Patří mezi čtyři nejvýše postavené klimatology světa a říká, že konec uctívání nekonečného růstu je nezbytný pro stabilizaci klimatu. Shodne se na tom prý i s klimaskeptiky a korporátními lídry. Diana Ürge-Vorsatzová, místopředsedkyně Mezivládního panelu OSN pro změnu klimatu (IPCC), mluví o tom, co znamenají současné vysoké teploty, zda máme šanci udržet globální oteplení pod hranicí dvou stupňů a jak naléhavá je hrozba ochlazení Evropy.

Rozhovor Vídeň 0:19 21. února 2024 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Co vlastně obnáší vykonávat pozici místopředsedkyně IPCC, tedy Mezivládního panelu OSN pro změnu klimatu?
Na to se i sama pořád snažím tak trochu přijít. Ne – to samozřejmě vtipkuju. Jsme vědecký sbor OSN, který shromažďuje a vyhodnocuje vědu o změně klimatu a prezentuje výsledky těm, kdo rozhodují, aby se v tom složitém problému orientovali. Hlavně vládním představitelům, ale i lidem z korporátního světa.

Předseda se volí přibližně na sedm let, má tři místopředsedy a já jsem pro tento cyklus místopředsedkyní za rozvinuté země. Je to opravdu velká pocta.

Každý teď pociťujeme mimořádně teplou zimu. Pokud zrovna nejste třeba vášnivý lyžař, tak si ji můžete i užívat. Z vědeckého hlediska máme ale za sebou 12 měsíců v kuse, kdy průměrná globální teplota byla o víc než jeden a půl stupně vyšší než před průmyslovou revolucí. Co přesně to pro nás znamená?
Každý si může pomyslet – co je na tom, jeden a půl stupně, to nic není, vždyť jestli je o jeden dva stupně tepleji, nebo chladněji, to ani nepoznám. Ale ve skutečnosti je to hodně. V celé historii naší úžasné civilizace a kultury, tedy za posledních deset tisíc let, se průměr teplot nikdy nevychýlil o víc než jeden stupeň Celsia.

Ano, už tu bylo i tepleji a chladněji než teď. Ale naše budovy, silnice, náš způsob výroby jídla, to všechno se vyvíjelo za stabilního klimatu. Proto je současné vychýlení velký problém. Asi jako pro naše tělo – když máme teplotu o jeden stupeň vyšší, už se necítíme dobře, při horečce o dva tři stupně nad normálem už jsme velmi nemocní. A při ještě vyšší teplotě můžeme i zemřít. To považuju za velmi dobrou analogii pro civilizaci a klima.

Už jeden a půl stupně oteplení v průměru znamená velký stres pro společnost. Extrémní počasí má takové dopady, jaké nezažila žádná generace před námi. Naše infrastruktura nebyla postavená pro tento druh klimatu. Náš systém produkce jídla s tím nepočítá. A pokud se neumíme ani přeorientovat z červeného masa víc na bílé, jak asi zvládneme situaci, kdy si někteří už nedokážou vypěstovat základní plodiny jako pšenici nebo kukuřici? A to v některých regionech jistě hrozí.

Teplotní rekordy hlásí 23 meteorologických stanic v Česku. Ve Vyšším Brodě naměřili 17,4 stupně Celsia

Číst článek

Ovšem tady ve městech rozvinutého světa, jako je Vídeň, Praha nebo Budapešť, si tohohle lidi zatím ani nemusejí všimnout. Možná si všimli rozkvetlých květin, což je v únoru divné, ale zdánlivě se ani při tomto oteplení nic závažného neděje. Vy si něčeho všímáte, když chodíte tady ve Vídni po ulici?
Myslím, že si všímá každý. Problém je, že se to děje postupně. Takže si na ty neustálé extrémy zvykáme. Ve zprávách je to pořád – další sucho, další záplavy. Vzpomeňte na ty loňské v Rakousku a Slovinsku. Několik měsíců pak kvůli poničeným kolejím nejezdily mezinárodní vlaky. Mnoho lidí přišlo o všechno, mnoho jich umřelo.

U vás jste měli tornádo, to bylo hrozivé, to by se v Česku vůbec nemělo vyskytovat. Ale je pravda, že těm extrémům uvykáme. A taky je problém v tom, že zatím je to převážně jenom nepříjemné, a někdy dokonce pociťujeme naopak pozitivní dopady.

Je například skutečně dobré, že díky teplé zimě umírá méně lidí na podchlazení, méně lidí trpí energetickou chudobou. Je příjemné mít nižší účty za topení. Ovšem jak se oteplení Země bude zvyšovat, tak začnou převažovat negativní dopady. 

Znamená to aktuální průměrné oteplení o víc než jeden a půl stupně, že už nezvládneme splnit Pařížskou dohodu? Zatím jsme nad tou kritickou hranicí jen 12 měsíců, ale i to je dlouhá doba…
Ano, to je legitimní otázka. Dohoda z Paříže 2015 říká, že bychom měli zastavit oteplování co nejvíc pod hranicí dvou stupňů a snažit se udržet pod jedním a půl. Ale že to překročíme na jeden dva roky, to ještě neznamená, že bychom se cíle z Paříže měli vzdát. Rok od roku může průměrná teplota přirozeně kolísat v řádu desetin stupně Celsia.

Jak přesně překročení té hranice jednoho a půl stupně změříme, na tom není shoda. My v IPCC pracujeme s dvacetiletým průměrem. Takže jeden rok ještě nic neznamená. Ovšem je to velmi důležité varování, že se přibližujeme a každý měsíc se počítá.

Máme omezený takzvaný uhlíkový rozpočet, tedy objem emisí skleníkových plynů, které ještě můžeme vypustit, a každý měsíc z něj vyčerpáme jedno procento. Takže každá snaha se počítá, a naopak – i každý měsíc nebo týden, o který lepší ochranu klimatu zdržíme. Záleží totiž na každé setině stupně oteplení.

Vy patříte k vůdčím osobnostem, když IPCC dává dohromady shrnující zprávu o stavu klimatu. Co říká ta zatím poslední, šestá zpráva z loňského roku? Co by z ní měl každý vědět?
Dosáhli jsme oteplení už o 1,2 stupně Celsia. To znamená, že jsme opustili klima, ve kterém se naše civilizace vyvinula, a nové generace zažijí další oteplování. Ale – stále je obrovský rozdíl mezi tím, jestli se nám podaří omezit oteplování na jeden a půl stupně, anebo jestli se do konce století oteplí o čtyři nebo pět stupňů Celsia a bude se dál oteplovat.

Golfskému proudu hrozí kolaps už v tomto století. Následky by byly pro Evropu zdrcující, míní experti

Číst článek

Tím riskujeme úmrtí z vln veder, záplav, z pandemií. I k nim může docházet kvůli změně klimatu a ztrátě přírodní rozmanitosti. Riskujeme nárůst cen potravin a energií. Teď máme velmi důležité okno příležitosti. Potřebujeme okamžité a zásadní snížení emisí skleníkových plynů a co nejdřív dosáhnout takzvané klimatické neutrality – nezvyšovat objem skleníkových plynů v atmosféře oproti přirozenému stavu. Potom se oteplování planety zastaví.

Pokud se nám to podaří, stále můžeme omezit globální oteplení na úrovni, které je možné se přizpůsobit. A čím dříve toho dosáhneme, tím příznivější teplotu zachováme. Je to naše velká zodpovědnost, ale i příležitost. Dá se to udělat tak, aby se situace lidí a domácností zlepšila, pokud k tomu přistoupíme správným způsobem. Ale když nebudeme jednat naléhavě, budeme mít stále méně na výběr, adaptace bude drahá a místo abychom své životy zlepšili, budeme se už jen bránit různým katastrofám.

Nepřekročili jsme už ale některé body zlomu, za kterými už nejsme schopni klima stabilizovat? Teď se hodně mluví o možném kolapsu teplého atlantického proudění, které ovlivňuje klima v Evropě. Je to aktuální, nebo ještě úplně nevíme, jak je tenhle problém urgentní?
Ano, takzvaných bodů zlomu existuje mnoho. Většina současných vědeckých teorií se shoduje, že většina zlomových momentů může nastat při oteplení o jeden a půl, případně dva stupně, v některých případech až při vyšším.

Nicméně u všech jsou vědecké nejistoty a je možné, že některé planetární systémy jsou už svému okamžiku zlomu blízko. Dobrá zpráva je, že zatím nemáme důkaz o tom, že by některý z bodů zlomu už nastal.

Pokud jde o mořské proudění v Atlantiku, zatím neexistuje vědecký konsenzus, že by se zastavilo, a potřebujeme další výzkum. V poslední době se ale objevuje víc a víc studií a musíme je brát velmi vážně. Je to další varování a tohle opravdu nesmíme dopustit. Pokud atlantické proudění zkolabuje, Evropu to velmi vážně zasáhne. Je opravdu v našem zájmu tomu zabránit. Za každou cenu.

Co by kolaps teplého atlantického proudění znamenal? Výrazné ochlazení Evropy?
Ze studií, které existují, víme, že by to významně ovlivnilo severní polokouli – východ Severní Ameriky a západní stranu Evropy. Ano, přišlo by velmi pravděpodobně ochlazení. Různé studie ale říkají různé věci o tom, jestli bychom to pocítili opravdu vážně, anebo jestli by to neutralizovalo člověkem způsobené oteplení planety.

Zdá se, že vážnější dopad by to zřejmě mělo na srážky. Evropa by mohla zažít sucha, závažné vysychání. A taky by to vážně poznamenalo monzuny v tropech. Zvlášť v západní Africe by to představovalo obrovský tlak na už tak velmi zasaženou masu stamilionů, možná miliardy lidí. Ti pokud by museli uprchnout, tak se vydají zřejmě směrem do Evropy, což by mohlo rozpoutat konflikty.

Takže když to shrnu – nechtějme testovat, co to bude znamenat, kdyby systém mořského proudění v Atlantiku – AMOC, jak se označuje – zkolaboval. I proto, že ze všech bodů zlomu, které hrozí, tento by byl nejrychlejší. Do dvou tří desetiletí bychom ho pocítili naplno. To znamená, že by to nastalo ještě za našich životů nebo určitě za života našich dětí. Nejde tedy rozhodit rukama ve stylu „co je mi po příštích generacích“.

Než začneme mluvit o řešeních, a když na chvíli taky pomineme rizika vyplývající z takovýchto bodů zlomu – co nám věda říká o tom, čemu už se nevyhneme, protože to způsobí emise, které už jsme vypustili? Jak budou vypadat podmínky k životu v letech 2030, 2040, 2050?
Už se nevyhneme pokračujícímu tání ledu v Evropě, v polárních oblastech, a všude na světě. Hladina moří proto bude dál stoupat. To bude pokračovat po staletí, možná po tisíciletí, i kdybychom zastavili vypouštění emisí zítra. Ovšem je velký rozdíl, jestli nám moře stoupnou jen o jeden další metr, anebo o šedesát metrů.

Dělo by se to postupně v příštích staletích. To považujeme za velmi vzdálené. Ale vezměte si úžasné divy světa, které vytvořila civilizace. Taková Hagia Sofia v Istanbulu je tu nedotčená už 1500 let a chceme tato dědictví předat i dalším generacím. Moře tedy bude stoupat.

Většinu dalších dopadů změny klimatu můžeme zřejmě zastavit. Velmi obtížné bude zachránit korálové útesy. V příštích desetiletích zřejmě ztratíme přes 90 procent života na korálových útesech. A pokud se dostaneme nad dva stupně Celsia oteplení, přijdeme zřejmě o všechny teplovodní korálové útesy. Českého posluchače to nemusí moc zajímat. Ale když si uvědomíme, že na korálových útesech jsou závislé čtvrtina veškerého mořského života a tím i živobytí půl miliardy lidí, tak je to velká ztráta.

Trump nemusí být zásadní. Vlak už se rozjel

Víc než dvě stě zemí světa se loni na klimatické konferenci OSN poprvé dohodlo, že je potřeba odejít od fosilních paliv, i když v tom závazku z Dubaje jsou mezery. V loňském roce se také významně urychlil rozvoj obnovitelných zdrojů energie včetně důležitých zemí jako Čína, Německo a dalších. Dává vám tohle naději?
Rozhodně, rozhodně. Je šokující, jak i v mé zemi, v Maďarsku, roste podíl solární energie. Docela bez povšimnutí. Většina lidí podle mě nemá ponětí, že loni skoro dvacet procent naší elektřiny bylo z obnovitelných zdrojů. To je hodně, když si uvědomíme, že u nás tolik nefouká, takže nemáme moc větrníků, nemáme hory, tím pádem ani hydroelektrárny. Většinou jsou to tedy solární zdroje.

Zima už nebude taková, jak si ji pamatujeme. Blíží se Řecku a Itálii, nastiňuje klimatolog

Číst článek

Přibývá evropských zemí, kde mají z obnovitelných zdrojů už přes 80 procent elektřiny. Nejen Rakousko se svými horami, ale i Dánsko, Portugalsko a další. Takže ano, to mi dodává hodně naděje. Stejně jako ta celosvětová dohoda z Dubaje. Bylo tam hodně skepse a kritiky, že konferenci pořádá ropná velmoc a předsedá jí šéf státní ropné společnosti. Přesto vznikl text, který říká, že musíme odejít od fosilních paliv. A právě proto, že se to událo přímo před očima fosilního průmyslu, tak je to opravdu zásadní.

Povzbuzující je taky vývoj toho, jak státy a firmy odhadují svou produkci a využití fosilních paliv do roku 2050, bez ohledu na nějaké ekologické závazky. Zrovna jsem o tom měla přednášku. Od loňska se to zase snížilo. Máme tedy důvod k opatrnému optimismu, nicméně tohle nestačí. Jen změnami v energetice ten problém plně nevyřešíme. 

Evropská komise teď v únoru doporučila dílčí cíl pro rok 2040 na cestě ke klimatické neutralitě – snížit emise skleníkových plynů v Evropské unii o 90 procent ve srovnání s rokem 1990. Co o tom cíli říká věda?
Věda určitě říká, že toho je možné dosáhnout, že na to máme technologie, nicméně nebude to vůbec snadné. Problém je, že spousta naší infrastruktury a vybavení má delší životnost. To znamená, že nahradit automobily nebo budovy za nízkoemisní trvá dlouho.

Musíme tedy zrychlit a nahrazovat nebo rekonstruovat ještě před koncem životnosti. A to je výzva. Stejně jako to, že budeme muset seriózněji přistoupit k odstraňování oxidu uhličitého z atmosféry. To je riskantní, protože si někdo může říct, že nemusíme snižovat emise, že je stačí odstraňovat. Jenže odstraňování oxidu uhličitého je velmi drahé, pokud se dělá pořádně a trvale. A taky nemá další přínosy, naopak může přinášet hodně rizik pro životní prostředí.

Oproti tomu snižování emisí energetickými úsporami, obnovitelnými zdroji, lepším plánováním měst, podporou veřejné dopravy, budováním cyklistické infrastruktury – to všechno má pro lidi mnoho benefitů. Proto bychom měli klást důraz víc na tuto cestu než na odstraňování oxidu uhličitého. Ale bude to těžké tak jako tak. 

Říkala jste, že je potřeba zelenou transformaci urychlit. Ale když se podíváme kolem sebe, tak po Evropě protestují farmáři mimo jiné právě proti ambiciózní klimatické politice. Někteří politici či ekonomové argumentují, že transformace je příliš rychlá a že si zničíme hospodářství. Mnoho lidí sotva vyjde s penězi a zelené transformace se bojí. Nemají pravdu? Co byste takovým řekla?
Myslím, že tohle jsou velmi legitimní obavy, a musíme dávat velký pozor na to, abychom při této transformaci nadělali co nejméně škod a nikoho nenechali stranou, i když ji provedeme velmi rychle. To není lehké. Rychlá transformace vždycky určité skupiny lidí poškodí. Proto je podle mě důležité, aby se omezování emisí v první fázi zaměřilo na ty nejbohatší, a na ty nejchudší aby se většina změn a opatření zpočátku nevztahovala.

I v Evropě platí, že chudší polovina populace vypouští přibližně jenom deset procent emisí. Oproti tomu deset procent nejbohatších vypouští víc než polovinu emisí. Zároveň vypouští výrazně více než chudé části světa. Proto když zaměříme změny a opatření na nejbohatší Evropany, určitě budou protesty a někteří lidé budou nespokojení. Ale aspoň nezpůsobíme utrpení.

Navíc bohatí ty změny mohou vzít jako podnikatelskou, ekonomickou příležitost. Jako příležitost změnit styl života v blahobytnější, atraktivnější. Takže to musíme udělat opravdu opatrně, chytře, ale zároveň rychle. Potřebujeme o tom hodně mluvit, vést o tom mnoho diskusí, konzultací a dělat hodně výzkumu.

Zmiňujete bohaté, ale ti jsou taky nejmocnější, mohou ovlivňovat zbytek společnosti a brzdit tím tuhle modernizaci, což se částečně děje. Některé kroky vlád navíc chudší části populace skutečně poškozují. A odpor vůči klimatické politice je v Evropské unii docela významný. Co očekáváte po letošních volbách do Evropského parlamentu? Co se s klimatem stane a jak to na naše životy dopadne, pokud bude evropská klimatická politika a její vůdčí role ve světě oslabena?
Z mého pohledu nemůže být změna klimatu stranickou záležitostí. Změna klimatu dopadá úplně stejně na levici i na pravici. Na zelené i na oranžové, červené, černé – na všechny barvy politického spektra. Každá z nich bude mít svá preferovaná řešení, nicméně důležité je to pro všechny.

A podívejte se, jak jdeme z krize do krize – pandemie, energetická krize, cenová krize, války, sankce a tak dále. Je potřeba pochopit, že musíme přicházet především s řešeními, která bychom potřebovali provést tak jako tak, aby to Evropě prospělo, bez ohledu na změnu klimatu. Například předělat budovy na energeticky pozitivní. Víme, že to dokážeme. Víme, že je to dokonce výhodné z hlediska nákladů. Ano, bude to něco stát. Ale víme, že to bude míň než to, kolik nás stojí současné dotování fosilních paliv.

Slouží několik hodin, ale rozkládají se celá staletí. Český start-up vymýšlí, co s vysloužilými tenisáky

Číst článek

Jednoduché přesměrování těch peněz do renovace evropských budov nás učiní energeticky nezávislými přinejmenším na dovozu zemního plynu. Budeme méně zranitelní různými sankcemi, nestálostí trhu, vymizí energetická chudoba. Má to tolik přínosů, že bychom to měli udělat tak jako tak bez ohledu na klima. Tomu to ale taky velmi prospěje, protože polovina energie v Evropě se spotřebovává na vytápění.

Když tuhle potřebu skoro eliminujeme, bude to mít ohromný dopad na využívání energií a na emise. Nebo třeba města příjemnější pro život, patnáctiminutová města, kde můžete dobře jezdit na kole, veřejnou dopravou a netrčíte hodiny v zácpách, takže je tam čistší vzduch a víc zeleně. To je v zájmu všech, i pokud klima pomineme. Myslím, že tohle je důležité – využít příležitosti, které zvýší blahobyt, kvalitu života Evropanů. Pak ani nemusíme tolik mluvit o klimatu, a přesto budeme změnu klimatu řešit.

Podle vás by to tedy nemělo být tak politické, stranické. Ale máme tu letos také americké prezidentské volby. Spojené státy jsou mocné. Současný prezident Joe Biden není úplný šampión klimatické politiky, ale nějaký pokrok v ní zaznamenal a snaží se do určité míry být lídrem i na světové scéně.

A pak tu máme obstojnou šanci, že se prezidentem znovu stane Donald Trump. Jeho heslo zní „těžit, těžit, těžit“, v minulosti rušil opatření na ochranu přírody, vyvedl Američany z Pařížské dohody a změnu klimatu otevřeně popírá. Co to bude znamenat, pokud se stane americkým prezidentem na zbytek tohoto pro ochranu klimatu zásadního desetiletí?
Obecně platí, že politické vedení oddané životnímu prostředí může být velmi prospěšné. Ale pokud to tak není, často tu úlohu přebírají jiní. Například za minulé americké vlády se obnovitelným zdrojům nebývale dařilo, asi dvě třetiny amerických podniků a měst se přihlásily k cíli stát se bezuhlíkovými do poloviny století. Takže ne vždy musí vůdcovství přicházet shora.

Myslím, že transformace je teď dostatečně rozjetá, a to nejen díky národním vládám, ale i byznysu. Ten potřebuje dlouhodobé vize a cíle. A myslím, že jeho představitelům je obzvlášť po loňské konferenci v Dubaji docela jasné, že tohle je směr, kterým se svět vydává. Takže ano, vedení je důležité, ale pro celá hospodářská odvětví jsou tohle jen malé vlivy. Ta se budou nadále ubírat silně tímto směrem. I za minulé americké administrativy upadala uhelná energetika a doly se zavíraly.

Dezinfovideí popírajících změnu klimatu výrazně ubylo. Lži se obrátily proti zelené energetice a vědcům

Číst článek

Vlak se rozjel tímto směrem a já jsem si jistá, že pojede dál, pokud o tom budeme víc mluvit a lidi budou vědět, že na to nejsou sami. On se svět nikdy plně neshodne na tom, že tohle je ten nejdůležitější cíl na planetě. Pokud tedy nenastane nějaká velká katastrofa, po které půjde jen o to se zachránit. A tam to nechceme nechat zajít.

HDP roste i kriminalitou a umíráním

Jakou cestou se tedy vydat, abychom zamezili nejhorším dopadům změny klimatu? Něco už jsme jmenovali a říkáte, že jsme se vydali správným směrem. Může to působit, že takhle to stačí. Je to tak?
Určitě to nestačí. Myslím, že je důležité slavit a být hrdí, že jsme toho hodně zvládli. Jen za posledních šest sedm let jsme zamezili těm nejhorším scénářům, ke kterým svět směřoval. Ještě nedávno věda považovala za velmi reálné, že se svět do konce století oteplí o pět až šest stupňů Celsia. Teď už je to skoro nemožné.

I pokud neuděláme nic moc navíc oproti tomu, s čím počítají současná opatření, zřejmě nepřekročíme tři a půl, čtyři stupně oteplení. Ale – to je stále příliš. Ovšem pokud za několik let dovedeme změnit tolik, pak věřím, že dokážeme ještě o mnoho víc. I udržet se co nejvíc pod dvěma stupni, což je cílem.

Jak toho dosáhnout? Musíme změnit všechny části společnosti. V každé profesi musíme dělat věci jinak. Neexistuje zaměstnání, instituce, průmysl, které by nebylo potřeba změnit. Je to tedy velká změna. Ale když to zvládneme, může to vést k tomu, že lidi budou zdravější, šťastnější, potenciálně bohatší, ale určitě bude svět spravedlivější se zdravějším prostředím a lepším živobytím. K tomu ale musíme jednat rychle, dokud máme na výběr.

Ve strategiích na ochranu klimatu ve světě převažuje myšlenka takzvaného „zeleného růstu“. Některým zemím se skutečně daří oddělit růst ekonomiky od růstu emisí. Vy při svých vystoupeních zmiňujete, že to nestačí, že jen tohle nás ke stabilnímu klimatu nedovede. Proč si to myslíte?
Vidíme, jak dynamicky přibývá literatury, která zpochybňuje náš model věčného růstu. Roste uznání toho, že na konečné, ohraničené planetě nemůžeme růst donekonečna. A že v Evropě, v nejbohatších částech světa a hlavně v nejbohatší části společnosti musíme zřejmě přehodnotit, jak dlouho v tom ještě můžeme pokračovat. Naše krize včetně té klimatické plynou z toho, že jsme narazili na hranice naší planety. A nevyřešíme je, pokud nebudeme řešit nenasytnost a přílišný konzum.

Věda se začíná zabývat odklonem od růstu a hledáním ekonomického modelu, který by se zaměřoval na zvyšování kvality života místo na zvyšování konzumu. To by mohlo pomoci vyřešit klima i další problémy společnosti a životního prostředí. HDP třeba roste, když máte víc lidí ve vězení nebo když se stává víc autonehod. Ale je na tom pak naše země lépe? Jsme šťastnější?

Třetina energie z obnovitelných zdrojů už v roce 2030? Investice do sítě spotřebitele neovlivní, říká Hladík

Číst článek

Potřebujeme lepší nástroj k měření vlastního pokroku, než je HDP. Zvlášť v Evropě potřebujeme často jiné věci než větší možnost konzumu – víc rovnováhy mezi pracovním a soukromým životem, víc času na své zdraví, na své děti, rodiče nebo koníčky. Jenže spoustu peněz dnes utrácíme kvůli tomu, co se nazývá plánovaným zastaráváním.

Náš systém vytváří společenský tlak na to, abychom chtěli nové věci, i když ty staré ještě slouží. Novou ledničku, nové oblečení, nové telefony. Tím ale nebohatneme. Pokud se toho tlaku zbavíme a zaměříme se víc na kvalitu života, na služby spíš než na prodej zboží, může vzniknout nová vize ekonomického a lidského růstu v rozvinutém světě. A dá se zkoumat, jestli to může posloužit zároveň ekonomice, klimatu i životnímu prostředí.

To nás trochu přivádí ke konceptu, kterému se někdy říká „nerůst“. Jak mě chcete přesvědčit, že nepotřebuju každý rok nové boty, novou elektroniku, že bych asi neměl létat na dovolenou? Jak přimějete někoho, komu tento konzumní systém vyhovuje, aby podporoval to, co navrhujete?
Bojím se, že na tohle nejsem expertka, takže tady řeknu jen svůj názor. Podle mě jde o kulturu a systém. V současnosti je růst povinný. Firmy a organizace si nemůžou dovolit nerůst, i kdyby chtěly. Akciová burza a ekonomický systém je hned potrestají – co se děje, že nerosteš!?

Ale znám třeba slavnou, 250 let starou rodinnou firmu na výrobu likérů, symbol Maďarska. Jsou spokojení. Nechtějí expandovat. Konzumace nás činí šťastnějšími jen do určité míry, pak už ne. Existuje spousta výzkumů na to, že šťastnějšími nás nedělá větší konzum, ale zdraví, vztahy, volný čas na koníčky a přírodu.

U každého se to samozřejmě liší. Ale pokud tohle v naší kultuře zviditelníme a bude to sexy, myslím, že lidem to vadit nebude. Budou mít víc času na to, co opravdu chtějí a rádi dělají. Pořád můžou mít skvělý telefon, jen prostě vydrží třeba deset let, aktualizovat se bude jen software, přístroj zůstane stejný. Je to samozřejmě jen moje vize. Studuje to mnoho odborných skupin a představují si to různě.

Velké firmy mají letos zveřejnit svůj dopad na klima. ,Připravenost Česka je extrémně nízká,‘ říká expert

Číst článek

Nemyslíte, že mentálně by tenhle obrat, který navrhujete, byl obzvlášť těžký v našem postsovětském regionu? Pocházíte z Maďarska, takže si asi pamatujete, že komunistický režim padl i kvůli touze lidí mít se materiálně jako na Západě. A teď by měli být více disciplinovaní v konzumu?
Určitě to tak bylo. Ale nemyslím, že je to jen naše zdejší záležitost. Každá země má chudé lidi. Všude jsou skupiny, které chtějí konzumovat víc. A já bych nemluvila o disciplinovanosti. Je to hlavně pro bohatší část lidí příležitost zaměřit se na jiné součásti života a díky tomu se cítit líp, šťastněji, zdravěji.

Odklon od přehnaného konzumu pak přijde přirozeně. Stejně jako když naše výrobky budou trvalejší, opravitelnější. Nebo když přestaneme být neustále bombardováni marketingovými vzkazy, které přepínají naše mozky, abychom byli nešťastní, pokud nebudeme mít a konzumovat nové věci. Představte si, že by se ty vzkazy týkaly silnější rodiny, lepšího zdraví a většího množství volného času… Možná to nebude znamenat zaoceánský let dvakrát ročně – ale je takových úžasných míst kolem nás. Česko patří k mým nejoblíbenějším zemím. Naprosto miluju svou zemi, Maďarsko.

Každý máme sny, které za současného systému nestíháme uskutečnit. Třeba podniknout pouť do Compostely. Když usilovně vydělávám na další novou věc, a přitom sotva mluvím se svým manželem, tak jsem bohatší, nebo chudší? Nebo když nestihnu promluvit se svou mámou, než umře. Když děti strkám před obrazovku a jejich chůvou jsou sociální sítě a mobil? Takže nejde o to být proti něčemu nebo mít lepší disciplínu. Jde o lepší život, kde méně konzumu přijde automaticky. A netýká se to chudších, ale těch nejbohatších.

A kdo by podle vás měl být lídrem téhle potenciální změny? Vlády, byznys, anebo my svými individuálními volbami a tlakem?
Tohle není pole mého výzkumu. Ale myslím, že důležité, abychom o tom hodně mluvili, aby to chápalo čím dál víc lidí, abychom si byli všichni toho problému vědomí. Stejně jako směru, kterým bychom se měli vydat. Různé ekonomické školy o řešeních smýšlejí různě.

A co je velmi zajímavé – přibývá skupin, které i když se neshodnou skoro na ničem, tak si uvědomují, že náš růstový model je neudržitelný. A vůbec teď nemluvím o lidech z nerůstové komunity. Pozvali mě třeba na konferenci Asociace maďarských sléváren. Po přednášce za mnou chodili další panelisti, starší muži, lídři oboru. Tvrdili mi, že změna klimatu neexistuje a tak dál.

Co ovlivní vývoj klimatické krize v roce 2024? Americké a evropské volby i plnění závazků

Číst článek

Ale shodli jsme se na jediném – že není možné dál růst. Podobné je to mezi maďarskými vědci. Neshodneme se na roli obnovitelných zdrojů nebo na tom, kdy civilizace zkolabuje, ale na čem se shodneme vždycky – že nelze růst věčně a že to je základ našich problémů. A přesně to mi říkají i korporátní ředitelé, když se vypne mikrofon. Takže je to čím dál víc uznávané a čím víc o tom budeme mluvit, tím snadněji najdeme cestu k ekonomice, která podporuje dobrý život společnosti i přírody.

Jak vlastně probíhá debata o cestě k řešení změny klimatu v IPCC? Hádáte se o tom, jestli doporučovat „zelený růst“, nebo spíš omezení konzumu?
Existuje na to v IPCC mnoho různých pohledů. Neřekla bych, že se hádáme. Ale v podstatě u každého tématu zaujímají členové různé vědecké pozice. Proto je tak skvělé působit v IPCC. Tahle konkurence a rozmanitost perspektiv nás skutečně posiluje, protože každý musí svůj postoj velmi silně odůvodnit a opřít o vědeckou literaturu. A potom při vyhodnocování k tomu musíme přistupovat spravedlivě a zahrnout do uvažování všechny různé vědecké perspektivy. Takže i o tom, na co jste se ptal, určitě debatujeme.

Jsou na to různé pohledy. Já jako místopředsedkyně bych se teď neměla těchto debat účastnit a jen zajišťovat, abychom upřímně brali v potaz a do našich zpráv zahrnovali všechny perspektivy. A že vědci ze všech proudů mají rovnou příležitost se na tom podílet.

Existuje vědecký konsenzus na tom, že je potřeba omezit konzum, abychom dosáhli cílů Pařížské dohody?
V současnosti na tom podle mě vědecká shoda není. Nicméně v šesté hodnotící zprávě IPCC se hodně probírá změna životního stylu. Je tam hodně důrazu na to, že můžeme mít lepší život s nižším využíváním zdrojů a s nižšími emisemi. Mnoho diskusí probíhá třeba o jídle. A obecně šestá hodnotící zpráva velmi zpochybňuje konzumní model společnosti. Růst se tam zatím tolik neřeší, nebylo k tomu ještě moc literatury. Té ale hodně přibývá a do sedmé hodnotící zprávy ji určitě zahrneme a vyhodnotíme.

Jde v zemích, jakou jsou ty naše středoevropské, vést život kompatibilní s cíli Pařížské dohody? Tedy omezit i v současném systému individuálními volbami vlastní emise dostatečně? Někde jsem zaznamenal, že by to měly být maximálně dvě tuny oxidu uhličitého na osobu a rok, ale český průměr je víc než pětkrát vyšší…
Určitě je to možné, ale jak správně naznačujete, nelze toho dosáhnout jen osobními oběťmi. Mám kamarády vědce, kteří jsou té myšlence oddaní, ale ani při nejlepší vůli nedovedou snížit emise víc než na polovinu, pokud si chtějí zachovat svou práci a základní životní podmínky.

Zato systémové změny umožní žít s nízkými emisemi nám všem. Například pokud vytvoříme města, ve kterých se příjemně žije, je tam víc zeleně, méně aut, všechno potřebné je poblíž, bezpečně se tam můžete pohybovat pěšky nebo na kole, a k dispozici jsou sdílená auta, pokud vůz opravdu potřebujete. Totéž s jídlem. Pokud budou rostlinné možnosti cenově atraktivní, chutné a rozmanité, pak lidi ani nebudou mluvit o klimatu, ale uvědomí si, že jsou zdravější a cítí se lépe.

Fakta ukazují, že spalování fosilních paliv vede v Česku k předčasným úmrtím, říká právnička

Číst článek

K takovému nízkoemsnímu životnímu stylu ale potřebujeme ještě hodně debat a systémových změn. Pokud na to nemáme infrastrukturu, ekonomické pobídky, subkulturu a společenské normy, pak je to pro jednotlivce velmi složité. Potřebujeme samozřejmě průkopníky, ale pro ně je to velmi těžké, protože jdou proti společenským normám a systému. Je tedy těžké žít v souladu s cílem udržet oteplení pod jedním a půl stupněm.

Jako vědkyně, se všemi znalostmi a s daty i předpověďmi, se kterými se při práci setkáváte – co vám dává víru, že to dokážeme? Že jednou prožijete příjemný důchod a našim dětem se bude dařit?
Myslím, že to není otázka víry. My to musíme dokázat! To riziko je tak velké… Nicméně já vím, že můžeme vést lepší život. Je to, jako když něčí dítě onemocní smrtelnou nemocí. Lék existuje, ale je drahý a celkově je to složité. No tak ale přece taky nesedíme s rukama v klíně a neříkáme si, jestli to stojí za to a že je pohodlnější svůj život nijak nezměnit. Ne, uděláme všechno, abychom to dítě zachránili.

Se změnou klimatu je to stejné. A je to na nás. My to kormidlo máme v rukou, nikdo jiný. Takže ano, musíme to dokázat, o tom není pochyb, a já vím, že to dokázat můžeme. Musíme pro to dělat mnohem víc, ale proto jsem vděčná, že spolu můžeme mluvit, a chtěla bych všechny čtenáře povzbudit, aby v práci s kolegy nebo u večeře s rodinou o těch věcech mluvili – co se jim z toho rozhovoru líbilo, s čím nesouhlasili… Čím víc o tom budeme mluvit, tím víc toho začneme dělat a tím spíš to bude možné zvládnout.

Jan Kaliba Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít