V Chicagu mají pizzu naruby
Dokážete si představit, že žloutek bude bílý a bílek žlutý, takové vajíčko naruby? Proč ne! Asi stačí jeden nudící se vědec, změní cosi ve slepičí šroubovici DNA a je to! U chicagské pizzy, k tomu aby ji udělal naruby, nebylo potřeba ani toho vědce.
Tam, kam se běžně dává rajčatový základ, je sýr, poté náplň jako třeba salami, a rajčatový „základ“ nakonec. Máme tady pizzu z Chicaga, kterou jako první začala dělat Pizzeria Uno už při svém otevření v roce 1943.
Hluboká pizza a proč mají Američané velké porce
Vzorem této pizzy byla sice ta italská, ale jinak je silně amerikanizovaná. Peče se z křehkého těsta v hluboké pánvi nebo dortové formě, působí robustním dojmem a z vlastní zkušenosti mohu říct, že je plná chutí, na ničem se nešetří a hlavně: je nad lidské síly „normální“ americkou velikost sníst. Nejde to ani při sebesilnější vůli a každý si nechává část balit domů.
DAGMAR HEŘTOVÁ
Foodblogerka a gastronomická žurnalistka, která pravidelně přispívá do tištěných a internetových periodik především informacemi o surovinách, jejich zpracování až po recepty. Na webu Tastejourney píše o jídle, nových trendech a dělí se o gastronomické postřehy z cest. Vyšla jí kniha Vidličkou po mapě
Jak je známo, Američané dávají pořádné porce, což není náhoda, ale historická záležitost. Skvěle to popsal A. A. Gill v knize The Golden Door, kterou jsem četla v letadle. On totiž tvrdí, když to zkrátím, že pohled Ameriky na hojnost jídla je jiný, jde o slib a odměnu. Je to potvrzení extrémně důležité a zralé, blaženosti národa.
Do Nového světa totiž přijíždělo mnoho lidí ne za americkým snem, zlatem či stříbrem, ale farmařit, aby se mohli pořádně najíst a nakrmit rodinu. Měl na mysli především přistěhovalce z Irska, kde byl hlad častější než jídlo na kuchyňském stole.
„Deep Dish Chicago Pizza“, jak ji najdete pojmenovanou v jídelníčku pizzerií, je toho dokonalým příkladem. Doba jejího uvedení na stoly v bistru byla už jiná než éra amerických pionýrů, ale když je hlad, je jedno, v jakém historickém období žijeme.
Pizza ke svému názvu přišla tak, že je opravdu hluboká. Pánev či forma, do které se ukládá základ těsta, má vysoké okraje a těsto se podle toho vytvaruje. Těsto na pizzu se rozválí, je křehké a nadýchané, kůrka je středně silná až tenká a hodně křupavá. Pizza se více podobá koláči než ploché neapolské pizze.
Těsto na hlubokou pizzu se vyrábí z pšeničné mouky, někdo přidává i kukuřičnou a tím se získá nažloutlý odstín těsta. Křehké těsto je z másla, ale používá se i řepkový olej. Neobávejte se, že upečené křehké těsto získá sušenkovou chuť, nakonec u quishe vás to také ani nenapadne, těsto je přece slané, ne sladké.
Americká pekelná jízda se šéfkuchařem Gordonem Ramsaym
Číst článek
Vytvarovaný základ z těsta v hluboké pánvi nebo formě se naplní nejdříve silnou vrstvou tavícího sýra, na tu se používá pevnější mozzarella s nízkým obsahem vody, která zabrání průniku tekutin z dalších vrstev. Na vrstvu sýra se pokládají notoricky známé ingredience, jako jsou salámy, šunka, masové a zeleninové směsi, cokoliv, co známe z klasické pizzy, často i houby, a na konec se přidá rajčatová omáčka, obvykle nevařená verze vyrobená z drcených konzervovaných rajčat.
Vyjmutí hotové pizzy z pánve je jednoduché, neboť pánev nebo forma jsou před pečením vždy naolejované.
Jak jsme se seznámili
Láska na první pohled to v žádném případě nebyla. Byla jsem pozvaná do známého chicagského podniku Lou Malnati´s, který se nacházel kousek od přístaviště, kde zakotvila naše loď po skončení plavby za architekturou Chicaga.
Počasí se právě při mém pobytu na palubě nějak nazlobilo a já si po parném létě a dosavadním slunečném počasí připomněla, co je to sychravý severák zakončený pořádným deštěm. Ten jsem naštěstí strávila v prosklené kabině, ale o to méně jsem viděla krásné stavby lemující řeku.
Pojďme vařit s indiány
Číst článek
No nic, v pizzerii se zahřeji, myslela jsem si, abych vzápětí po příchodu pochopila, že se plány hatí. Vstup do pizzerie byl beznadějně zahlcen a jediné, co se dalo dělat, bylo nechat se zapsat na seznam čekatelů s perspektivou, že před vámi je okolo padesátky dalších.
Zašli jsme do nedalekého hotelového baru, který byl plný basketbalových artefaktů a velkoplošných obrazovek, kde se promítal jenom basket. Hotel nesl jméno Michaela Jordana, bývalého profesionálního basketbalisty, považovaného za nejlepšího basketbalistu všech dob. Ještě jsem ani nedopila malou sklenku zahřívacího červeného vína, a už se ozvala esemeska, že můžeme jít na večeři, naše místo je připravené.
Za chvilku jsme byli usazeni v pizzerii, kde personál nekmital, ale pohyboval se snad nadzvukovou rychlostí. Totiž skoro jsme ho nezaznamenali, bylo to nespočitatelné a neviditelné zároveň, a pokud to nebyla přímo rychlost svižnější než zvuk, tak určitě větší než odpálený tenisový míček – a ten umí i přes 100 km v hodině. Vím, jsem v Americe a tady je to v mílích, ale kdo by to přepočítával.
Vše běželo jak na drátkách, víno bylo podáváno v karafě, pánové si dali belgické pivo a obsluha nám vysvětlovala, co která z těchto nezvyklých pizz obsahuje a jakou má chuť.
Zvolili jsme dvě pizzy, jednu klasickou, na druhou jsme vybrali mnoho dobrot, jako jsou houby, salami, bazalku, cuketu a artyčok. Navíc jsme byli upozorněni, ať si ji objednáme hned teď, příprava pizzy trvá 45 minut, poté ať si klidně vybereme předkrmy, které budou na stole hned.
Bylo to dobré, bylo to skvělé, prostředí nabité energií, vůněmi a chutěmi. Bavila jsem se a byla jsem vděčná za možnost vychutnat si prostředí i „Deep dish Chicago pizza“.
Taková žvýkačka, to je věc
Číst článek
Zamilovat se napoprvé se mi nepodařilo, ale potom už to byla gurmánská láska na druhý pohled.
Tím to však nekončí
Spojené státy jsou zemí protikladů. Nebylo by na místě, kdyby panovala spokojenost s pizzou podobající se koláči. Na opačné straně leží opět chicagská specialita, kterou je pizza s tenkou kůrkou (cracker-thin crust).
Je totiž ještě tenčí než klasická italská pizza, tak jak ji známe, když si její těstový základ kuchaři přehazují na rukou a dávají tak pizze tvar i tloušťku. Tato pizza je vyválená, většinou mechanicky, je tenká, křupavá a mazaná.
Ne že by byla pomazaná něčím nezvyklým, ale je vychytralá, neboť se začala podávat především v tavernách, nakrájená na čtverce s cílem povzbudit hosty k ještě větší konzumaci alkoholu. Většinou je totiž plná fenyklové klobásky.
V této zemi není nic nahodilé, ale vše promyšlené a já se mezitím už pohybuji ve vzpomínkách na setkání s Al Caponem, chicagským kmotrem, mafiánem a zločincem, o kterém si budeme povídat zase příště.
Chřup, chřup… omlouvám se, ta tenká pizza opravdu vydává takovéto zvuky a nic s tím nenadělám!
Chřup!
