Na tým českých novinářů zaútočil na Ukrajině kamikadze dron. ,Tentokrát jsme měli štěstí,‘ popisují
Dvojice českých novinářů vyjela na Ukrajině začátkem týdne do Makarivky, kousek od frontové linie. Kameraman České televize Martin Boubín začíná natáčet, v tu chvíli nad jejich hlavami prolétne kamikadze dron. A ozve se rána. S reportérkou Darjou Stomatovou běží k autu, které má v boku stopy po střepinách, aby se dostali rychle pryč. „Každý dává pozor, ale ne všichni mají štěstí. My jsme ho v tomhle případě měli,“ popisují pro iROZHLAS.cz.
Když jste natáčeli v Makarivce, bouchl vedle vašeho auta kamikazde dron. Stalo se vám něco takového poprvé?
Darja Stomatová: Útok kamikadze dronu jsem zažila poprvé. Došlo k tomu v pondělí. S odvysíláním reportáže jsme čekali dva dny i kvůli tomu, abychom připravili naše rodiny na to, že se to stalo. Přece jenom je to dost citlivá záležitost.
Zažila jsem ale jiné útoky. S kameramanem Honzou Schürgerem po nás stříleli z kalašnikovu u obce Yakovlivka. Jednotka stála zhruba sto metrů od nás. Byli to Ukrajinci, teritoriální obrana, která neměla přehled o situaci. A zřejmě jsme na ně působili podezřele. Tento útok dronem se ale odlišuje tím, že to musel být cílený útok na naše auto.
Proč si to myslíte?
Darja Stomatová: Byli jsme tam v tu chvíli sami. Představte si vesnici o třech ulicích, kde jsou skoro všechny domy zničené, všechny stromy posekané. Byli jsme tam dost jako pěst na oko. Jednotky jsou většinou dislokované v okolí, protože obce jsou přirozeným cílem. Proto myslím, že to byl cílený útok na nás. Na nikoho jiného v okolí útočit nemohli.
Při podobných útocích několik novinářů na Ukrajině zemřelo. Co se vám v té době honilo hlavou?
Martin Boubín: Když k útoku došlo, tak jsme pochopili, že to nebylo v bezprostřední blízkosti, ale asi dvacet metrů od nás. Běželi jsme zjistit, co je s autem. Nejdříve bylo v oblaku prachu, protože výbuch nastal v bezprostřední blízkosti auta. Když se prach rozptýlil, viděli jsme, že auto stojí. Dokonce i pneumatiky vypadaly, že jsou v pořádku.
Vlezli jsme do auta, zkusili nastartovat a chytlo. Sice byla poškozená přední a boční skla, měli jsme střepiny v bocích, uvnitř se vysypalo světlo a utrhlo se zpětné zrcátko. Vypadalo dost poškozeně, nicméně nastartovalo. A i když klesal tlak v pneumatice, tak se rozjelo a dostali jsme se z té vesnice pryč.
Útok dronu na novináře je k vidění na konci jejich reportáže, která je na webu ČT24
Číst článek
Darja Stomatová: Myslím, že jsme fungovali dost organizovaně. Je logické, že v takových situacích nastane panika, ale my jsme ji necítili. Hlídali jsme se navzájem, věděli jsme, co děláme. Myslím, že náš postup byl logický a správný.
Pokud mohu mluvit o sobě, tak v tu chvíli cítíte, jak vám vystřelí adrenalin a zrychluje se vám dech. A jde jen o to udělat konkrétní kroky k tomu, abyste se dostali k autu a odjeli. Když jste čtyři nebo pět kilometrů od fronty, tak variant, co dalšího by tam mohlo přiletět, je více, další drony nebo menší miny z minometu.
,Člověk jedná instinktivně‘
Říkáte, že i přes adrenalin jste věděli, co máte dělat. Čím to? Je to nějaká zkušenost nebo trénink?
Martin Boubín: Může to být obojí. Každý, kdo byl někdy v podobné situaci, vám řekne, že v té chvíli není čas na přemýšlení. Člověk jedná instinktivně. Má teoretické znalosti, výcvik a mnohokrát si předem promítal, co by dělal, kdyby se něco stalo. A v tu chvíli je to podobné jako řízení auta. Nepřemýšlíte o tom a jednáte podle předem jasných pravidel. Nejhorší, co by mohlo nastat, kdybychom stáli na místě u auta a hádali se, co budeme dělat.
Darja Stomatová: Je to i zkušenost z jiných útoků a situací, do kterých jsme se dostali. Většinou tu situaci následně analyzujeme, co jsme udělali správně, co špatně. Je to hodně důležité, protože do budoucna vyeliminujete možné negativní dopady situace. Víte, jaké jsou možnosti, mozek pracuje na sto procent a snaží se vypočítat co nejlepší řešení té situace.
Analyzujete si i tuhle situaci?
Martin Boubín: Ano, analýza stále probíhá. Je to ještě čerstvé. Budeme mluvit s dronisty z ukrajinské armády a rádi bychom i s lidmi z české armády. Myslím, že v současné době není moc českých novinářů, kteří by zažili něco podobného. Mohlo by to být pro ně přínosné.
Otevřeně mluví o válce i teroru. ,Prohlídka u mě ještě nebyla, skoro se za to stydím,‘ přiznává ruský učitel
Číst článek
Darja Stomatová: Stále nad tím přemýšlíme. Chceme se poradit. Můžeme mít pocit, že jsme se zachovali správně, ale také je možné, že v té chvíli něco přehlédnete. Je dobré vědět, co jsme mohli udělat jinak. Ale teď mám pocit, že kdybychom třeba běželi k autu, když jsme dron zpozorovali, tak by bylo velmi málo času na to odjet. Mohli jsme být zrovna u auta ve chvíli, kdy kamikadze dron zaútočil.
Martin Boubín: Pravidla a doporučení jsou jedna věc. Nikdo z nás nejde do této oblasti bez předchozí přípravy nebo zkušeností. Můžeme udělat vše správně podle příruček a taktických pokynů, ale stejně je to krizová oblast a hraje roli i prosté štěstí. Každý dává pozor, ale ne všichni mají štěstí. My jsme ho v tomhle případě měli.
Zmínili jste, že jste odvysílání reportáže pozdrželi i kvůli tomu, abyste stihli vašim rodinám o útoku dronu říct. Jak na to zareagovali?
Martin Boubín: Byli rádi, že vše dobře dopadlo, že jsme celí a máme materiál.
Darja Stomatová: Pomohly i fotografie, které dal na facebook náš kolega Martin Dorazín (zpravodaj ČRo na Ukrajině, pozn. red.). Byli jsme s ním na obědě, a když z toho dal fotografie na sociální sítě, tak naše rodiny věděly, že jsme opravdu v pořádku.
Je tohle pro vás jako pro novinářku první válečný konflikt?
Darja Stomatová: Ano, pro mě je to první válečný konflikt. Předtím jsem byla na demonstracích v Bělorusku, kde to také bylo nebezpečné. Bylo to tam ale trochu jiné, protože to byl velký dav, takže jsme měli jiná bezpečnostní opatření. Tehdy mě v tomto ohledu hodně školil kameraman Honza Schürger, který mi říkal, jak se zachovat, kdyby se dal dav do pohybu nebo někdo začal střílet. Potom jsme byli v iráckém Kurdistánu, kde to sice bylo klidnější, ale také se tam mohlo něco stát. Tohle vše bylo přípravou na válečný konflikt na Ukrajině.
Co vás na tom lákalo? Proč jste se rozhodla reportovat přímo z válečné zóny na Ukrajině?
Darja Stomatová: Je to přirozené, jsem z Kazachstánu, ovládám jejich jazyk a znám jejich kulturu. I když jsem vyrostla v Česku, tak pro mě bylo přirozené, že jsem chtěla jet na Ukrajinu. Týden před válkou jsme na místě mapovali nálady lidí a situaci. Dva dny po našem příjezdu do Charkova začala válka. A všechno se změnilo. Od té doby mám pocit, že se vše žene jako v rychlíku a nemůže se to zastavit.
Práce se hodně změnila. Na začátku války jsme získávali kontakty jednoduše. Vyšli jste ven, hned jste se dali s někým do řeči a měli jste téma. Teď je to hodně těžké, musíte hledat a v některých případech fungovat až investigativně.
Už jsme na to narazili, než jste odjeli, připravovali jste se nějak? Fyzicky nebo psychicky na to, že jedete do válečné zóny?
Martin Boubín: Když se plánuje služební cesta, tak jedete v horizontu maximálně měsíců, ale spíše týdnů nebo také dnů. Pokud člověk dělá tuto práci, tak musí být psychicky a fyzicky schopen se sbalit a odjet do několika hodit. Není úplně reálné, že před odjezdem začnete posilovat a meditovat. To by asi nefungovalo. Ale informační a technická příprava je důležitá. Je to základ úspěchu. Snažíme se nic nepodcenit.
Darja Stomatová: Každá cesta ukazuje něco, co jsme v rámci přípravy mohli udělat lépe. Například potřebujete vyměnit kolo, máte hever, jste ale na frontové linii. Hever je těžký, nicméně ho musíte použít.
V utajení a s povolením i bez něj. Češi bojují za Kyjev, ve 30. letech vyráželi do Španělska proti Francovi
Číst článek
Martin Boubín: Souvisí to se štěstím. Kdyby byl s autem po útoku dronu problém, tak by to bylo mnohem horší, než to ve finále bylo. To jsou věci, na které se nepřipravíte. Nejdou promyslet dopředu. Tady je válka.
Darja Stomatová: Ještě ohledně toho heveru. Před tím, než jsme sem odjeli, jsme poprosili v Praze vozový systém, aby nám zařídili lepší hever, který dokážeme snáze využít. Jsou to detaily, které ale mohou rozhodnout.
Martin Boubín: Detaily jsou důležité. Jestli se reportáž dostane do Prahy, může záviset na kabelu, který se třeba snadno ztratí či poškodí. A celá práce přijde vniveč.
Reportování z válečné zóny bývá někdy vnímáno spíše jako doména mužů. Je to výhoda, nebo spíše nevýhoda být na místě jako novinářka?
Darja Stomatová: Nemyslím, že se o tom dá mluvit jako o výhodě, nebo nevýhodě. Spíše je to jiné. Můžu třeba dělat určité reportáže, včera jsme natáčeli se ženou, kterou přinutili souložit s ruským vojákem, velitelem jednotky. Pro muže by bylo hodně těžké takové téma zpracovat. Daná žena to mohla vnímat tak, že může být otevřenější a mluvit o tom detailněji, než kdyby tohle téma natáčel muž. Samozřejmě to má i efekt, když se bavíme třeba s tankisty.
Martin Boubín: Podle mých zkušeností to ženu, která reportuje z těchto oblastí, staví do většího nebezpečí. Pro tu práci jako takovou je to ale mnohdy bonus. Usnadňuje to komunikaci nejen s vojáky, ale i s běžnými obyvateli.
Darja Stomatová: A je tu také ten kontrast. Přeci jen dívka ve válce s vestou a helmou působí jako takový něžný element v kontrastu s válkou, která je surová a je doménou spíše mužů.
Nebojíte se třeba zvýšeného násilí nebo nepatřičných útoků ze strany vojáků, ať už ruských nebo ukrajinských?
Darja Stomatová: Asi ne. Nikdy jsem to nezažila. A ani jsem nad tím takto nepřemýšlela.
Jak dlouho plánujete na Ukrajině zůstat?
Darja Stomatová: Budeme tady do 7. září, poté se vracíme do Prahy. Ještě tady máme témata, která musíme dodělat. A potom nás nahradí další tým.
