České členství v EU charakterizuje skeptický pohled. Domácímu vývoji vévodí ‚středová pozice‘
Česko je letos v Evropské unii dvacet let, s členstvím je aktuálně spokojeno 45 procent společnosti. Jak ale ukázal unikátní průzkum analytického ústavu STEM pro Český rozhlas Rozděleni Evropou, Češi z EU nechtějí vystupovat. Líbily by se jim však určité reformy fungování. Jaké by měly být, nemají příliš konkrétní představu. Do hodnocení členství v EU významně promlouvá dění na domácí politické scéně.
„Vidíme nevyřčený potenciál pro větší nebo menší úpravy toho, jak EU funguje. Takové když už jsme tu, pojďme s tím něco dělat,“ komentuje výsledky sociologického šetření analytik STEM Martin Kratochvíl.
Nejvyšší spokojenost s tím, že je Česká republika součástí Evropské unie, panovala krátce po vstupu. A to i díky silné domácí ekonomice. V roce 2009 atakovala hranici 70 procent. Naopak nejslabší moment byl při vrcholící migrační krizi, kdy spokojenost klesla k 35 procentům.
Spokojenost kolem 50 procent je stabilizována zhruba od roku 2018. Co je podle sociologa Kratochvíla, jednoho z autorů projektu Rozděleni Evropou, důležité v tomto kontextu zdůraznit, že pokud by se aktuálně konalo hypotetické referendum o vystoupení Česka z EU, většina by volila možnost setrvání.
Dojem, který si z členství Češi odnáší a který se zrcadlí v jejich spokojenosti s EU, je následně člení na ty, kteří smýšlí proevropsky, nebo protievropsky. Českou společnost dělí přístup k EU na šest skupin – Euronadšence, Příznivce, Vlažné příznivce, Nejisté, Odpůrce a Skalní odpůrce. A právě spokojenost s členstvím se následně promítá do toho, v jaké skupině se ocitnou.
Klíčový je v této otázce přístup skupiny Vlažných příznivců a Nejistých, kteří jsou pomyslným jazýčkem na miskách vah českého uvažování. Podtrhuje totiž jejich název: jedni se vyznačují skutečně vlažným pozitivním přístupem a druzí jsou rozpolceni. Tedy že obě skupiny volí méně intenzivní odpovědi – spíše ano, respektive spíše ne.
Věkové milníky
Mírné rozdíly lze pozorovat s přihlédnutím k věku Čechů, byť faktor věku nehraje tak zásadní roli jako hodnotová vazba. Avšak mladší část společnosti se vyznačuje větší otevřeností vůči Evropské unii, což je dané tím, že v jejích strukturách vyrostla a je pro ně běžnou součástí jejich života.
„Velkým symbolickým milníkem je 36. rok. Na tomto věkovém bodě se láme poměr těch, kteří jsou se členstvím spíše spokojeni oproti těm, kteří jsou nespokojeni. Ve všech starších kategoriích převažují ti, kteří jsou s Evropskou unií nebo s naším členstvím převážně nespokojeni, zatímco mladší ročníky jsou s ním převážně spokojeni,“ poukazuje na data Kratochvíl.
Na věku ani bydlišti tolik nezáleží. Vztah Čechů k EU určuje celková osobní zkušenost, ukazují data
Číst článek
Zásadní je také postoj vrstevníků v tzv. předdůchodovém desetiletí. Lidé mezi 55 a 65 lety jsou nejvíce skeptičtí a kritičtí – vůči svému okolí a především k politické situaci v Česku, což se promítá i do jejich náhledu na EU.
Hodnocení polistopadového dění
Zásadní úlohu v tom, skrze jaké brýle nahlíží veřejnost na Evropskou unii, sehrává domácí vývoj. Do vztahu, který si k organizaci člověk buduje, promlouvá osobní, ale i celospolečenská zkušenost s polistopadovým vývojem.
Sociolog Kratochvíl upozorňuje na tři hlavní osy, podle kterých člověk skládá svůj postoj k Unii: mezinárodní dění, domácí stav a osobní situace. „V poslední době se osy hodnocení domácího a mezinárodního dění přiblížily. Pokud se nedaří České republice, mohou mít lidé větší tendenci to přisuzovat našemu členství v EU,“ poukazuje analytik STEM.
Z dat Rozděleni Evropou navíc vyplývá ještě jeden prvek. Skupiny, které se nachází na protipólu šestimístné škály – tedy Euronadšenci a Skalní odpůrci – nechávají do svého hodnocení EU mnohem více promlouvat osobní zkušenost, než jak tomu je u ostatních skupin. Čili Příznivci, Vlažní příznivci, Nejistí a Odpůrci vnímají unijní dění zpravidla méně v osobním kontextu.
Navíc faktor spokojenosti s domácím vývojem slouží k rozpoznání „běžných“ odpůrců EU a identifikaci Skalních odpůrců.
Společenský vývoj
Ne vždy byl za posledních téměř 35 let od pádu komunismu náhled na vývoj v Česku nutně negativní. Avšak minimálně od vstupu Česka do EU převládají ve společnosti smíšené pocity, lidé tak vnímají pozitiva i negativa spojená s domácím děním. Deklarace „středové pozice“ vystihuje dlouhodobou náladu ve společnosti.
Nicméně Kratochvíl říká: „Nejpozději od druhé poloviny roku 2020 vidíme, jak postupně narůstá převaha nespokojených nad spokojenými. Rok 2019 a první polovina roku 2020 byly zatím poslední roky, kdy převažoval pozitivní pohled nad negativním. A vidíme, že domácí pohled se postupně zhoršuje, což do jisté míry upravuje i postoj vůči Evropské unii.“
Nutně se však neděje to, že by Češi své negativní pocity připisovali na vrub EU. Dokážou oddělit problémy, za které podle nich může toho času úřadující vláda sama, a naopak co je „unijní problém“.
Oddělování krizí
Příkladem problému, který řešila EU, může být migrační krize. Nějakým způsobem se totiž dotýkala celé Evropy a Češi se jí lekli, ale připsali ji především na účet Evropské unii.
„Byl to výsostně evropský problém, důvěra ve vládu rostla nebo stagnovala a klesala důvěra v EU,“ popisuje pro iROZHLAS.cz sociolog. To samé, ale v opačném gardu, se stalo v případě covidové krize, kdy výrazně vzrostla nespokojenost s domácím vývojem.
„Dynamika je u problémů různá. Je vidět, že některé krize jsou jasně evropské a nám přináší potenciální ohrožení nebo problém – potom se dynamicky vyvíjí důvěra a pocity vůči Evropské unii. A druhá stránka je, když se něco nedaří v České republice, kdy může, nebo nemusí dojít ke spojení s děním v celé Evropské unii,“ komentuje složitou mozaiku Kratochvíl.
Zároveň dodává a upozorňuje na zkratkovitou politickou rétoriku: „Pokud téma bude komunikováno ‚oni versus my‘, tak to může mít negativní vliv na hodnocení Evropské unie.“
