Kozlík v Plzni ovládl běh na 100 kilometrů. ‚Hranice mezi titulem a nedokončením závodu byla tenká.‘
Začínal se středními tratěmi na dráze, ale nyní preferuje ultramaratonské výzvy. Loni v běhu na 100 kilometrů získal na republikovém šampionátu v Plzni bronz, letos už Lukáš Kozlík vybojoval zlatou medaili. V rozhovoru pro iROZHLAS.cz prozradil, jak těžký pro něj byl přechod z mílařských distancí na ultra. Jak se během sedmihodinového závodu občerstvuje a jak zaměstnává hlavu, aby nevnímala bolest a krize?
Lukáš Kozlík jako mistr republiky v běhu na 100 kilometrů. Jak vám to s odstupem pár dní zní?
Jsem rád, že už po týdnu z toho nežiju a dívám se dopředu, hlavně z výkonnostního hlediska, protože svým způsobem byl závod i zklamáním. Zároveň je to zadostiučinění, že konzistence a zkušenosti z ultra mohou pomoci, hlavně v podmínkách, které nejsou nakloněné čistě rychlosti.
Loni jste obsadil na MČR třetí místo, když od druhého Karla Splítka vás dělilo jen 30 sekund. V čem jste se za rok nejvíc posunul, že to letos klaplo na vítězství?
Zvlášť v ultra je každý závod velmi specifický v tom, že kromě trénovanosti hraje velkou roli to, jak bude v daný den tělo reagovat na jídlo, jaké je počasí a mentální rozpoložení. Vždy je to tedy shoda nějakých okolností. V přípravě jsem navýšil kilometráž, zapojil pravidelné masáže, bral suplementy a upravil závěrečnou fázi, kdy jsem o týden dopředu posunul snižování zátěže před závodem. To všechno jsem dělal kvůli zlepšení času. Případné lepší umístění mělo být vedlejší efekt, ale kdybych měl osobák a doběhl třeba pátý, budu šťastný.
V roce 2023 jste na trati v Plzni kolem Štruncových sadů (stejný 2,5 km dlouhý okruh) zaběhl výsledný čas 6:55:31 hod., letos 7:21:42 hod. Jak moc závod ovlivnily klimatické podmínky?
Připravoval jsem se od listopadu do března, takže asi v těch na počasí nejhorších měsících roku a dovolím si tvrdit, že kromě těch opravdu mrazivých nebyl žádný den horší než právě ten závodní. Změna teploty během závodu, déšť a silný vítr s ještě silnějšími nárazy. Čím delší závod, tím větší vliv bych počasí přikládal. Druhá věc je, že jsme prostě měli všichni tyto podmínky, a bylo možné se připravit jak hlavou, tak třeba náhradním oblečením na více scénářů. Lehce se říká: soustřeď se jen na to, co můžeš ovlivnit a nenech se zdeptat tím, co neovlivníš.
Zdravá rivalita s Pechkem
Zhruba až do 30. kilometru jste držel v závodě tempo 3:55/km, pak jste začal zpomalovat a třeba 89. kilometr se tempo blížilo až k 8:00/km. Kdy vám na trati bylo nejhůř?
Prvních devadesát minut závodu bylo skoro dokonalé počasí a běželo se náramně. Přesto jsem zpětně vyhodnotil jako chybu, že jsem se neudržel a i přes dobrý pocit nehlídal striktně tempo 4:04/km, které jsem měl z tréninku odhadnuté jako nejlepší. Z předchozích závodů, které trvají déle než čtyři hodiny, a z tréninku mám u sebe vypozorované, jaké je dobré mít tepy a krok, abych to vydržel rovnoměrně až do cíle a minulý rok mi stovka ukázala, že i ta jde běžet rovnoměrně.
Během závodu jsem se dvakrát převlékal do nepromokavých kalhot a devadesátý kilometr byl i s přezouváním do pohodlnějších bot. Jinak ano, námahou z boje s větrem, chladem a následně i křečemi jsem měl čistě běžecké kilometry i pět minut na kilák.
Kolikrát se vám do mysli vkradla myšlenka, že byste závod nedokončil, protože obhájce titulu Petr Pechek kvůli křečím a i brnění rukou po 83 kilometrech běhu vzdal…
Hlavní bod a priorita mé mentální přípravy je chtít hlavně dokončit, pokud nejde o zdraví. Petr chtěl zaběhnout rychlý čas navzdory všemu a zaslouží si za to respekt. Nepřipouštěl jsem si odstoupení kvůli špatnému času nebo umístění. Takže jsem se smířil s tím, že zpomalím. Hrozilo, že nedokončím, a bál jsem se toho ve chvíli, kdy mi zakřečoval sval vnitřního stehna a nešlo to uvolnit. Stál jsem uprostřed trasy u stromu a jen čekal a doufal. Na první pokus se ani nešlo rozeběhnout, ale po další chvilce už jo.
V cíli šlo zaslechnout hlášku typu: „To oblečení si nech na památku, když jsi s ním vyhrál.“ Jak to bude?
Myslím, že to bylo dokonce tak, abych ho nepral. Tuhle úchylku nemám. Rád si nechám ve sklepě boty, ve kterých mám osobák. To je vše.
Proběhla před startem debata o případné spolupráci s Petrem Pechkem, nebo jste šli oba do akce s tím, že si zvolíte každý svoje tempo?
Petr avizoval, že chce běžet na rychlý čas, určitě lepší než jeho loňských 6:44, snad dokonce na 6:30. Moje ambice byla 6:49. Ale i obecně bych řekl, že v ultra je příjemná náhoda, když někomu sedne stejné tempo s někým dalším. Jinak je potřeba se soustředit na vlastní vnitřní pocity a neustále to vyhodnocovat směrem k cíli, tak abych se do něj dostal.
‚Velký hlad přijde až tak za dva dny.‘ Svůj první závod na 100 kilometrů ozdobil Pechek zlatou medailí
Číst článek
V Lounech jste měsíc před republikovým šampionátem spolupracovali právě s Pechkem. Řešili jste spolu nějak i tréninky před jarním ultra vrcholem?
V Lounech jsem běžel 50 kilometrů naplno a Petr maraton tréninkově a on tím velmi pomohl mě. Pro něj to mohlo být alespoň příjemné zpestření dlouhého běhu. Na trénincích jsme nespolupracovali. Každý máme odlišný přístup. V podstatě zcela jinou metodu. Bavili jsme se však již lehce o podzimu a přípravě směrem k mistrovství světa v Indii, že tam by třeba nějaké společné soustředění nebylo na škodu.
Sdílení tréninku
Kolik měsíců vám zabrala příprava na tento závod? Na sociální síti Strava jste skoro všechny tréninky sdílel veřejně i s aktuálními pocity. Je to váš styl, že chcete běžecké komunitě přiblížit, jak vypadá přípravná fáze na ultrazávod?
Od posledního listopadového týdne, takže závod byl v podstatě po čtyřech měsících. Na síti Strava mám veřejné vše a každých 10 dní jsem napsal na dalších 10 dní dopředu tréninkový plán a shrnutí. Kdyby to mělo inspirovat nebo pomoci k vlastní přípravě i jen jednomu člověku, tak mi to přijde smysluplné. Sám jsem se dřív snažil prokousávat jednotlivými týdny některých běžců a dovtípit se jejich systému, najít, co funguje a v jakých souvislostech.
Takhle shrnuté do postu je to usnadnění. Je tam i sebereflexe a nějaké skoro okamžité vystoupení ze sebeklamu, kdy kilometry na papíře nejdou reálně zvládnout. Je to i bič. Jsem sám sobě trenérem a zveřejnění toho, co mě čeká, mě zdravě nutí to splnit. Neměl jsem problém plán i tak upravit, když došlo k drobným zraněním. Sám jsem ten, který chce mít informace a na základě vlastní zkušenosti s nimi pracovat ve svůj prospěch. Chci jít příkladem. To, jestli je to pro někoho relevantní, už není tak důležité, není nic jednoduššího než mě v případě potřeby ignorovat.
Na co v roli závodníka během sedmihodinové běžecké šichty myslíte?
Na to se mě nejvíc ptají v práci. Asi se těžko vysvětlí, že jde i nemyslet a jenom prostě být? Ale jinak. Není to nuda v tom smyslu, že se děje tolik hodin jedna monotónní činnost, zvlášť, když se doplní, že těch 100 kilometrů není z A do B, ale na relativně krátkém okruhu.
Na začátku řeším hledání pohodlného tempa, prohlížím si ostatní, zdravíme se na trase, dáváme palce nahoru, sem tam i nějaká hláška a zhodnocení stavu. V podstatě každých 20 minut přemýšlím, co vypiju, co sním. Hlídám si techniku. Hodnotím pocity. Ve druhé půlce myslím na to, jak nemyslet na bolest. Důležité je nemyslet na cíl nebo jak je to ještě daleko. V konečné fázi mám v arzenálu ještě totální bojový mód, a to prostě vypnu, rozostřím si zrak, koukám do blba, prostě jen dýchám a hýbu se, dokud není konec.
Pokoření 11 hodin mě pohánělo. Poslední kopec mi chutnal, říká nejrychlejší muž Beskydské sedmičky
Číst článek
Závodní den D
Jak pracujete s mentálním nastavením, když téměř jistě víte, že při tak dlouhém závodě nějaká krize přijde?
To je ono. To přijetí nepříjemna jako běžné součásti procesu. Jinak asi nic nepomáhá tolik jako zkušenosti. Vzpomenu si na to, z čeho všeho už jsem se v nějakém závodě vylízal. Spíš mě vlastně samotného fascinují ta poprvé. Tam nevím, čím to je, ale jsem rád, že mám tu mentalitu, jakou mám.
Zpíváte si nějaký oblíbený song?
Ne že by se mi opakoval jeden konkrétní, ale dostávají se mi do hlavy a zpívám si v duchu nebo pobrukuju. Víc v tréninku než v závodě. V Plzni pořadatel Vlasta Šroubek pouští starý český fláky, takže probíhám občerstvovačkou a už jedu Schelingra, Katapult nebo Knoflíky lásky. Jinak sám mám v hlavě teď nejčastěji Tlapkovou patrolu.
Kolikrát jste během závodu občerstvoval a co nejčastěji jste jedl a pil?
Považuju za zásadní být na ultra předzásobený glykogenem ve svalech a od začátku doplňovat, aby k vyčerpání došlo co nejpozději. Takže sacharidové nápoje a gely. Až na podzim 2022 jsem vyzkoušel Maurten a byl to pro mě gamechanger. Díky jejich hydrogelu a jeho formě vstřebávání do sebe dostanu více cukrů, protože mě nezačne bolet žaludek. Každých 20 minut se napiju a každých 40 minut si dám gel. Jakmile už se do toho musím nutit, přejdu na čaj s kolou, minerálku. Každý experimentuje a časem najde, co mu nejvíc sedí nebo čím si pomoci z problémů. Důležité je pro mě i vzít si prášek na zastavení trávení. Nechci jít během závodu na záchod.
Jak početný je váš podpůrný tým? Kdo s vámi byl během celé přípravy na závod, ale i v samotný den D na místě?
Na obou stovkách 2023 i letos mi podával občerstvení a staral se o dodržování plánu Zbyněk Vondrák. Letos už mu více asistovala i Mája (manželka – pozn. redakce) a jsem ten typ, kterému velmi pomáhá fandění. Takže jakmile je tam širší rodina nebo kamarádi, je to pomoc. Během přípravy je třeba mít se mnou v určitých fázích svatou trpělivost, takže pro Máju to není jednoduché, ale už před začátkem přípravy se jí ptám, jestli můžu a zda počítá s tím, co to bude obnášet.
Přechod z dráhy na ultra
Známe se z dráhových a halových závodů, kde jste běhal střední tratě. Jak dojde k tomu, že se z mílaře stane milovník ultra?
Už v letech 2011–2014 jsem si po sezoně dával Beskydskou sedmičku jako takovou extrémní výzvu, vždycky mě lákalo hledat vlastní hranice. Už při úplných začátcích s atletikou jsem rád běhal 10 kilometrů, i když jsem byl čtvrtkař. Pak v roce 2019 už jsem z různých důvodů již neměl možnost tolik trénovat na dráze a posilovat. Kupodivu se mi zdá, že s rodinou a prací je trénink na dlouhé vzdálenosti časově méně náročný než příprava na patnáctistovku. Odběhnout dvě hodiny můžu třeba i brzy ráno, ale na intervaly v maximálním úsilí se musím připravit. Samozřejmě velkou roli v mém případě hraje také ztráta rychlosti, zároveň mám rád překonávání sám sebe, takže stále hledám disciplíny, kde se můžu ještě zlepšit. Zároveň je pro mě v tuhle chvíli nemyslitelné běžet něco delšího než dvanáct hodin.
Inspiroval vás k přechodu na ultravýzvy nějaký závodník ze zahraničí nebo to vzešlo z vaší hlavy?
První ultrák, kterým jsem byl fascinovaný je Anton Krupička. Vzpomínám, jak jsem si pořídil v roce 2012 minimalistické boty a odrovnal si malíkovou hranu na chodidlech.
Po loňsku už máte zkušenosti s tím, jak dlouho tělo regeneruje po tak náročném závodě. Tak kdy se vracíte do plnohodnotného tréninku?
Z loňska mám blbou zkušenost s natrženým svalem, se kterým jsem ten závod dokončil. Takže to trvalo dlouho. Tentokrát jsem naběhal mnohem víc kilometrů, tak to pro tělo nebyla taková rána. Řekl bych, že tím, jak se běží v nižší intenzitě co se týká oběhové soustavy, tak jde čistě o doplnění energie a odpočinek svalům a šlachám. Jsem nadšený, že jsem šel již po třech dnech klusat bez bolesti. Po povedeném závodě mám spíš problém s hlavou, abych se donutil zase makat, když mám přece splněno.
Co pro vás bude další velkou výzvou v běžeckém roce 2024?
Už 20. dubna vyrazím do Varšavy na šest hodin na dráze. Doufám, že počasí tentokrát nebude proti a budu moci prodat trénink v podobě výkonu, který jsem si předsevzal před stovkou. Chci atakovat 88 kilometrů. Jinak samozřejmě se těším na účast na mistrovství světa v běhu na 100 kilometrů v Indii, které se koná 7. prosince, a bude mi ctí reprezentovat.
