Anděly jsem na novém albu vyměnila za duchy minulosti bývalých přítelkyň, říká zpěvačka LP
Kdo je to LP? Zdánlivě jednoduchá otázka, na kterou by asi většina lidí, a nikoliv chybně, odpověděla slovem: zpěvačka. Sama LP se ale rozhodla svou odpověď rozvést, a to tak, že na celém albu s názvem Love Lines, na kterém zpracovává téma své identity, vztahů k rodině, milostným partnerkám, a hlavně k sobě samotné. Ještě před vydáním desky, které je očekávané letos v září, poskytla LP rozhovor Radiožurnálu.
Když jsme spolu mluvili naposledy, zrovna jste měla čerstvě vydaný singl Angels a říkala jste, že během jeho skládání jste se cítila, jako kdyby vám létali andělé kolem hlavy. Co vám létalo kolem hlavy při skládání aktuálního singlu Golden?
(smích) Teď to byly dávní duchové mých bývalých přítelkyň. Ti okolo mě létají pravidelně. Když se nad tím ale zamýšlím, asi jsem si kolem hlavy létala sama. Nechala jsem komplikovanost vztahu k sobě samotné zajít příliš daleko a na desce jsem to potřebovala pojmenovat. Změnit si to nastavení.
Právě v Golden se snažím dát minulosti nějaký smysl a najít si tam záchytné body, díky kterým si budu moct říct, že ze všech těch špatných věcí, co se staly, vždycky zůstalo i něco dobrého.
A bylo to hledání úspěšné?
Snad ano. Určitě mi to připomnělo, že to se sebou nemám vzdávat, poučit se a propustit se z rybářského háčku. A zároveň pořád myslet na to, že vás každý nemusí mít rád. Moje máma v tom třeba byla hodně neoblomná a často to říkala. Jako velmi citlivému dítěti se vám tohle vnímá těžko, nepřijde vám to spravedlivé. Ale je to tak. A i když vás někdo nemá rád, přestože neděláte nic špatně, je potřeba posunout se dál.
Singl Golden bude úvodní skladbou vašeho nového alba Love Lines, které vyjde v září. Vy jste už několikrát desku popsala jako esenci toho, co jste se celý život snažila pochopit, jak jste se lidsky formovala, jak jste pracovala na žití. Můžu se tedy zeptat, kdo je LP?
Nejjednodušší a zároveň nejtěžší otázka. Momentálně jsem prostě člověk, kterému prospívá láska a respekt. Na místa, kde se mi toho nedostává, nechodím a netrávím tam žádný čas.
Zároveň právě čas je asi jedinou věcí, kvůli které se cítím provinile. Všechno vkládám do své hudby, do své kariéry a chtěla bych být víc se svými blízkými. Myslím, že je nezanedbávám úplně, ale toho času věnovaného lidem, které milujete, není nikdy dost. Takže si myslím, že teď jednoduše nemám s nikým být. Ve smyslu toho nejryzejšího duševního spříznění a nemusí to být nutně jen milostná partnerka. Takže tak. Tohle je LP.
Balanc na vlastních ramenou
Ptám se i kvůli tomu, že jste mi v našem předchozím rozhovoru vyprávěla o tom, jak aktuálně stojíte na ramenou svého mladšího já. Tak by mě zajímalo, jestli vás nová deska omylem neshodila dolů i odněkud, kde byste ráda zůstala.
Myslím, že se mi tam podařilo udržet (smích). Díky bohu za to. Jen díky tomu můžete poslouchat moji hudbu a můžete se mnou mluvit. Svět nakládá většině lidí a já jsem ještě rozhodně jedním z těch šťastnějších případů. Jsem přirozeně milující a díky bohu i z velké části milovaná osoba. Jsem za to neskonale vděčná. I za to, že se konečně přesouvám do fáze, kdy jsem si schopná říct: „Taková jsem, taková budu a už se na tom asi nic nezmění.“ Pokud mi nehrábne a nezačnu co týden vraždit lidi jako maniak (smích). Jsou věci, na kterých pracuju, jsou věci, které se mění. Ale rozhodně nenechám nikoho kazit mi život kvůli vlastnostem, které považuju za dobré.
Už v souvislosti s Lost On You jste ale hodně mluvila o tom, že každý text a každou píseň si nakonec posluchači interpretují po svém. Jako je to u všeho, co lidé vytvoří. Když jde o něco tak osobního a ryzího, nezneklidňuje vás to riziko, že to zkrátka někdo pochopí úplně opačně a bude si myslet, že LP je někdo jiný, než je?
To riziko naštěstí vůbec nemusím řešit, protože by se to dělo stejně. V momentě, kdy se stanete veřejně známou osobou, stane se vaším denním chlebem, že si na vás někdo dělá názor a přitom ani zbla netuší, kdo ve skutečnosti jste.
Vždycky, když o sobě něco slyším nebo čtu, tak si říkám: „Hm, to je vtipný. Ty vůbec nemáš tucha, kámo.“ Nejčastěji se to týká toho, že nevím, jaké je to mít sex s mužem nebo k němu cítit lásku. A hádejte co – vím. Vím, o co přesně přicházím a nepřicházím. A jsem ráda, že to vím. O to víc se sama snažím v ostatních lidech vždycky vidět víc, než z nich zprvu cítím.
Takže když já tam třeba vidím hodně citelný motiv světla – na konci v Hold the Light, na začátku odrazem v Golden, agresivně v Burn It Down – necháte mě při tom?
Ráda. Tu desku jsem vlastně klidně mohla pojmenovat Hold The Light. Vnímáte to správně.
Zpěvačka LP o novém albu: Svému mladému já stojím na zádech. Občas se mi mezi ušima usadí fantom
Číst článek
A jaká různá světla tam tedy máte, když to byl záměr?
Jsou to asi hlavně různé odrazy a problesky myšlenkových světel, která v sobě lidi často dusí. Hodně lidí zapomíná se svými partnery a partnerkami na to, kým oni sami jsou. A zbavit se sebe je hrozná škoda.
Kdybych byla svoje nejlepší kamarádka a viděla se v některých situacích, ve kterých jsem v minulosti byla, řekla bych si: „Co to sakra děláš? To nejsi ty. Ty nedovoluješ lidem se k tobě takhle chovat.“ V předchozích vztazích se mi to dělo často. Jsem divoký a nezřízený člověk, ale jsem i rozumná. A když se se mnou tak nejedná, dostanu se do nějaké mlžné fáze, kde se to světlo ztrácí. Chápete?
Snažím se.
Ale i o tom to je. Snažit se to pochopit. Když jsem nedávno poslouchala píseň Big Time, která je na té nové desce jedna z mých oblíbených, měla jsem najednou pocit, že to psal můj otec. Ale pak mi došlo, že nemusím mít dvě děti a manželku na to, abych to napsala. Prošla jsem hodně rozmanitými mezilidskými vztahy a cítím u sebe zase jinou zkušenost. Hodně lidí v sobě tyhle věci drží. Ale zvratky taky neudržíme, nevím, proč bychom měli držet tohle.
Teď upřímně nevím, jak smysluplně navázat, v jakémkoliv směru mi to přijde nemístné.
(smích) Navalila jsem to na vás slušně, co?
Chcete ještě pokračovat?
Já určitě.
Jirousovy básně
Dobře, zkusme se vrátit k desce trochu jinak. Píseň s názvem Hola, která je na albu šestá, začíná takovým smyčcovým pětivteřinovým intrem s nějakým zpěvem. Co to je a proč to tam je?
To je nějaká mexická mariachi kapela, kterou jsme potkali v Palm Springs s Andrewem a Mattem. Šli jsme na hotel, dali jsme si pár drinků a pak jsme si všimli, že je tam nějaká svatba. Chvíli jsme váhali, jestli se tam jen tak nepůjdeme podívat, ale nakonec jsme jen sešli dolů a tam hrála tahle kapela.
Kluci za nimi šli, vzali si číslo a druhý den jsme úplně náhodou složili píseň s názvem Hola. Tak jsme šli do studia a nahráli tu mariachi skupinu. Mimochodem Matt Pauling tu desku zprodukoval skvěle, ukázal tam hodně kreativity a hrozně mě baví, co s tím udělal.
Když už jsme u té produkce, jedním z těch tří kolegů, se kterými jste spolupracovala, byl i zmíněný Andrew Berkeley Martin, který hraje na kytaru s vámi, ale třeba také s kapelou Palaye Royale. Tu jsme měli ve vysílání před půl rokem, kdy jste měli čerstvě venku společnou píseň Line It Up. Jak se vám s nimi spolupracovalo? Protože pro hodně lidí to byla docela nečekaná kombinace.
Palaye Royale jsou jako moji malí bráchové, mám je moc ráda. Pracují tvrdě a zároveň je s nimi zábava a jsou divocí jako já. Poznala jsem se s nimi právě přes Andrewa, se kterým jsem trávila hodně času během pandemie stejně jako s Mattem a Ashtonem Irwinem. Už tehdy jsme si říkali, že bychom spolu rádi něco udělali, tak to vyšlo s Palaye Royale. Ti mi pustili Line It Up a mě ta příběhová linka hrozně chytila. Mám ráda tu část, kde zpívám: „Driving cross the country’ cause I want to.“
Skvělé na tom taky bylo, že jsem si mohla vyzkoušet spolupráci s producentem Chrisem Greattim. To, co udělal třeba s Yves Tumor, je neskutečné a strašně dobře jsme si pracovně i lidsky sedli.
Co vlastně vy od producenta vyžadujete? Co musí mít, aby mohl pracovat s LP?
Konkrétně s Chrisem to prostě cvaklo a bylo to tam. Chrlil různé nápady a je navíc i skvělý sound engineer, dokázal by splácat z prdu kuličku. Což je hrozně důležité, když někdo umí rychle a dobře zvukově vyladit můj hlas, hrozně dobře se mi pracuje. Chris navíc produkoval jedinou píseň, kterou nedělala ta výše uvedená trojice. Bude příští rok na deluxe verzi Love Lines.
Do každého rozhovoru, který dělám, vyberu i jednu otázku, co mi pošlou posluchači na sociálních sítích. A když jsem oznámil, že s vámi budu mluvit, začaly mi hromadně psát otázky děti z našeho rozhlasového Dismanova souboru. A protože nemůžu použít všechny, rozhodly se děti poslat vám jen jako pozdrav svoje CD. Jsou na něm básně a písně českého disidenta a umělce Ivana Martina Jirouse.
To si děláte legraci. To je strašně krásné. Škoda že tu nejsou, hrozně ráda bych se s nimi potkala. Můžeme jim nahrát alespoň vzkaz?
Určitě.
Zdravím členy Dismanova rozhlasového dětského souboru a hrozně moc vám děkuji za vaši nahrávku. To, co děláte, je skvělé a zajímavé. Hrozně se těším, až si to poslechnu, a moc ráda se s vámi někdy potkám. Fakt si toho vážím.
