stranický příslušník, který nijak nevynikal z kruhu reformátorů. A po srpnu se projevily jeho vlastnosti, které dříve dával do služeb komunistického režimu a poté je dal do služeb opozice,“ popisuje Kriegelovo působení Bárta.
Na druhou stranu popisuje jeho působení jako zástupce velitele Lidových milicí v únoru 1948. „Byl to on, kdo chtěl rozdat dělníkům samopaly, aby je mohli použít, a chtěl, aby se razantně zasáhlo. Takže pokud se zaměříme na toto období, je to z dnešního hlediska téměř zločin,“ míní Bárta.
John Bok připomíná další situaci, ve které se Kriegel postavil spíše na stranu vládnoucí moci.
„Když chtěli političtí vězni založit svou organizaci, Kriegel na půdě parlamentu prohlašoval, že je to zbytečné, že teď budeme mít demokracii a je potřeba, aby normálně fungovaly soudy. A to už byl zase nedemokratický prvek. V Kriegelovi se vynořil bolševik a člověk, který chtěl zase bojovat za lepší zítřky,“ popisuje Bok.
Komunista a idealista
Podle Bárty si však Kriegel nedokázal představit jinou situaci než vládu komunistické strany, která bude stát v čele a řídit stát. Demokratický socialismus pro něj v té době znamenal především to, že komunistická strana bude ve své hierarchii demokratická.
Film o muži, který se vzepřel Moskvě, jsme natáčeli v Buče, říká režisér Petr Nikolaev. V květnu jde do kin
Číst článek
„Kriegel byl především idealista. Celý život zůstal věrný svému ideálu, kterým byla sociální spravedlnost a rovnost. Komunismus viděl jako možnost, jak toho dosáhnout. Jeho účast ve válce, chudé poměry, ze kterých vzešel, i jeho střetávání s fašismem ve 30. a 40. letech, to všechno utvářelo jeho názor, že pouze komunismus je lékem na všechny neduhy. Nejen jeho, ale i celé jeho generace, která bývá často nazývána ztracenou,“ vysvětluje Bárta.
Podle něj Kriegel vystřízlivěl z reálného komunismu a uvědomil si, že praktické uplatnění komunismu se nikdy nepodařilo. Celý život však komunistou zůstal, věřil svému ideálu a pouze si myslel, že se ho nepodařilo naplnit.
Poslechněte si celou diskusi v audiozáznamu. Moderuje Karolína Koubová.
