Jste také ‚foodpornista‘?
Na tento dle mého hanlivý název pro fotografie pěkně vypadajícího jídla jsem nedávno narazila v souvislosti s recenzí filmu Umění jíst a milovat. Nečetla jsem ji, jenom jsem přelétla článek očima, to přirovnání mě totiž odradilo dalšího čtení. Nejsem puritánka, ale zarazilo mě spojení dvou úplně rozdílných disciplín souvisejících spolu snad jedině v případě, že by se tomuto druhu filmování věnoval nějaký kuchař nebo kuchařka.
Později jsem se tomu slovu věnovala o něco víc a mohu potvrdit, že jde hlavně o povedený tah, jak přilákat jistou sortu čtenářů.
Ale na film Umění jíst a milovat jsem se šla podívat. Bylo nás pět – to není Poláček, ale počet diváků v sále. Se dvěma dámami jsem po představení krátce promluvila a zeptala se: „Líbilo?“ „Moc! Jenom nevíme, jak po tomhle máme jít na domluvenou večeři, to nejde!“
Zda šly na jídlo nebo ne, netuším. Ovšem vím, že já jsem odcházela plná hezkých zmatků, chutí, lítosti a spokojenosti. Na souvislost s filmy pro dospělé jsem po celou dobu sledování nenarazila.
O co jde
Je jasné, že při pátrání po termínu „food porn“ nepůjdeme zase až tak do minulosti, i když v rychlosti běhu času se to tak nejeví. První zmínku má na svědomí novinář Alexander Cockburn, v prosinci roku 1977 napsal do The New York Review of Books článek nazvaný „Gastroporno“.
Z článku uvedu citaci: „Skutečné gastroporno vzrušuje tím, že nabízí barevné fotografie jídel prezentovaných tak, že vzbuzují pocit nedosažitelnosti.“ Autor však nezůstal jenom u toho. Přípravu jídel za použití různých metod přirovnával k sexuálním praktikám. Inu, chtěl být čtený, chápu…
V malinko jiném duchu se vyjádřila i spisovatelka Rosalind Cowardová v knize „Touhy žen“ z roku 1984, kde píše, že vaření jídla a jeho skvělá prezentace je akt služby. Food porno, když už to tak musíme nazývat, spojuje vaření s jeho prezentací s využíváním filmařských triků jako je nasvícení a retušování.
DAGMAR HEŘTOVÁ
Foodblogerka a gastronomická žurnalistka, která pravidelně přispívá do tištěných a internetových periodik především informacemi o surovinách, jejich zpracování až po recepty. Na webu Tastejourney píše o jídle, nových trendech a dělí se o gastronomické postřehy z cest. Vybrané gastroglosy vychází už 11. září v knižní podobě pod názvem Vidličkou po mapě.
Ne vždy je však výraz food porn spojen se super gastronomií. Ve Spojených státech se výraz „potravinářské porno“ spojuje s nezdravými pochoutkami s vysokým obsahem tuku. Británie si také přihřála svou polívčičku. V devadesátých letech, kdy běžela kuchařská TV show „Two Fat Ladies“, byly jejich recepty plné másla a smetany přirovnávány k „pornografickému potěšení“.
Hovořím o dobách pravěku sociálních sítí a termín, byť chytlavý, by neměl dlouhou životnost. Tu mu zabezpečil až všudypřítomný internet a chytré telefony.
Bouře ve sklenici vody
Kupodivu počátek možnosti šířit fotografie skvělého jídla ze špičkových podniků mohl být i jeho koncem. Vše začalo v Mekce moderní gastronomie. Revoluční povaha Francouzů je známá a projevila se i v restauracích.
Kuchařům vadilo, že si lidé jejich talířové výtvory fotili a hned je dávali na sociální sítě. Majitelé restaurací začali uvažovat, že focení ve svých prostorách zakážou, neboť jsou porušována autorská práva. Křik byl slyšet především od věhlasných šéfkuchařů z michelinských restaurací.
Hlasitě se ozval tříhvězdičkový michelinský šéfkuchař Gilles Goujon z restaurace L’Auberge du Vieux Puit, který problém vyhrotil slovy: „Bere mi to moje duševní vlastnictví, někdo by mohl začít moje recepty kopírovat. Navíc ty ledabylé fotky nevypadají zrovna nejlépe a nevytvářejí o naší práci nejlepší dojem, je to pro nás nepříjemné.“
Od slov k činům přešla na první pohled jemná dáma Joann Makovitzkyová, která se o „foodpornistech“ vyjádřila vcelku drsně: „Lezou mi tady po nábytku a po židlích, aby měli co nejlepší úhel na focení. Jenže tady nejste u sebe doma v jídelně.“ Ve své newyorské restauraci Tocqueville vydala zákaz fotografování a omezila signál pro mobilní telefony.
Vše bylo marné. Možná měli odpůrci focení pravdu a něco na tom bylo, možná ne, ale faktem je, že se záměr nepovedl. Síla „lidu“ byla větší a cvakající lavina a následné rozesílání snímků po sítích bylo nezastavitelné. Jak už to bývá, na jejich podporu se objevily i opačné názory, kdy řada restauratérů focení naopak uvítala, neboť si větší bezplatnou reklamu ani přát nemohla.
Food porno
Focení receptů a filmy pro dospělé je taková filmařská u jednoho a často fotografická lež u druhého. Většinou je vše naaranžováno, aby byl divák a pozorovatel vtažen do děje. Aby byla vzbuzena touha a chutě, a to je snad jediný, byť marginální důvod proč spojovat gastronomii s pornografií.
Mně se to letité pojmenování, které začalo být oprašováno, veskrze nelíbí. Je to hloupý název a přirovnání už ani nepokulhává, je to spíše chůze o jedné noze bez berlí. Proč bychom si měli pohled na vyfocené jídlo spojovat s pornografií?
Chápu, jedná se o ideální strategii, jak jídlo prezentovat a prodat. Ať už jde o obchodníky s ingrediencemi nebo o konkrétní restaurace. Fotograf dokáže probudit chuť čerstvostí, přípravou, aranžováním na talíř, krásně připraveným stolem až po záběr detailů.
Pokud vidíte paralelu s lechtivými filmy pro dospělé, jenom připomínám, že úplně stejně se například fotí móda, nové luxusní auto, šperky, hodinky plné diamantů, zlatá plnicí pera, parfémy a řada dalších věcí z reklam a letáků. Říkáme tomu snad fashions porno, car porno, jewelry porno nebo parfume porno?
Neříkáme! Dobré, kvalitní a krásné jídlo si to označení vysloužilo jenom proto, že bylo první na ráně a žurnalista Alexander Cockburn stál o vyšší čtenost svého článku.
Přesto vidím jednu podobnost. Při aranžování a focení pro prestižní stránky magazínů se i podvádí. Utíká se od reality. Jídla jsou často nedovařená, část příloh se podává jinak, než stanovují postupy přípravy. Správně dokončené jídlo by vyfocené bez dodatečných úprav často ztratilo sex-appeal, stejně jako herci, herečky a děj ve filmech pro dospělé, kde je realita úplně mimo, ale kdo chce, ať se dívá na cokoliv!
Je to vždy o hře na maximální efekt. Což potvrzuje i fakt, že se v zahraničí objevilo dost úplně normálních kuchařek s „porn“ názvem.
… a víte co?
Přiznám se, že podle pojmenování z roku 1977 a díky současnému vývoji báječné mobilní techniky a sociálním sítím jsem i já foodpornistkou. Tedy donedávna jsem to ani netušila a to slovo začínám čím dál víc nesnášet.
Na každý pád však foťte, ochutnávejte a popisujte i nadále skvělá jídla, skvělé restaurace a destinace, kde se nacházejí. Pomůže to gastronomii, restauracím i našim chutím i za cenu, že jsme bráni coby vyznavači food porna!
… hrozné slovo.
