Pila jsem pivo z doby bronzové
Před týdnem jsem byla v Pardubicích na krásném renesančním zámku plném knih. Konala se zde akce věnovaná jídlu a knihám o něm. Bylo to moc fajn, měla jsem tam více než hodinové moderované povídání o své nové knize Vidličkou po mapě a také o mém vztahu ke gastronomii a chutím. Celý úžasný zážitek byl doplněn ochutnávkou piva podle 3000 let starého receptu, který byl znovunalezen na Pardubicku.
Já ho pila, ochutnávala a… na první lok mi nechutnalo, ale tím netvrdím, že nebylo dobré, dalším loknutím jsem už byla potěšena, neboť jsem pocítila jistou hořkost. Ovšem mé chutě v tomto případě nehrají žádnou roli. Podstatný byl příběh, jak se pivo z doby bronzové uvařilo.
Nález bronzové nádoby
Vše začalo náhodou. 21. září 2017 bylo jako každý jiný den až na objev, který učinil šťastný nálezce, když se procházel v okolí obce Kladina na Pardubicku. V lese zahlédl něco, co tam až tak nepatřilo – na první pohled šlo o okraj nádoby. Poté vše nabralo obrátky, nálezce o svém objevu informoval Východočeské muzeum v Pardubicích a brzy dorazili dva archeologové.
DAGMAR HEŘTOVÁ
Foodblogerka a gastronomická žurnalistka, která pravidelně přispívá do tištěných a internetových periodik především informacemi o surovinách, jejich zpracování až po recepty. Na webu Tastejourney píše o jídle, nových trendech a dělí se o gastronomické postřehy z cest. Vybrané gastroglosy vychází už 11. září v knižní podobě pod názvem Vidličkou po mapě.
Nádoba byla pečlivě vyzvednuta, převezena na zadní sedačce auta archeologů, bezpečně uložena a časem, po prvotním vyhodnocení, byl nález publikován. Později začalo zkoumání s mezinárodním přesahem, konzervace a rekonstrukce nádoby a také zkoumání obsahu. Archeologové brzy dospěli k názoru, že vědro pochází z let 1025 až 920 před naším letopočtem, do země bylo uloženo jako oběť bohům a já věřím, že část účastníků obětního rituálu musela vzdychat, neboť nádoba obsahovala pivo.
Nelze se jim divit, komu by se i dnes chtělo loučit se s dobře uvařeným pivem navíc v tak velké nádobě. Ovšem rituál byl zcela jistě dokončen bez vypití piva, neboť analýzy potvrdily, že šlo skutečně o prosné pivo chuťově upravené bylinkami jako světlík lékařský, mochna, tužebník jilmový, pelyněk a jitrocel.
Podle všeho bylo výsledné pivo, raději řeknu nápoj, dost hořké a jeho účelem bylo přiblížit se bohům. Jak je známo, účel světí prostředky, což je dnes obecně považováno za pragmatické a cynické jednání zejména v politice. Nebyla taková oběť nesmírně cenné nádoby vlastně tím samým?
Obřad zpravidla řídila kněžka a nedělala to pro duchovní uspokojení účastníků, ale potřebovala z toho vytlouct kapitál, a to možná byl i jeden z důvodů, proč se s pivem obětovala i jistě vzácná velká bronzová nádoba. S kalíškem piva by se asi bohové uspokojit nedali.
Spokojená jsem však byla já, vždyť tolik rozmanitých bylinek v pivu je úžasná věc, křičela ve mně velká milovnice vaření s bylinkami, které mám často na svém stole. Stopy nalezených bylinek, získaných důkladnými chemickými analýzami, napovídaly ještě o jednom.
Pivo jistě obsahovalo alkohol, ale i samotné bylinky mohly klidně navodit stav, který si troufnu popsat jako jisté halucinace. No a tímto byla jistota dotyku s bohy znásobena. Ovšem nemohu vynechat i zdravotní benefity obsažených bylinek. A možná odtud pochází tvrzení pivařů, že pivo je vlastně lék.
Já se však do žádného stavu nedostala, ani jsem nemohla, i když jsem na krásné akci „Zámek plný knih“ v Pardubicích podobné pivo ochutnala. Byl ho sice jenom malý kalíšek, ale myslím, že i to bylo dost.
Považuji za úžasné, že se podle usazeniny na dně 3000 let starého vědra dal uvařit pivu hodně podobný nápoj, prosné pivo. Připadá mi to stejně nemožné, jako jsou snahy genetiků oživit mamuta nebo tasmánského tygra.
Sluneční bárka
Ta byla vytepána jako výzdoba na nalezené nádobě, ornament zpodobňoval kult Slunce a dávno zapomenutých slunečních bohů.
Na nádobě je vyobrazena bárka, sluneční kruh, to však není všechno. Naši předkové totiž měli smysl pro poetičnost. Bárku po prosluněné obloze táhnou kachny nebo labutě. Já se přikláním k těm labutím, jsou vznešenější, ovšem kachny jsou kulinářsky zajímavější. Vlastně ani nevím, komu bych dala přednost, tedy to uzavřu tím, že bárku táhnou ptáci.
Tento motiv není dílem náhody nebo ornitologického zájmu umělce, který tuhle krásu vytepal. Tyto symboly se objevují na více artefaktech z doby bronzové a ukazují velkou a rozšířenou úlohu slunečního božstva a s tím spojených náboženských rituálů.
Jak vidno, pivovar Bohdaneč, který se pokusil uvařit pivo s názvem Sluneční bárka podle tak starého receptu, neměl vůbec jednoduchou úlohu. Buď si mohl rozladit sluneční bohy, případně sládky, kteří pivo kdysi vařili, a v neposlední řadě i současné konzumenty.
Dle mého soudu si nerozladil nikoho, naopak každého nadchnul, včetně vědců z Masarykovy univerzity v Brně, Univerzity Palackého v Olomouci a Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, kteří analyzovali složení piva z nalezené nádoby.
U posledně jmenované univerzity doufám, že se výzkumu nezúčastnili zástupci známého místního pivovaru a nebudou mít snahu tyto poznatky aplikovat do současných chutí.
Ještě dodám, že se prosné pivo v lahvi stalo zlatým hřebem nedávného večírku.
Dala jsem přátelům ochutnat malou sklenku „bronzového“ moku s možností vypít celou láhev. Ochutnání se nebránil nikdo a hodnocení bylo v souladu s naší korektní dobou. Nikdo pivo nezatracoval a dočkalo se ocenění, že je zajímavé.
Pivo zůstalo nedopito. Měla bych dodat, že je to škoda, ale nedodám. Třeba ještě mé chutě dozrají a nakonec si na něm pochutnám. Už jenom proto, že studii o „nejarchivnějším“ českém pivu vydal akademický anglický časopis Archaeometry, který sídlí v Oxfordu, a můj vztah k Británii je znám. Už to vím, vezmu ho do Anglie!
Malé opakování
Ještě zabrousím do historie a tím bych uzavřela tuto konkrétní kapitolu Pardubické pivovarnictví doby bronzové.
Pivo staré 3000 let je totiž stále ještě „mladé“. Předpokládá se, že pivo vynalezli Sumerové před nějakými 8000 lety, a jak dokládají nalezené tabulky, původními sládky byly ženy. Tady vidím možnost současného narušení domény pánských sládků, i když uznávám, že svou práci dělají více než skvěle.
Ještě musím podotknout, že Sumerové pivo nazývali „božským nápojem“, je tedy pochopitelné, že měli i svou bohyni piva, která se jmenovala Ninkasi. Byla spojována s pozitivními, ale i negativními důsledky pití piva a já si dovolím malé pošťouchnutí směrem k pánům, že je dobré vědět, že za jejich větší bříška nemůže pivo, ale bohyně Ninkasi. Kam čert nemůže, nastrčí bohyni piva.
Ještě ve středověku se vařilo pivo bez chmele, bylo kyselé a mělo chuť zkvašeného moštu. To se napravovalo přidáním bylinek s cílem dosáhnout hořké chutě. Dodnes se podobné pivo vaří, říká se mu Gruit a v belgickém Gentu je dokonce snad jediný pivovar v Evropě, který takové pivo vaří.
A úplně na závěr ještě jednu perličku. V Čechách se uvařilo i Keltské pivo s názvem TauriALE. K jeho „receptu“ se vědci dostali analýzou pylu odebraného z raně keltského pohřebiště. Ingrediencemi potřebnými k vaření piva se totiž vybavovaly hroby, aby bylo v posmrtném životě co jíst a pít.
Gastronomie měla a má svá úžasná chapadla úplně všude.
