Bojujeme s předsudky. Filmové fondy by měly mít v ženy větší důvěru, apelují producentky
V Karlových Varech je osm mezinárodních premiér českých snímků. Ani jeden z nich ale není režírovaný ženou a pouze za jedním z nich stojí producentka. Z analýzy datového týmu serveru iROZHLAS.cz pak vyplývá, že režisérky stojí jen za desetinou českých filmů. „V dokumentárním filmu jsou režisérky úspěšnější, ale jen proto, že se pohybujeme v nižších rozpočtech,“ potvrzují data producentky Julie Žáčková a Maja Hamplová.
Jak vnímáte výsledky zmíněného průzkumu?
Julie Žáčková: Je to smutná realita, které se ale intenzivně věnuji. S kolegyní Dášou Sedláčkovou jsme založily platformu Girls in Film, která by tuto situaci měla trošku zlepšit. Statistiku jsem samozřejmě četla a nebylo mi z toho příjemně, ale nebylo to pro mě překvapující.
„Snažíme se upravit filmové prostředí ženám tak, aby mohly být mámy a zároveň se nemuseli vzdát své práce,“ vysvětluje producentka Maja Hamplová
Jak se na to díváte vy?
Maja Hamplová: Stejně jako Julie. Jsem vděčná, že Julie s Dášou s platformou Girls in film přišly. Bavila jsem se o tom s mnoha holkami, a máme teď v zádech větší pocit bezpečí – je tady něco, co nás dává do kupy a nabízí bezpečný prostor.
Protože už točíme hodně filmů, tak, než být jen naštvaný, jsme třeba s producentem Matějem Chlupáčkem přistoupili k reálným opatřením.
Jaká jsou ta opatření?
Maja Hamplová: Přistoupili k tomu, že dáváme práci scenáristkám, střihačkám, které mají malé děti, miminka nebo jsou těhotné. Snažíme se jim upravit prostředí tak, aby mohly být mámy a zároveň se nemuseli vzdát své práce.
Vypadá to tak, že už ve chvíli, kdy vytváříme rozpočet, pracujeme s položkami jako jsou školky a hlídačky. Snažíme se jim dopředu upravit timing postprodukce tak, aby nepracovali dvanáct hodin, aby to měly smysluplně rozdělené a mohly být oboje dvoje. Pro mě je také téma. Člověk může být mámou a nemusí filmařskou práci opustit.
‚Tomu nerozumíš‘
Ženy jsou naopak častěji asistentkami režie, střihu či zvuku než samotnými režisérkami, střihačkami a zvukaři. Ke kameře se muži dostávají dokonce dvacetkrát častěji než ženy. Opravdu je i dnes ta profese tak fyzicky náročná?
Julie Žáčková: To je právě předsudek, který se týká technických profesí – specificky právě kamery. Bavila jsem se spoustou mých kolegyň, které jsou kameramanky. Často mi vyprávějí historky o tom, že je od toho producenti nebo režiséři zrazující.
Říkají: „Vždyť je ta kamera strašně těžká, to je hrozně složitý, tomu nerozumíš. Kluci ti to odnesou, nestarej se tak o to...“ To je s dnešním technologickým posunem blbost. Kameramani a kameramanky můžou mít kamera-operátory a jenom stát u monitoru, vytvářet záběry, řídit svícení scény a kameru ani nemusí držet v ruce.
Maja Hamplová: Mimoto je dost kameramanek, které jsou na tom fyzicky lépe než leckteří kameramani.
Čím by ke změně mohly přispět instituce? Co by měli dělat ti, kteří spravují veřejné finance investované do české kinematografie?
Julie Žáčková: V tom se dá hezky inspirovat zahraničním prostředím. Například švédský filmový fond zavedl výzvu speciálně určenou debutujícím režisérkám.
To znamená, že trošku donutil producenty a producentky, aby hledali i ve vodách, kde předtím nehledali. To je třeba jedna z možností, jak v tomto směru inspirovat i lokální producenty.
Hodila by se i větší odvaha v udělování grantů a fondů. Myslím si, že statistika, kterou jste zmiňovali, uvádí, že třeba v dokumentárním filmu jsou režisérky mnohem úspěšnější. Ale právě proto, že se pohybujeme v nižších rozpočtech.
Kdežto u vyšších rozpočtů, u hraných filmů, převažují režiséři. Řekla bych – mít větší důvěru i v ženy, že to zvládnou a dokážou s většími rozpočty pracovat.
Čtou po premiérách producentky Julie Žáčková a Maja Hamplová kritiky svých filmů? Jak probíhají castingy? A které role jsou na obsazení nejnáročnější? Poslechněte si rozhovor v audiozáznamu.
