Podivínský krčmář toužící po spiknutí. Se stereotypy o Židech v Polsku bojuje muzeum i populární seriál
Podivín provozující tajemné rituály, bohatý obchodník ovládající svět, jediný přeživší z celé rodiny nebo velmi dobrý veselý přítel. Tak často vypadá Žid v populární polské kultuře. Přišli na to výzkumníci povolaní Muzeem polských židů POLIN ve Varšavě. Takové stereotypy ale můžou být i škodlivé. V boji proti nim přitom může docela nečekaně pomoct například televizní seriál.
„Víme, že Poláci mají emocionální vztah k Židům. Mají na téma Židů nějaký názor, a to dokonce v mnohem vyšší míře než jiné národy západní Evropy. A tady nejde o to, jestli je to dobré, špatné, negativní, pozitivní téma, ale že je to téma, o kterém přemýšlíme,“ vypráví hlavní specialistka vědeckých projektů Muzea historie Polských Židů POLIN Dagmara Mańka-Wizorová.
Francie čelí rekordnímu počtu protižidovských činů. Za poslední rok se zvýšil čtyřnásobně
Číst článek
Zajímavé je to z toho důvodu, že židovská komunita v Polsku je dnes malá.
Zatímco před druhou světovou válkou v zemi žily asi tři miliony Židů, kteří v některých městech tvořili i třetinu obyvatel, dnes s nimi většina Poláků nemá bezprostřední ani každodenní kontakt. Přesto pro ně dál představují téma.
Muzeum se spojilo se sémiotiky, aby společně zjistili, jaký je obraz Žida v polské moderní kultuře a jaké stereotypy může podporovat.
Výzkumníci zkoumali miliony záznamů ze sdělovacích prostředků, komentářů pod články a videi, ale také knížky, filmy, grafiky a další umělecká díla zveřejněná za určité období, do roku 2022.
Masa obětí
A vyšly čtyři základní kulturní vzorce, které zahrnují jakýkoliv ze zkoumaných záznamů, ať už se jedná komentář na sociální síti Facebook, nebo knižní postavu.
„První je o utrpení a slabosti – Židy tu popisujeme jako masu bezejmenných obětí. Proti tomu je vzorec nadvlády a síly – to popisuje Židy jako ty, co něco ovládají nebo chtějí ovládat. Další zahrnuje tajemno a cizost – to jsou ty rituály, uzavřená společenství. No a poslední vzorec je postavený na kuriozitě a blízkosti – máme rádi židovský humor nebo teskníme po různorodosti,“ popisuje Mańka-Wizorová.
Antisemitských útoků v Německu přibývá. Od října napočítali přes 1100 trestných činů proti Židům
Číst článek
V těchto vzorcích pak lidé podvědomě pracují a na jejich základě něco očekávají. Tak si můžou Žida spojovat se špatnou integrací do společnosti, nebo lpěním na jiných hodnotách, než jsou ty zbytku společnosti – v tomto případě polské.
S takovým obrazem ale nesouhlasí Paweł Levi z Lodže, se kterým jsme se náhodně setkali u muzea bývalého nacistického vyhlazovacího tábora Auschwitz. K památníku ho přivedlo jeho příjmení. S podporou své manželky pátrá po svých kořenech.
„To už je stará představa o Židech. Řekl bych, že to vycházelo z mentality dřívějších generací Poláků a jejich vztahu k Židům před válkou. Ale to už není, Židi v Polsku skoro nejsou. Například v mém městě byla třetina obyvatel židů, třetina Poláků a třetina Němců. Židi tam dnes nejsou vůbec, trocha Němců zůstala,“ zamýšlí se s tím, že podle něj jsou dnes židé mnohem víc spojovaní se státem Izrael.
„Řekl bych, že ten obrázek je takový, že jsou to obyvatelé země, o které tisíce let snili a kterou si vybudovali,“ dodává.
Stereotypy v jazyku
Novodobý obraz ale do jisté míry podle něj ovlivňuje současné politické vedení Izraele a taky fakt, že většina Poláků v Izraeli nikdy nebyla.
Vnímání se skutečně může v rámci generací lišit. Dagmara Mańka-Wizorová z POLIN přidává zkušenost z práce s dvanácti skupinami různě starými lidí, kteří se jako Židé identifikovali, nebo ne.
Antisemitismus v USA? ‚Amerika podle prvního dodatku chrání i nenávistné projevy,‘ tvrdí vědec
Číst článek
„Rozdíly tam byly veliké. Například skupiny s lidmi staršími čtyřiceti pěti let se mnohem víc dívali na téma Židů přes historii, holokaust, pronásledování. A skupiny lidí mezi šestnáctým a třicátým rokem života naopak na Židy nahlíželi jako na ty silné a uznávané osobnosti, na ty silné a úspěšné, na vědce a umělce. Zvláště mladí více chápou, že žijeme v různorodé společnosti,“ říká.
Očekávání vycházející z kulturních vzorců může podporovat stereotypy a ty můžou pronikat i do používaného jazyka. Existuje například rčení „být lakomý jako Žid“. Uživatel rčení nemusí myslet zle, ale ve výsledku může přispívat k znevažování Židů.
„Jestli používáme jazyk, který nějakou skupinu obyvatel popisuje pohrdavě nebo jinak ji znevažuje, to může vést k tomu, že celé to společenství můžeme znevažovat a chovat se tak k němu,“ vysvětluje Mańka-Wizorová s tím, že se takové patologické chování nevztahuje jen na židy, ale na jakoukoliv skupinu obyvatel.
Výsměch mýtům
Předseda opoziční strany Právo a spravedlnost například dlouhodobě označuje některé své politické protivníky za Němce a jejich voliče za proněmecké nebo proruské agenty. Pravicové kruhy taky dlouhodobě označují LGBT+ lidi za nemocné, devianty nebo pedofily.
Chlapec v USA plánoval na platformě pro gamery útok na synagogu. Vedle podmínky dostal za úkol esej
Číst článek
Z hlediska otevřeného nenávistného chování vůči některým skupinám lidí v posledních týdnech je pak nejčastěji skloňované jméno krajně pravicového politika Grzegorze Brauna, který označil zapálení chanukového svícnu v prostorách Sejmu za rasistický čin a následně menóru uhasil během ceremoniálu hasícím přístrojem.
Muzeum POLIN nejen zkoumá, jak Poláci a polská kultura pracují s narativy, ale taky jak zabránit posilování stereotypů, zvláště těch antisemitských.
S prevencí u široké společnosti nakonec může celkem nečekaně pomoct i filmová tvorba. Jako například seriál 1670, kde vystupuje postava krčmáře, Žida Isaaka, který se bojí, že ho ostatní Židé nechtějí přizvat ke spiknutí.
„Ta postava se moc hezky vysmívá všem stereotypům o Židech. Chce konspirovat, vypadá jinak, představuje se jen jako Žid,“ popisuje Mańka-Wizorová s tím, že seriál pracuje s různými stereotypními postavami.
Například s knězem prodávajícím relikvie, pobožnou katoličkou mající tajný život. „Ten seriál pracuje s různými polskými stereotypy. A mám naději, že lidé, co ten seriál sledují, vidí tu absurditu. A neberou to jako obraz Žida v 17. století, ale jako ukázku toho, že představy nemusí mít nic společného se skutečností,“ uzavírá Dagmara Mańka-Wizorová.
