Z prvních dam opozice její lídryně. Navalná jde ve stopách Cichanouské a šíří odkaz zavražděného muže
Diktatura chtěla eliminovat kritika – a stvořila si mnohem mocnějšího nepřítele. Situace, ke které došlo v létě roku 2020 v Bělorusku a před několika dny i v Rusku. Pomyslnou opoziční pochodeň po zatčeném Sjarheji Cichanouském a zemřelém Alexeji Navalném převzaly jejich manželky Svajtlana a Julija, které samy do té doby politické ambice neměly a mluvily o sobě jako o ženách v domácnosti.
Tváří demokracie v Bělorusku se stala vlastně omylem, napsali o Svjatlaně Cichanouské na konci roku 2020 novináři z Bloombergu. A měli pravdu.
Sjarhej Cichanouski a Alexej Navalnyj
Sjarhej Cichanouski byl odsouzen na osmnáct let za podněcování k sociální nenávisti a organizaci masových nepokojů, následně dostal ještě další jedenapůlletý trest za neposlušnost ve vězení.
Alexej Navalnyj šel do vězení na celkem třicet a půl roku – nejprve vyfasoval necelých dvanáct let za údajné podvody a pohrdání soudem, následně dostal dalších devatenáct let za založení a financování extremistické organizace. Trest si odpykával v trestanecké kolonii s nejpřísnějším režimem za polárním kruhem, kde 16. února za nejasných okolností zemřel.
Cichanouská původně pracovala jako učitelka a překladatelka, po narození dvou dětí ale zaměstnání dobrovolně opustila, aby se o rodinu mohla starat.
Podobné to pak bylo i v případě Julije Navalné. V rozhovoru pro lifestylový časopis The Symbol se před třemi lety nechala slyšet, že svůj hlavní úkol vidí v tom, aby se v její rodině, ať se děje cokoliv, nic nezměnilo. „Děti jsou děti a domov je domov,“ vysvětlila.
Vše ale změnila rozhodnutí, která s největší pravděpodobností udělali Alexandr Lukašenko a Vladimir Putin. Chtěli se zbavit hlasitých kritiků, kteří dokázali mobilizovat tisíce lidí, a uvedli do pohybu policejní a soudní mašinérii, která měla populárního blogera Sjarheje Cichanouského a opozičního aktivistu Alexeje Navalného odklidit do vězení.
Výsledky procesů byly jasné dopředu, oba muže soudy poslaly na dlouhé roky za mříže. Navalnyj nakonec 16. února letošního roku za nevyjasněných okolností v trestanecké kolonii zemřel.
Odkaz pokračuje
„Budu pokračovat v práci Alexeje Navalného. To hlavní, co nyní můžeme pro Alexeje udělat, je dál bojovat. Nebojím se,“ prohlásila Julija Navalná ve videu, které zveřejnila tři dny po smrti manžela.
Sdělení bylo naprosto jasné – Navalného odkaz bude žít dál a udržovat a šířit ho bude ten nejpovolanější následovník, jaký se nabízí. Z oddané matky a manželky, která sice svému exponovanému muži vždy věrně stála po boku, do jeho opoziční činnosti se však příliš aktivně nezapojovala, se stala hlavní tvář odboje proti Kremlu a Vladimiru Putinovi.
Cestu ji v roce 2020 prošlapala Svjatlana Cichanouská – udělala totiž něco do té doby nevídaného. Místo svého vyřazeného a zatčeného manžela se přihlásila do klání o prezidentské křeslo a sesbírala potřebných sto tisíc podpisů pod svou kandidaturu.
Běloruský soud poslal vůdkyni opozice Cichanouskou na 15 let do vězení. Souzena byla v nepřítomnosti
Číst článek
„Je to naprosto bezprecedentní případ, taková ‚případová studie‘. Nic nenasvědčovalo tomu, že se stane etablovanou političkou, její start nebyl úplně slibný,“ popisuje pro iROZHLAS.cz události léta 2020 Alena Marková, odbornice mimo jiné na národní emancipaci a současné dějiny střední a východní Evropy z Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy.
Na předvolební akci Cichanouské v Minsku přišlo více než šedesát tisíc lidí, nejvíce od roku 2010. Volby oficiálně dopadly drtivým vítězstvím Lukašenka už v prvním kole s osmdesáti procenty hlasů. Výsledky ale neuznala jak sama jeho protikandidátka, tak například Evropská unie a Spojené státy. Cichanouská se následně prohlásila vítězkou voleb s tím, že získala 56 procent hlasů. Běloruská opozice se sešikovala za novou vůdkyní.
„Tím, že si prošla volbami, získala oficiální status, což je důležité. Stala se nezpochybnitelnou lídryní běloruské opozice, což byla velká změna, nikdy nebyl jeden jasný lídr, opozice byla rozdrobená,“ vysvětluje Michal Lebduška, analytik z Asociace pro mezinárodní otázky.
Stejná, a přesto jiná
Cichanouská záhy po volbách odjela do Litvy, kde ustanovila Koordinační radu pro předání moci, v podstatě stínovou vládu. A začala proti Lukašenkově režimu bojovat v celosvětovém měřítku.
Vůdkyně běloruské opozice Cichanouská: Rozumíme bolesti Ukrajinců. Zvládneme ji společně
Číst článek
„Julija Navalná takovouto etablovanou, fungující a košatou strukturu, kde by byl každý odpovědný za nějakou oblast, za sebou nemá. V tom je u ní rozdíl oproti Cichanouské, má jiný background,“ srovnává Marková. „Julija Navalná staví v podstatě na zelené louce. Není v širokém povědomí, odkazuje pouze na činnost svého manžela. Takže je otázka, zda se jí to vůbec podaří,“ upozorňuje.
Stejná a přesto jiná cesta Cichanouské a Navalné je patrná i v dalších aspektech. „Cichanouská je uznávaná evropskými i americkými politiky, státními institucemi. Byla na řadě oficiálních návštěv v Evropě, byla u amerického prezidenta. A rozhodně to nebyla soukromá návštěva se sušenkami, byla to oficiální návštěva. A to je ten rozdíl,“ poukazuje Marková.
Julija Navalná nevzešla jako nová výrazná tvář ruské opozice z voleb nebo nějakého alespoň vzdáleně podobného procesu. „Představitelé opozice většinou nejezdí na oficiální návštěvy jako Cichanouská. Její postavení ve většině zemí vychází z přesvědčení, že běloruské prezidentské volby byly zfalšované. To u jiných ‚iniciativ‘ – způsobených bohužel i tragickými událostmi – není. Taková jsou pravidla politické hry,“ shrnuje dále Marková.
Evropa musí bojovat s Putinem jako se zločineckými gangy, prohlásila Navalná před europoslanci
Číst článek
Podobně mluví i Petr Kratochvíl, seniorní výzkumník Centra evropské politiky Ústavu mezinárodních vztahů. Podle něj sice Západ Navalnou v jejím úsilí podpoří, dopad to ale bude mít přes to všechno minimální.
„Západ ji bezesporu podpoří, jak je patrné už z její viditelné přítomnosti na Mnichovské bezpečnostní konferenci. Nicméně taková podpora bude mít, obávám se, minimální vliv na její postavení v Rusku. Koneckonců podpora Navalného nezabránila jeho vraždě,“ vysvětluje Kratochvíl pro iROZHLAS.cz.
„Trajektorie ruského režimu je nyní taková, že se stát posouvá od autokracie k totalitním praktikám, současně pokračuje konfrontace se Západem, takže prostor pro zlepšení je v dohledné době minimální,“ myslí si.
Zastrašování a diskreditace
Podle Markové z Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy obě ženy pokračují v práci svých mužů i z pocitu nespravedlnosti, který chtějí odčinit. Nebo se o to alespoň pokusit.
Smrt Navalného? Posílení strachu v ruské společnosti, ale i komplikace pro Putinův režim, míní politoložka
Číst článek
Zároveň se tím ale okamžitě vystavily obrovskému osobnímu riziku a nebezpečí perzekuce ze strany státu. Staly se nepřítelem číslo jedna.
„Je pravděpodobné, že se ji (Navalnou) režim bude snažit zastrašit. Nebojí se proti ženám používat stejné nástroje jako proti mužům. Umím si též představit, že jí bude hrozit prostřednictvím její rodiny, zejména ve vztahu k jejím dvěma dětem,“ říká Petr Kratochvíl.
„Nesmíme ale zapomínat ani na velmi oblíbenou hru režimu už od dob Sovětského svazu, a to je diskreditace. Když se nějaké takové informace pustí do masových sdělovacích prostředků, tak je potom velmi těžké se toho zbavit,“ popisuje Alena Marková a připomíná například pornografickou fotomontáž, kterou StB kdysi vyrobila na Martu Kubišovou. „Záleží na tom, jakou váhu bude mít Julija Navalná jako politička,“ míní.
Problémem pro Navalnou a její snažení může být i roztříštěnost ruské opozice. „Již dříve byl velmi rozdrobená a současná situace je pro ni krajně nepříznivá. Obzvlášť nyní, před prezidentskými volbami, čelí mnohonásobné perzekuci a zastrašování. Prostor pro vyjádření jakéhokoliv kritického postoje vůči prezidentu Putinovi a vůči jeho současné politice, zejména válce s Ukrajinou, je minimální,“ připomíná Petr Kratochvíl.
Když někdo nepřijímá oficiální názor, není blázen, ohrazuje se vůči Kremlu žena opozičníka Kara-Murzy
Číst článek
S čímž souhlasí i Marková: „Když to porovnáme s běloruskou opozicí, tak ta ruská není sjednocená. Ruská opozice, ruský opoziční hlas je také značně oslabený kvůli tomu, že Rusko je obecně považované za agresora, což se do něj zkrátka promítá.“
Odbornice na národní emancipaci zároveň upozorňuje ještě na jednu překážku, které bude Julija Navalná v Rusku čelit.
„Je otázka, jak masový ohlas bude mít mezi lidmi. Ruská společnost často inklinuje k takzvaným tradičním hodnotám, velkou roli se v ní stále snaží hrát církev. Je to obecně spíše maskulinní společnost, kde má feminismus často spíš pejorativní konotaci. Takže v tomto případě je to docela nevýhoda, že se snaží v takové společnosti prosadit jako žena-politička,“ říká Marková.
Ty další
Běloruské prezidentské volby v roce 2020 „nestvořily“ jen Svjatlanu Cichanouskou, ale i několik dalších výrazných ženských představitelek tamní opozice. Scénář byl prakticky stejný. Na prezidenta chtěl kandidovat i bývalý diplomat Valerij Cepkalo nebo bankéř Viktar Babaryka.
Přát porážku ruské armádě je vlastenecké, říká dcera zavražděného opozičního vůdce Žanna Němcovová
Číst článek
Prvnímu volební komise při registraci škrtla kvůli „neplatnosti“ 85 tisíc podpisů ze 160 tisíc, čímž nesplnil povinnost doložit nejméně v úvodu zmíněných sto tisíc podpisů. Cepkalo se následně z obav o svou bezpečnost se svými dvěma syny uchýlil do exilu.
Babaryku pak v červnu 2020 zatkli a obvinili z korupce a volební komise ho tak nezaregistrovala jako kandidáta s odůvodněním, že je trestně stíhaný. O rok později soud poslal Babaryku na čtrnáct let do vězení.
„Lukašenkův režim takovouto taktiku používal dlouhodobě, nebylo to poprvé, kdy některým kandidátům byla odmítnuta registrace nebo kdy byla část kandidátů rovnou zatčena,“ připomíná Michal Lebduška z Asociace pro mezinárodní otázky.
„Je ale dobré říct, že kromě Svjatlany Cichanouské, která jako hlavní tvář kandidovala na prezidentku, tam byly ještě další výrazné ženy, které se angažovaly,“ dodává.
Za Valerije Cepkalu začala vystupovat jeho žena Veronika, šéfkou Babarykovy kampaně zůstala Maryja Kalesnikavová. Obě okamžitě spojily síly se Svjatlanou Cichanouskou, podpořily ji jménem dvou odmítnutých opozičních kandidátů a dohromady se staly symbolem běloruské opozice.
„Maryja Kalesnikavová se jako jediná z té trojice už dříve trošku angažovala, byla kulturní aktivistka. Teď je ve vězení, je to velmi silný příběh. Nejprve ji chtěli donutit vycestovat, ale ona roztrhala pas,“ popisuje Lebduška.
Maryja Kalesnikavová
Maryja Kalesnikavová se stala výraznou tváří běloruských protestů, snadno rozpoznatelná byla díky svým krátkým blonďatým vlasům a rudé rtěnce. Bývalou flétnistku se úřady nejprve snažily dostat ze země, ale na hranicích demonstrativně roztrhala svůj pas. Následně ji soudy poslaly na jedenáct let do vězení za organizaci protivládních protestů a spiknutí s cílem převzetí moci. Ve vězení ji udržují v izolaci a omezují její komunikaci se světem, včetně rodiny a právníků. Minulý rok podstoupila operaci prasklého žaludečního vředu, podle jejích obhájců se jí ale nedostává potřebné péče. Už více než rok o ní její rodina nemá žádné zprávy.
Veronika Cepkalová se i s manželem z opoziční scény nakonec stáhli. „Podpořila ji v roce 2020, ale pak se tam objevila i určitá kritika. Byly to ale spíš politické neshody, nesouviselo to s osobou Cichanouské. Jako postava jako lídryně opozice žádným způsobem zpochybňována není,“ vysvětluje dále Lebduška.
Také ruská opoziční scéna má kromě Julije Navalné i několik dalších výrazných ženských tváří. Jde především o Jevgeniji Kara-Murzu, manželku vězněného opozičníka Vladimira Kara-Murzy, a Žannu Němcovovou, dceru zavražděného Borise Němcova.
Obě působí z exilu, Kara-Murza žije i s dětmi ve Spojených státech, Němcovová se loni usadila v Praze. Obě také dál nesou a šíří odkaz svého manžela a otce.
„Jevgenija Kara-Murza šíří povědomí o politickém a jiném diskurzu v Rusku. Když mluví, je slyšet. Politici ve světě přijímají její názor, vědí, že je potřeba o tom mluvit. Jevgenija připomíná, že i přes veškerou válku a agresi a to, co dělají Rusové, jsou lidé, kteří s tím nesouhlasí. Je jich málo, ale jsou,“ říká Alena Marková z Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy.
Boris Němcov a Vladimir Kara-Murza
Boris Němcov byl v 90. letech za vlády Borise Jelcina vicepremiérem ruské vlády, později se stal hlasitým a vlivným kritikem Vladimira Putina. V únoru 2015 ho na dohled Kremlu zavraždili. Odsouzena za to byla pětice Čečenců, kdo si ale Němcovovu likvidaci objednal, dosud není jasné.
Původní profesí novinář a filmař Vladimir Kara-Murza byl Němcovovým blízkým spolupracovníkem, působil i ve straně Otevřené Rusko, kterou založil další opozičník Michail Chodorkovskij. Dvakrát přežil otravu zřejmě těžkými kovy a překonal vážné zdravotní následky, v roce 2023 ho odsoudili k pětadvacetiletému trestu za šíření lží o ruské armádě, provozování nežádoucí organizace a za vlastizradu.
Žanna Němcovová založila Nadaci Borise Němcova a po ruské invazi na Ukrajinu ve spolupráci s Univerzitou Karlovou také Akademické centrum Borise Němcova pro výzkum Ruska.
Nadace skrze stipendia podporuje perzekvované badatele a studenty, kteří museli kvůli nesouhlasu s režimem odejít z Ruska. Podpora také míří k začínajícím novinářům.
Práce, kterou dělají Kara-Murza a Němcovová, je podle Markové nesmírně důležitá, ačkoliv není zase tolik viditelná.
„Neorganizují demonstrace, nechodí do ulic. Je to pomalá práce, práce pod povrchem, ale nese větší plody. Podporovat lidi, kteří budou bádat nebo dělat tu správnou objektivní žurnalistiku, je běh na dlouhou trať. Je to jako zakládat sad a čekat na ovoce. Je to strašně náročná práce, ale velmi, velmi důležitá,“ myslí si Marková.
Nobelistka
Michal Lebduška připomíná ještě jednu ženu, která v roce 2020 aktivně vystupovala na podporu Svjatlany Cichanouské a běloruské opozice, a stala se dokonce i členkou předsednictva Koordinační rady pro předání moci.
Represe v Bělorusku jedou stále naplno. Společnost je dva roky po protestech rozdělená víc než dřív
Číst článek
„Velmi silně se tam angažovala Světlana Alexijevičová, která si problémy s režimem prošla už dříve, už za dob Sovětského svazu,“ říká Lebduška. Alexijevičová působila jako investigativní novinářka a spisovatelka, kvůli politickému pronásledování odešla v roce 2000 z Běloruska na jedenáct let do exilu. V roce 2015 obdržela Nobelovu cenu za literaturu.
Z prvního exilu se nakonec vrátila, znovu se zapojila do podpory opozice a v roce 2020 zůstala jedinou členkou Koordinační rady, která v zemi zůstala. „Je to velmi silný příběh, do jejího bytu ty poslední dny chodili evropští velvyslanci, aby ji Bělorusové nemohli zatknout, chránili ji,“ popisuje Lebduška.
Do netradiční ochrany nobelistky se zapojilo hned patnáct zemí a také zástupci Evropské unie, na návštěvy k Alexijevičové chodil i tehdejší český velvyslanec Tomáš Pernický. Spisovatelka však nakonec kvůli svému zdravotnímu stavu odjela na léčení do Německa, kde zůstala.
