Lidé v továrně se mohou cítit méněcenní, nahrazují to třeba hrdostí na dřinu, popisuje socioložka z terénu
Socioložka Kateřina Nedbálková pracovala v obuvnické továrně. „Mezi mnou a těmi lidmi byly rozdíly i podobnosti,“ říká. „Podobnost byla čistě demografická – pracovaly tam většinou ženy, moje vrstevnice nebo trošku mladší. Lišily jsme se vzděláním, které obecně v populaci stoupá a lidé v továrně to cítí. Mají jen základní vzdělání nebo jsou vyučeni. Mohou si připadat méněcenní. Tu méněcennost kompenzují třeba právě hrdostí na dřinu.“
Docentka sociologie z Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity se mezi lety 2018 až 2021 vracela do obuvnické továrny v Dolním Němčí ve Zlínském kraji, která je jedinou provozovnou ve střední a východní Evropě, kde se boty Baťa vyrábí.
Poslechněte si: Kateřina Nedbálková vydala knihu Tichá dřina vycházející z výzkumu dělnické třídy, který provedla v továrně Baťa v Dolním Němčí
„Už dlouho mě zajímalo téma třídních nerovností mezi lidmi,“ vysvětluje socioložka.
„Ale ne z pohledu kvantitativních výzkumů, které měří a rozdělují lidi do skupin, ale z pohledu víc zaměřeného na detail, to znamená, jak se lidé liší v životním stylu a způsobu trávení volného času, oblékání, vkusu.“
Prakticky to znamenalo, že s dělníky pracovala na výrobě bot a přitom realizovala svá pozorování a výzkumné rozhovory. Psala si také terénní poznámky, z nichž cituje ve své knize Tichá dřina – dělnictví a třída v továrně Baťa.
Šetřit se snaží už čtvrtina domácností. I tak roste počet lidí, kteří si musí na základní výdaje půjčovat
Číst článek
„Ráno po šesté hodině jsem se nahlásila mistrové jedné z dílen, aby mi přidělila nějakou práci. Musela to být jednoduchá práce, na kterou stačí i člověk, který není zacvičený, kvalifikovaný, takže nejčastěji to pro mě bylo šněrování tkaniček nebo práce u finálního pásu, kde se dávají boty do krabice nebo se krabice skládají. Přesouvali mě tam, kam bylo potřeba,“ vypráví socioložka.
Dělníci, spíše však dělnice o výzkumu věděli od ředitelky továrny. Socioložka také napsala oznámení a výzvu k rozhovoru na nástěnku v továrně, na tu však nikdo nereagoval. „Viděla jsem, že musím oslovovat lidi přímo při práci. To různě šlo, nebo nešlo.“
Podstupovat dřinu v továrně, na kterou nebyla zvyklá, a současně provádět výzkum bylo zvláště ze začátku pro Nedbálkovou těžké.
„Je to ale něco, co mi dělá radost – dívat se na svět okolo, divit se a chodit do prostředí, která nejsou úplně známá. Ale ta práce byla fyzicky hodně náročná – bolely mě ruce, ze šněrování jsem je měla odrané pořád na stejném místě. Nad tím jsem si stýskala, ale pak jsem to přijala jako fakt,“ popisuje a dodává:
Frustrace u lidí narůstá. Využijí ji protisystémové strany v podzimních volbách, předvídají experti
Číst článek
„Na začátku jsem měla euforii, že je to něco úplně jiného než na univerzitě, že se můžu tak unavit a ve tři hodiny odpoledne usnout únavou. To byl i příjemný pocit. A je pravda, že bylo náročné se přimět k tomu, že si mám potom sednout k počítači a zapsat pozorování nebo přepisovat rozhovory.“
Hrdost na dřinu
„Mezi mnou a těmi lidmi byly rozdíly i podobnosti,“ líčí svoji zkušenost Nedbálková.
„Podobnost byla čistě demografická – pracovaly tam většinou ženy, moje vrstevnice nebo trošku mladší, to znamená 40 až 50 let. Lišily jsme se vzděláním, které ale obecně v populaci stoupá a ti lidi v továrně to cítí.“
„Mají jen základní vzdělání nebo jsou vyučeni ve společnosti, která si vzdělání cení. Mohou si tím pádem připadat méněcenní. Tu méněcennost kompenzují třeba právě hrdostí na dřinu – schopnost stát na místě osm hodin nebo déle, když jsou přesčasy, dělat precizně stejnou práci pořád dokola a zároveň rozumět celému procesu výroby,“ říká socioložka.
Výrazným tématem hovorů v továrně je kolektiv. „Vzpomínali, že dřív to bylo lepší – dřív si lidi pomáhali, teď si nepomáhají. Ale už v dokumentu z roku 2002 říkali to stejné, co říkají dnes, že dřív byl kolektiv lepší. Asi je to univerzální mechanismus.“
Zahrádkaření je dobré. Může to být způsob, jak upevnit vztah lidí k městu, navrhuje sociolog Gibas
Číst článek
Jiné je v továrně také pojetí času a místa. „Tovární práce je výrazně časově omezená, normovaná, striktně daná. Začíná s přesností na minutu a končí s přesností na minutu.“
Lidé nicméně rádi přijdou do práce o dvacet minut dřív, aby si mohli dát kávu. „To byl můj případ taky, ráda jsem tam byla před šestou a dala jsem si v kantýně jogurt, rohlík, šunku. Ale zdálo se mi, že když práce skončila, tak naprostá většina lidí jde okamžitě domů. Není vůle, což se nedivím, setrvávat v práci přes čas,“ popisuje Nedbálková.
Štěstí za minimální mzdu
Baťa má po světě celkem 24 továren, většina z nich sídlí ve východní Asii a v Africe. Při opětovném převzetí majetku firmy v roce 1992 se totiž Baťové rozhodli pro prodejny firmy Baťa, avšak z provozoven, kde se boty vyráběly, měli zájem o jedinou – v Dolním Němčí.
Ta byla postavena až v roce 1970 pro podnik Svit, kam byly Baťovy továrny po znárodnění v roce 1945 převedeny. Kateřina Nedbálková se zaměřila právě na ni, po dobu jejího výzkumu nejprve 140, později už jen 100 zaměstnanců.
Na továrně, která je omšelá, je podle socioložky vidět, že se do ní dlouho neinvestovalo.
Každá třetí rodina s dětmi nic neušetří. ‚Z takových rodin pochází často neprospívající děti,‘ říká učitelka
Číst článek
„Řada lidí, kteří v ní pracují, má jen minimální mzdu, která je v současné době 16 200 korun. Ředitel firmy Baťa Střední Evropa by řekl, že to je dáno trhem, že mzdy v obuvnickém průmyslu jsou všude podobné, je to tak správné a dělníci jsou s tím šťastní. To mně řekl v rozhovoru,“ vysvětluje Nedbálková.
„Je to možná pravda s výjimkou toho štěstí. Ale nezobecňovala bych, protože úplně jiný příběh jsou například dělníci ve Škodovce, kteří mohou mít mzdy minimálně dvojnásobně vyšší. Hodně se liší různá odvětví průmyslu.“
Lidé v Dolním Němčí podle socioložky mohou vyžít z minimální mzdy, protože žijí ve vlastních domech, které například zdědili. Kdežto kdyby bydleli v Brně nebo v Praze, tak jim to nestačí ani na nájem.
Socioložka dělnicí
Socioložka Nedbálková přiznává, že nejvíce ji překvapila fyzická namáhavost práce v továrně i nedůvěra dělnic vůči výzkumu.
„Bylo to těžší, než jsem si myslela,“ svěřuje se. Podstatné však pro ni je kontaktovat lidi z jiných sociálních okruhů: „Snažím se to dělat i ve svém každodenním životě, třeba i na sociálních sítích.“
„Myslím si, že lidi mají malou představu o tom, co je sociologie a co je sociologický výzkum. Pro lidi v továrně bylo asi těžké si představit, co konkrétně z toho bude. Představovali si nějakou učebnici, kterou přečte pár studentů. Já sama jsem si napřed myslela, že to bude třeba jen článek, ale pak to nabylo rozměru knížky. A nečekala jsem, že o ni bude takový zájem ze strany médií,“ dodává Kateřina Nedbálková.
Celý rozhovor si poslechněte v audiozáznamu.
