Cesta za vojáky na východní frontu. ‚Morálka je taková, jaká je, my se nevzdáváme,‘ říká jeden z nich
Skupina dobrovolníků Team4Ukraine pod vedením Jana Heřmánka alias Sullyho podniká riskantní cesty na východní Ukrajinu, aby doručila humanitární pomoc na frontu. Jejich cesta vede přes Mykolajiv až do Chersonu kde se setkávají s ukrajinskými vojáky a poskytují jim pomoci do válečných postižených oblastí. Na cestě s nimi byl i zpravodaj Ľubomír Smatana.
Kolona pěti vozidel včetně dvou sanitek vyráží o půlnoci z nejmenovaného městečka za Prahou. Z této skupiny se vrátí jen tři vozy, žlutočervené ambulance zůstanou na Donbase.
Jedenáct mužů si obléklo uniformy, bundy i helmy zdobí nášivky s českými nebo ukrajinskými vlajkami.
Cesta přes Polsko na ukrajinskou hranici je nudná. Všechny papíry pasují a tým nad ránem snadno projíždí přes přechod Korczova.
V protisměru čeká na hranici zhruba stovka mužů v civilu s obřími vojenskými batohy. Další várka odvedenců jede na několikatýdenní výcvik do Evropské unie před odchodem na frontu. Nejsou mezi nimi žádní mladíci, převládají čtyřicátníci. Chlapi nemluví, podupávají, aby se zahřáli, čekají na pokyny.
Cesta nekonečnou rovinatou stepí dál na východ je ještě nudnější. Opakují se čerpací stanice, káva, párek v rohlíku, který z nějakého záhadného důvodu chutná líp než v Česku.
Jak se žije ‚provizorně‘. Ukrajinské město Svjatohirsk se pomalu vzpamatovává z ruské okupace
Číst článek
Po 45 hodinách zastavuje velitel skupiny Jan Heřmánek zvaný Sully pod střechou opuštěné benzinky. Kolona projela Charkov, zmizela světla měst a vesnic, po úzkých rozbitých cestách projede sem tam žigulík nebo vojenské auto.
„Natáhnout vesty, helmy, vypnout telefony. Vysílačky používáme minimálně,“ dává instrukce.
Pro Sullyho je to snad dvacátá cesta na Ukrajinu, už je nepočítá. „Zapnutý telefon se zahraniční simkou je ideální cíl. Stejně jako signál, který vysílá auto. Na to doplatil štáb České televize, proto na ně zaútočil dron.“
Na čelo kolony Team4Ukraine se staví černé civilní auto. Sedí v něm důstojník ukrajinské tajné služby. Od této chvíle projíždí skupina vojenské hlídky jako po másle. Pod mostem teče Severní Donec, reflektory osvěcují nápis Čuhujiv.
Tady by byla v míru příjemná zastávka. V 19. století tu bydlel malíř Ilja Repin, kterého proslavil obraz Burlaci na Volze. V místním muzeu je prý devět jeho děl. Snad až po válce.
Auta ve tmě zastavují a dávají přednost vojenské koloně. „Dva himarsy,“ řekne někdo zbytečně do vysílačky.
‚Dostřelí sem‘
Cedule Kupjansk říká, že dobrovolníci z Česka jsou v cíli. Jenom se ještě musejí vrátit ze slepé ulice, kterou zatarasilo ohořelé auto. Na frontu za řekou je to deset kilometrů.
„Dostřelí sem každá zbraň“, prohodí Sully a rozhlíží se nocí.
Ukrajinci jsou stále přesvědčení, že válku vyhrají, říká dobrovolník. Do Oděsy vezl spacáky či generátory
Číst článek
Po chvíli se ze tří stran vynoří vojenská auta, vojáci se vítají s dobrovolníky a vedou je do přízemního domu v postranní ulici. Tady stráví noc, zásilku předají vojákům ráno. V domě už dva vojáci spí, je tu teplo, čas na čaj, roztáhnout spacáky a ulehnout. Noc je tichá, okna zatemněná, výbuchy sem nedoléhají.
Ráno přišla fronta, naštěstí jen studená, ale stačí. Ostrý vítr, sníh, mráz, jen těžko si představit, co asi cítí vojáci o pár kilometrů dál v zákopech se šrapnely nad hlavou.
Sanitky si přebírá tmavohnědá mladá žena s krátkým culíkem a s pistolí u pasu. Jmenuje se Natalie a má funkci náčelnice lékárny. Letos dostudovala v rodné Oděse farmacii a v červenci vstoupila dobrovolně do armády. „Naše sanitky jezdí jen k řece přebírat raněné, dál by těžkým terénem neprojely,“ říká.
‚To nebouchne‘
Na rozbláceném plácku, který je zřejmě centrem tohoto kdysi třiceti tisícového města, stojí restaurace Šanghaj. Vevnitř je stejná zima jako venku, ale aspoň tu nefouká. Časem budou fungovat i toalety. Vysoká tmavovlasá žena vytírá studenou vodou podlahu, pak se vrátí za bar a hledá čaj. „Nemáme, dejte si kávu.“
Dronaři a TNT. Ukrajinští vojáci si při výrobě zbraní vystačí s kleštěmi, pilkou a 3D tiskárnou
Číst článek
Odchází ven a za chvíli se vrací s vejci a dalším zbožím. Těžko říct, kde nakoupila, ale za chvíli to z kuchyně zavoní, někdo si dává omelety, jiný šašlik. „Jak je možné, že to na Ukrajině chutná vždycky líp než v české hospodě,“ pokládá si řečnickou otázku Barťák.
Mezitím přichází v civilu mladý velitel aerorozvědky David a bere sebou pár lidí do „indické“ manufaktury, jak vojáci s nadsázkou nazývají svoji dílnu na výrobu výbušných směsí a dronů.
Team4Ukraine předává vojákům několik dronů a domlouvají se na dalších potřebách této malé, ale důležité jednotky. Prohlídka dílny musí rozbušit srdce každého kutila. Nejvíc potěší starší voják, který v hrnci na kamnech rozehřívá trinitrotoluen (TNT).
„Bez obav, když to není na otevřeném ohni, tak to nebouchne,“ uklidňuje s úsměvem „kuchař“.
Dvojdomek bych s tímto chlapíkem v klidu oželel. Ozývají se vzdálené výbuchy z fronty, v Kupjansku je zatím klid. Dobrovolníci nasedají do aut a vyrážejí 700 kilometrů na jih. Musejí předat další zásilku průzkumníkům, kteří obsadili a drží levý břeh Dněpru v Chersonské oblasti.
‚Nemá nás kdo vystřídat‘
Cesta na jih trvá celý den, zpestření nepřinášejí ani města a vesnice, jsou si navzájem podobná jak vejce vejci. Přístav Mykolajiv je ale plný aut i na večer a je poznat, že se lidé do města vrátili. Raketové útoky berou fatalisticky asi jako dopravní nehody.
„Válka je hodně lokalizovaná na úseky fronty. Ani ostřelování není tak časté jako dřív,“ říká předseda spolku Team4Ukraine Petr Pojman, který na Ukrajině působí léta.
V Mykolajivu se přidává druhá část skupiny, která veze z Česka offroad. Ten se vojákům z 503. praporu námořní pěchoty hodí stejně jako lodní motor, turnikety, termoprádlo, boty a další důležité drobnosti přesně podle přání.
I cesta do obchodu může znamenat smrt. V Avdijivce se Ukrajinci vzpamatovávají z ruské ofenzivy
Číst článek
Sullymu přichází zpráva a několik aut vyráží deštivou nocí na místo schůzky. Za městem postávají vojenské pickupy s kulomety na korbě. Lovci dronů čekají, až Rusové odpálí noční dávku iránských šahídů.
Předání pomoci mariňákům se odehrává na čerpací stanici v polích. „Nechtějí, aby se vědělo, kde mají základnu. To neví ani mnohé jiné jednotky. Jejich úkoly na levém břehu jsou dost specifické,“ říká Sully, který jediný má na vojáky kontakty a koordinuje setkání.
Vojáci nejsou moc řeční, o tom, co se odehrává na levém břehu, nechtějí mluvit vůbec.
„Řeknu ti jedno. Už rok jsem nebyl doma. Nemá nás kdo vystřídat. A kdyby za mnou přijel někdo z rodiny z Kyjeva, tak se může stát, že tu stejně nebudu. Dneska něco slíbím a zítra je to jinak,“ vysvětluje Vjačeslav. „Morálka je taková, jaká je, my se nevzdáváme.“
Za terénní auto a další věci vojáci několikrát děkují. „Neděkujte, vy krvácíte za nás,“ říká Riggs, když se s muži loučí rychlým objetím.
Vojáci mají nedostatek všeho, jen ztráty mají vysoké. Průzkumníci z levého břehu přicházejí o spolubojovníky každý den.
„Zrovna tihle kluci bojovali u Mariupolu, jejich jednotka měla až sedmdesátiprocentní ztráty. Kolektivní Západ dodává zbraně pomalu a málo. To pak Ukrajinci těžko dokážou prolamovat ruské pozice,“ říká Sully.
Vojáci mizí ve tmě a dobrovolníci se vrací do města. Ráno je čeká poslední cíl dětská nemocnice v Chersonu.
V nemocnici
Sanitky na frontu nejezdí a zuby jsou důležitější než vlasy, říká velitelka lékárny bojující na Ukrajině
Číst článek
Cherson je ostřelovaný ze všech zbraní. Rusové pálí přes Dněpr z tanků, minometů, gradů nebo z děl od té doby, kdy ukrajinská armáda město osvobodila. Ve městě každý den někdo zemře, nebo je raněný. Ulice se lehce zaplní lidmi jen dopoledne. Převažují staří lidé, děti zcela výjimečně.
V dětské nemocnici pracuje čtyřicet lékařů, přes sto sester a mají tam třicet dětí. Malí pacienti stále ubývají, nemocnice ale funguje. Tentokrát Team4Ukraine přiváží inkubátor a zdravotnický materiál.
S ředitelkou Inou se dobrovolníci vítají jako staří známí. Pomoc sem od začátku války přivezli po páté. Ještě společná káva v ředitelně a dobrovolníci odjíždějí z města. Tady je lepší se nezdržovat.
Důvěra a prestiž
Celkem Team4Ukraine vybral ve veřejných sbírkách od začátku ruské invaze zhruba padesát milionů korun. Necelých dvacet milionů korun je určeno na odminovací stroj Božena, na této sbírce se podílely iniciativa Dárek pro Putina a slovenský spolek Mier Ukrajine. Božena je zaplacená a je ve výrobě na Slovensku.
Za peníze ze sbírky a za další dary pořídil spolek sedmnáct sanitek, tři armádní panceřované vozy Humvee a další množství materiálu, které vypočítává výroční zpráva dostupná na webu. Team4Ukraine vozí na Ukrajinu humanitární pomoc vojákům a civilistům bez prostředníků.
Někdo přestal mluvit rusky, jiní neříkají, co si myslí. O Svjatohirsk se bojovalo, rány se hojí jen ztuha
Číst článek
„Chceme mít všechno pod kontrolou. Humanitárku dělá hodně lidí, ale já věřím jen těm, které vidím pracovat na vlastní oči,“ říká rezolutně místopředseda spolku Jan Heřmánek.
Dobrovolníci z Team4Ukraine obdrželi za svoji práci medaili od české ministryně obrany, a na jaře 2023 jim udělil vysoké vyznamenání vrchní velitel Ozbrojených sil Ukrajiny Valerij Zalužnyj.
I díky tomu vzrostla jejich prestiž a zároveň jim to pomáhá získávat dobré kontakty na ukrajinské armádní kruhy. Bez toho by byla pomoc na frontě komplikovanější.
Mnozí členové Team4Ukraine jsou vojáci v aktivní záloze, policisté, záchranáři nebo hasiči. Sully je v hodnosti nadporučíka velitel mechanizované roty 72. mechanizovaného praporu v Přáslavicích.
Poslední společná večere celého týmu je v Mykolajivu, a kolona vozidel se rozděluje. Někdo jede ještě do Kyjeva, jiný do Černivců a většina rovnou do Česka. Na cestu si dobrovolníci vzali dovolenou, nebo řídí své podnikání na dálku z auta.
Nad Ukrajinou v mrazivém oparu svítá, doprava po ránu houstne a z depresivní blátivé šedi vystupují jen barevné vlajky a do ruda opentlené věnce na čerstvých hrobech. Hřbitovy jsou jich po cestě plné. Dobrovolníci z Team4Ukraine je uvidí zase za pár týdnů, až vyrazí s pomocí na Ukrajinu znovu.
